Vítání nechtěných občánků

Text spisovatelky Petry Hůlové o dětech s Downovým syndromem vyvolal velké diskuse. Odemykáme proto komentář Petra Třešnáka, který na něj reaguje. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Představte si svět, kde nežijí žádní lidé s Downovým syndromem (DS). Cítíte úlevu, nebo smutek? Není to vůbec teoretická otázka, protože ze statistik se zdá, že planeta Země tímhle směrem míří. Díky zdokonaleným metodám prenatálního testování a silné touze dnešních rodičů po zdravém dítěti se ve vyspělých zemích tohle genetické postižení daří téměř eliminovat.

Na Islandu se narodí jedno až dvě takové děti ročně, ostatní těhotenství skončí rozhodnutím rodičů pro interrupci. V Dánsku potraty ukončí 98 procent těhotenství s pozitivním nálezem na Downův syndrom, ve Velké Británii 90 procent. Česko obdobnou statistiku nevede, ale počty narozených dětí s DS i u nás vytrvale klesají.

Tohle choulostivé téma teď svým komentářem na rozhlasové stanici Vltava otevřela spisovatelka Petra Hůlová. Soudě podle ohlasů nemálo lidí naštvala. O to víc ale ukázala, že dlouho přehlížené dilema volá po mnohem silnější debatě.

Neměníme

Přivést na svět potomka s Downovým syndromem a starat se o něj není žádná procházka růžovým sadem. Vlivem genetického postižení děti trpí různými zdravotními potížemi, mají sníženou inteligenci a obtížně se učí, zapomínají, vyžadují násobně větší rodičovskou investici, aby byly spokojené a rozvíjely se.

Na druhou stranu, pokud nějaký typ postižení snad nejlépe naplňuje tradovanou pravdu, že jinakost obohacuje své okolí, je to právě Downův syndrom. Díky bezelstné, dobrácké a veselé povaze bývají lidé s DS vnímáni jako okouzlující bytosti, které svým pečovatelům otvírají nové rozměry života. Řada výzkumů ukázala, že rodiče, sourozenci nebo spolužáci popisují soužití s takto postiženým členem rodiny či kamarádem jako šťastné a naplňující. Neměnili by je.

Downův syndrom má dnes své celebrity, herce, výtvarníky, aktivisty nebo modelky. Světem sociálních sítí co chvíli prolétne video, z nějž vyzařuje upřímnost a srdečnost, na jakou běžně jen tak nenarazíte. Pokud má zkrátka člověk špetku citu, nepochybuje o tom, že lidé s Downovým syndromem přinášejí společnosti cosi cenného.

Je tu ovšem onen problém: málokdo stojí o to, aby se takový poklad narodil právě jemu.

Rozverné těhulky

Na tenhle rozpor ve svém sloupku naráží spisovatelka Petra Hůlová, toho času v očekávání potomka. Když se dozvěděla výsledek prenatálního testování, z nějž vyšlo zvýšené riziko Downova syndromu, odmítla další zkoušky a lékařům sdělila, že nepotřebuje znát pravdu předem, protože si děťátko beztak nechá. Popisuje, jak lékaři nastávající maminky straší, zvyšují jejich úzkost a kormidlují je k potratu. Má pravdu. Ve světě se často mluví o tom, že celý systém prenatální medicíny funguje jako nenápadné soukolí, které se snaží tuhle svéráznou odrůdu homo sapiens de facto eliminovat.

Hůlová ovšem dělá jednu chybu, kterou ztrácí velkou část sympatií. Projevuje znechucený despekt vůči ženám, které se postižení bojí a volí raději interrupci. Jízlivě píše o rozverných švitořících těhulkách, které se mění v zoufalé trosky, protože jejich do té doby oblíbený plod nebude podle původních představ. Rodičovská úzkost z postižení představuje v jejích úvahách jen sobecký strach ze ztráty statusu, ukázku posedlosti výkonem.

Tenhle pohled ovšem významnou část reality přehlíží. Narozením postiženého dítěte se člověk stává velmi zranitelným. Je v mnohem větší míře odkázaný na podporu sociálního systému, na solidaritu a empatii okolí. Strach žen z takové situace tedy odráží také zcela přirozenou nejistotu, jak to všechno zvládnou, jak jejich rodina a společnost dítě přijme, jaký život mu umožní žít. Jak šťastné se svým handicapem bude.

Pokud má tedy Downův syndrom na planetě Zemi přežít, určitě tomu nepomůže morální odsudek interrupcí, jaký předvádí Hůlová. Pomůže osvěta, sdílení pozitivních příběhů, sociální podpora rodin. Zkrátka rozšíření povědomí o tom, že lidé s jedním chromozomem navíc mají mimořádnou hodnotu a život s nimi může být radost, za jakou budou rodiče osudu vděční.

Známá spisovatelka si zaslouží uznání za svou ochotu přivítat někoho takového ve své kolíbce. Pokud chce ale inspirovat další nastávající matky, pohrdání není ta nejlepší strategie.