Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Anketa

Anketa: Měli se Čechoslováci v roce 1938 bránit? A jak by to změnilo národ?

Petr Pavel

Petr Pavel

Armádní generál

Mnozí lidé v ČR vidí paralelu mezi roky 1938 a 1968 a prezentují ji jako důvod k pochybám o schopnostech a obecně smyslu existence naší armády v duchu argumentu „stejně nás nikdy nebránila a neubránila by nás ani dnes“. Ve fungujících státech je armáda nástrojem politické moci volené občany a reprezentující jejich vůli. Rozhodnutí o použití armády, které může mít za následek oběť statisíců životů a v extrémním případě i konec existence státu, by mělo být vždy odrazem vůle národa. S odstupem desetiletí a bez odpovědnosti za tak zásadní rozhodnutí je snadné soudit jednotlivce, instituce i národy a teoretizovat, co se mělo či nemělo udělat. Můžeme pouze hodnotit okolnosti, zvažovat možné alternativy a jejich důsledky, a hlavně poučit se. Okolnosti v roce 1938 nebyly příznivé pro úspěšnou obranu. Poměr sil, situace a stav německé menšiny v pohraničí, ne úplně dokončené opevňovací práce, postoj Francie a Británie k československé mobilizaci a případné obraně, pravděpodobnost izolace a vysokých ztrát, to vše vedlo prezidenta Beneše k závěru podvolit se rozhodnutí mocností a následně okupaci Německem. Na druhé straně bylo dost faktorů, které dávaly naději alespoň na částečný úspěch, minimálně na oddálení konfliktu a získání času pro změnu stanoviska mocností, i když by Československo zřejmě označily za příčinu konfliktu. Úspěšně zvládnutá a rychlá všeobecná mobilizace, zásah armády proti Henleinovským bojůvkám v pohraničí, existence aktualizovaného plánu obrany státu, jednoznačný postoj hlavního štábu a vůle obyvatelstva bránit se, mnoho použitelných opevnění, kvalita výzbroje československé armády, nezanedbatelná opozice proti Mnichovské dohodě v Anglii i Francii, to vše mohlo politickému vedení nahrát k rozhodnutí postavit se zlu a bezpráví. Jako voják se ztotožňuji s názorem tehdejšího náčelníka hlavního štábu branné moci generála Ludvíka Krejčího a mé doporučení prezidentu republiky by bylo stejné – bránit se.

Thomas Oellermann

Thomas Oellermann

německý historik

Vojenský střet s wehrmachtem v září 1938 a ani v březnu 1939 nebyl pro Československo realistický. Příliš velká byla vojenská převaha Němců, příliš nízká byla mezinárodní podpora ohroženého Československa. Co by se stalo, kdyby Československo přesto bojovalo? Následovaly by velké civilní oběti, obrovské zničení českých měst a po německém tažení by přišel nesmiřitelný okupační režim, bez jistého prostoru, který měl nabídnout protektorát. Nacistický teror by byl větší, stejně tak i hospodářské vykořisťování země. Od Československa roku 1938 nešlo vzhledem k jeho geografické poloze, tolika vnitřním sporům a chybějící podpoře zvenčí očekávat žádné vojenské zázraky. O to obdivuhodnější jsou mnohé příběhy, jež nám ukazují, že národ, který nebojoval a nebránil se, pak nakonec přece jen bojoval. Ať už hovoříme o letcích nad Británií, českém odboji, československých jednotkách u Tobrúku a Dunkerku, v jejichž řadách byli Češi, Slováci, Židé, sudetští Němci. A někdy bojoval i tak nepřímo jako sudetští sociální demokraté, kteří v kanadském exilu pomáhali stavět silnice, což přispělo k obraně Aljašky před Japonci. Jedním z nejsilnějších obrazů československé historie je pro mě obraz jednotky Republikánské obrany, sebeobranné jednotky sudetské sociální demokracie, která v roce 1938 se zbraní v ruce bránila hranice Československa – marně a pro nás dnes přesto s velkým významem. Československo je pro mě zkrátka národ, který nebojoval, a přesto bojoval.

Christiane Brenner

Christiane Brenner

německá historička

O vojenské historii mluvit nemohu a o tom, jaké mezinárodní reakce by vyvolalo československé rozhodnutí bojovat, lze pouze spekulovat. Ale o to při této české klasice typu „co by bylo, kdyby“ ani nejde. Spíš o významnější slovo při diplomatických jednáních během války a po ní, a především o národní sebevědomí. Jan Patočka označil Benešovu rezignaci z roku 1938 za výchozí bod pozdějšího tak rozšířeného bezpáteřnictví. O výkladu tohoto mnou velmi ceněného filozofa mám pochybnosti: nevím, zda by pocit vlastní hodnoty českého národa výrazně vzrostl kvůli válce s relativně rychlou porážkou. Raději bych trochu posunula pohled a vybídla k zamyšlení nad tím, čeho se Čechoslováci po mnichovské dohodě až příliš ochotně vzdali: pluralismus, ochrana menšin, soucit s Židy… Že je možné tohle zachránit, aniž by bylo nutné sahat ke zbraním, ukazuje například srovnání s Nizozemskem. A tento druh sebeobrany by možná přece jen měl nějaký účinek na poválečnou dobu.

Alena Wagnerová

Alena Wagnerová

česko-německá spisovatelka

„Bránit jsme se měli“ bylo skoro jednoznačné mínění v mé generaci lidí narozených ve třicátých letech, když jsme v šedesátých letech jako mladí intelektuálové o tomto tématu diskutovali. „Pak bychom byli taky nestěhovali sudetské Němce“ se k tomu často ozvalo. Myslím, že to byl i postoj Václava Havla. Pro nás, v roce 1938 malé děti, bylo ovšem snadné to říkat, protože jsme za Mnichov žádnou odpovědnost nenesli. Dnes, když tuto otázku znovu zvažuji, nemohu ale vynechat historický kontext tehdejších událostí: Československá vláda zcela opomenula světovou hospodářskou krizí těžce postižené pohraničí přednostně podporovat a tak posílit loajalitu německého obyvatelstva ke státu. Stejně tak nechala ve štychu aktivistické a antifašistické síly v sudetoněmecké společnosti a usnadnila tím Henleinovi její proměnu v zálohu Hitlerových mocenských plánů. Když to v roce 1935 česká politika začala chápat, bylo už pozdě. Je ovšem otázka, jestli by nám v rozhodné chvíli Británie přece jen nebyla přišla na pomoc, kdyby byla v československých politických elitách dostatečná vůle k odporu. V národě tato vůle byla. Od té doby, co je známo, že generál německého generálního štábu Ludwig Beck pro případ, že Hitler Československo napadne, připravoval puč k jeho odstranění a mnichovská dohoda jej překazila, je namístě otázka, do jaké míry by projevená vůle k odporu a odmítnutí Mnichova k napadení Československa nakonec vedla, a díky nekompromisnímu odhodlání statečného malého národa se situace v Evropě nevyvinula poněkud jinak. Jistě cena našeho odhodlání mohla být v případě konfliktu vysoká. Ale vyšší než důsledky Mnichova a protektorátu: půl milionu mrtvých Čechů, Slováků, Židů a padlých sudetských Němců by sotva byla. Hluboké morální důsledky frustrace politickými elitami zmařené vůle národa k odporu si v sobě ale neseme dodnes. A v tom pro mne existuje i paralela mezi Mnichovem 1938 a normalizací jako následkem 21. srpna 1968 v selhání politických elit.

Václav Marhoul

Václav Marhoul

režisér a scenárista

Těžká otázka. V české historii existuje jen málo tak silných traumat a tolik protichůdných názorů jako na události roku 1938. Těžko tuto rovnici vyřešit, protože obsahuje příliš mnoho neznámých. Přesto se pokusím. Čistě za sebe a bez ambice, že bych měl jakýmkoli způsobem pravdu, či si tento výklad přivlastňoval jako jediný správný a bezchybný. Jedním z faktických a nezpochybnitelných činitelů, který je součástí případného řešení, je tehdejší vnitropolitická situace, tedy nám i dnes tak dobře známá názorová rozdrobenost jednotlivých politických stran a také bobtnající problém způsobený postavením a projevy německé menšiny na českém území. Druhým pak zahraniční politická situace v Evropě jako takové, názory občanů a vlád našich tehdejších spojenců, které se dají zjednodušeně shrnout jako důsledek obrovského a v té době stále živého a přetrvávajícího traumatu z hrůz první světové války, v níž zahynuly miliony lidí a které se přelilo do podoby evidentní nevůle dodržet své spojenecké závazky a tak vydat Československo nacistům napospas. Přesto došlo k mobilizaci. Pokud si dá jeden tu práci a seznámí se historickými podklady, pak atmosféra v české společnosti (záměrně vynechávám československé) vedla většinově k odhodlání bránit svoje hranice. Toto odhodlání bylo přijímáno až s nadšením. Připravenost Československé armády, kvalita jejího výcviku a výzbroj, jakož i počtu vojáků, to vše by zcela nepochybně vedlo ke konfliktu, který by nenaplnil pojem (jako v případě jiných později napadených zemí), jenž vešel do dějin jako tzv. blitzkrieg. Nastal by asi zcela jistě konflikt, který by znamenal dlouhotrvající totální válku na našem území, kdy by nejen vojáci, ale hlavně civilisté umírali po desetitisících, možná po statisících. Tu válku bychom nakonec prohráli. Škody a oběti na životech by byly svým způsobem nedozírné. To vše (spolu s mnoha dalšími faktory) vstupovalo do hry. Rozhodnutí naší tehdejší politické reprezentace v čele s prezidentem Benešem, tedy nebránit svoji svobodu, demokracii, masarykovské ideály a poddat se svrchované německé moci, tedy dávalo smysl. To všechno je pravda. Jenže… Musím si klást otázky. Jakým způsobem tyto tragické události ovlivnily, či lépe řečeno poškodily naši budoucnost? Naši morálku a hrdost? Naši sebeúctu? Nakolik jsme ohnuli hřbet tak, že jsme si přestali jako národ vážit sami sebe? Či snad byl ten hřbet, ta páteř nadobro zlomena? A pokud ne v roce 1938, pak další okupace v roce 1968 už jen vše dokonala a z našeho národa se stalo jen cosi, o kterém si velké národy myslí, že je možné ho vždy zamést bez odporu jako smetí? Nakolik je rozhodnutí v tom daném okamžiku skutečně dobré s přihlédnutím k tomu, jaké bude mít zničující důsledky v dalších desetiletích? To vše se mně honí hlavou. Už drahnou dobu. Protože historie (nejen) našeho národa je jak domino. Vše na sebe navazuje, příčina se stává důsledkem a ten další příčinou. Současná úroveň naší politické scény, jejích vrcholných představitelů, stav naší občanské společnosti, to vše nevzniklo včera. Ne. Tento úpadek se, myslím, začal rodit právě v roce 1938. A byl dokonán po druhé válce bolševickým režimem. Úpadek hodnot, které provází poddajnost, pasivita, zbabělost, nezájem o věci veřejné a k hrdosti postačující jen občasná výhra ve fotbale či v hokeji. Smutné. Proto si myslím, že jsme měli bojovat, i když bychom vojensky prohráli. Měli jsme bojovat. Za naši, byť tehdy vzdálenou budoucnost.

Miroslava Pašková

Miroslava Pašková

spolek Vlčí máky na podporu veteránů

Když se řekne Mnichov, naskočí mi asi jako mnohým dalším spojení „zrada Francie a Británie“, popřípadě „slabost Beneše“. Pak ale i památná slova Churchilla: „Anglie si mohla vybrat mezi hanbou a válkou, vybrala si hanbu a stejně bude mít i válku.“ Před očima mi dále vyskočí nápis z předválečného opevnění „Byli jsme a budem“. Ten příznačně umožňuje obojaké výklady – na jedné straně obrovské odhodlání obyčejných lidí položit za vlast, demokracii a svobodu život, na straně druhé i pragmatické úvahy tehdejších politiků, kteří se báli zbytečně prolité krve. Zbytečně?! V naší národní paměti je Mnichov ani ne tak černou skvrnou, jako černou dírou, kterou dosud neumíme uchopit, a kdykoli na ni přijde řeč, nenávratně pohltí dobře míněné kritické analýzy i emocionální výkřiky. Točíme filmy, které se odehrávají „na pozadí Mnichova“ a „po Mnichovu“, upínáme se k hrdinům zahraničního odboje (ještě že Gabčík a Kubiš, letci…), ale pořád se cítíme tak nějak podvedení. Kým? Vskutku spojenci? Tak se konečně pojďme otevřeně bavit o tom, zda a kdo zradil, selhal, v jakém kontextu, v čí prospěch, za jakou cenu i s jakými přínosy. Nedávno mě překvapilo, když ve vysílání ČT24 dne 21. srpna Petr Pithart přiznal, že nevěděl o odporu holešovských výsadkářů v 68. roce. S oním novým poznatkem se pak jeho tvář rozjasnila dodatečnou hrdostí. Kéž by se konečně nám všem zatřpytily oči i při smýšlení o Mnichovu. Kdybych byla scenáristkou a hledala inspiraci, spojila bych do filmu dvě časové linie „vyklízení pozic“, očima řadových vojáků: kromě té holešovské také pěchotní srub KS-14 „U Cihelny“, kde se četař Arnošt Hrad na protest připravil 3. října 1938 o vlastní život. V dopise sdělil, že jedině tak mohl dodržet přísahu. Na tento bunkr se svými spolubojovníky napsali „Vytrváme“. Chamberlain sliboval mír, Churchill krev, pot a slzy… Vytrvat je z vyššího principu mravního rozhodně více než jen být. I kdyby se pak historie odvíjela přece stejně, mimo naši moc a vůli, byli bychom dnes jiní, zralejší, lepší.

Antoine Marès

Antoine Marès

francouzský historik, autor biografie o Benešovi

Tato často pokládaná otázka se hodí ke hře dneska běžně praktikované mezi historiky. Neboli co by se stalo, jestliže by Češi v září 1938 bojovali? Poté následuje odsouzení: viníkem je Edvard Beneš, šlo o jeho první selhání. Z Beneše se tím pádem stává obětní beránek, jak jsem už napsal ve své biografii. Historikovým úkolem je ale pohlížet na věci s odstupem a v souvislostech. První Československá republika byla založena na principu privilegovaného spojenectví s Francií, a to zčásti i kvůli tomu, že Spojené státy a Velká Británie se politicky stáhly z evropského kontinentu. Francie tak sice vybudovala na východ od Německa ofenzivní spojenectví, avšak v letech 1925–1930 sama přijala defenzivní vojenský systém. Navíc od roku 1924 byla Francie víc a víc finančně závislá na Londýně, který ale upřednostňoval především vztahy se svou koloniální říší. Právě tyto dva hlavní protiklady vysvětlují Mnichov. Až do září 1938 Beneš marně doufal, že stoupenci tvrdosti a rozhodnosti porazí ve francouzské vládě pacifisty. Otázka týkající se boje Čechů ukazuje na dva další prvky: na jedné straně k ozbrojenému boji málo vhodný tvar státu, na straně druhé defenzivní doktrína podněcovaná Francií, která se ukáže chybnou. Pokud přijmeme hypotézu, že se Beneš měl rozhodnout pro boj, musíme nevyhnutelně srovnávat s pětatřicetimilionovým Polskem, jež bylo smeteno za tři čtyři týdny. Česká letadla by nemohla odstartovat, poněvadž všechna letiště by byla rozbombardovaná a wehrmacht by prorazil z jihu. Francouzi by nadto nic nepodnikli podobně jako v září 1939. Češi zkrátka zabránili krvavé tragédii. Odnesli to výčitkami a špatným svědomím, jež se podepsaly na široce rozšířeném přizpůsobení za protektorátu. Komunistická heroizace tohoto období se pokoušela na tuto poddajnost zapomenout. Francie si prošla tím samým procesem.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte