Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Kultura

995 km

Georgiou07

Probudil se k ranní modlitbě. Přesně, jako by v jeho mozku někdo sepnul spínač. Ráno pokaždé zprudka otevřel oči, jako by se ho někdo dotkl nebo na něj mluvil. Rozespalost neznal. Umyl se vodou, včera ohřátou, dnes už vlažnou, rychle, ale ne překotně se oblékl a opustil dům, přičemž na ulici udělal první krok nejprve pravou nohou a zamumlal modlitební frázi. Ve tváři měl vepsané přesvědčení, že na svět je třeba přinést spásu.

Pod temnými křídly ještě ne zcela rozkvetlého rána procházel ve stínu tlustých, vysokých kamenných zdí uličkami k mešitě. Vnitřní klid, který jej tam okamžitě zaplaví, jej jako pokaždé vykoupí od řetězů světa. Zbožně vykonal svou modlitbu a vroucně šel k zemi, neboť mu od dětství vtloukali do hlavy, že pokud při modlení pomyslí na něco jiného nebo mu jen něco jiného půjde hlavou, Bůh jej nevyslyší, a tak nedopustil, aby cokoli vstoupilo mezi něj a Boha, a téměř extaticky padal k zemi. Stejně jako nyní.

Reklama
Reklama

Přitom zapomínal na své Já, od všeho se odpoutal a cítil se zcela oproštěný od času. V důležité, vyvolené dny jako tento cítil ještě hlubší, ještě silnější pouto s Bohem. A tak ho napadlo, že překvapen může být pouze při modlitbě, protože jinak se má neustále na pozoru. Pokud ho jednoho dne zavraždí, tak by to bylo právě během modlitby, to už tušil, jako by hluboko v něm byl nějaký osudový knoflík, který jednou někdo zmáčkne.

Jako pokaždé i onoho rána svou duši naplnil Bohem, a všechny pocity, které téměř zaslepovaly jeho nitro, jej opět nechaly hluboce pocítit, že to, co se chystá udělat, je správné. Byl klidný a ovládal se, cítil na svých ramenou povinnost, kterou byl pověřen, a v srdci velkou zodpovědnost. Věděl, na co se v tomto pomíjivém světě dal. Jeho klid byl nyní to nejdůležitější.

Turkey: East to West

Po modlitbě v mešitě se vrátil domů, dal si čaj a dosyta se najedl, neboť bez pořádné snídaně nikdy nic nepodnikal. Cestou si koupil sendvič s osmaženými játry. V normální dny by ho okamžitě snědl, zíral by na drolící se omítku na zdi nebo do tváří brzkých hostů, kteří v nevýrazném světle nahých žárovek nevyhnutelně pokrytých mrtvými mouchami působili ještě unaveněji, ale tentokrát si sendvič nechal zabalit. Stejně jako všichni ostatní lidé tady svůj den nejraději začínal tímto sendvičem, se spoustou cibule a petržele, sumahem a červeným pepřem. Díky tomu byl celý den sytý, hlad ho jen tak neporazil. To bylo důležitější než požitek z jídla.

Doma si plán ještě jednou pečlivě prošel. Zdálo se, že všechno je správně. Pronikavýma očima zcela bez lesku si v zrcadle prohlížel svoji tvář, která mu připomínala stěnu. Kdykoli se takhle prohlížel, získával pocit sebedůvěry, neboť ta tvář nikomu nic neprozrazovala, a možná právě proto byl pro onen úkol vyvolen, nebo jej Bůh právě proto vybavil tváří bez výrazu s matnýma očima. Aby světu nic nesdělil. Aby nikdo, kdo se na něj podívá, nic neviděl.

Neměl ve zvyku se zkoumavě pozorovat v zrcadle; nejčastěji se na sebe díval v zrcadle u holiče nebo ve výloze při chůzi. Ovšem pokaždé, když si představoval, že jeho tvář působí jako nějaká zeď, zachvátil jej pocit pýchy. Měl zrovna radost, byl smutný, trpící, rozzuřený? To nešlo podle ničeho říct. Měl jednu z těch tváří, které nelze uchopit, prohlédnout, znovu někde poznat. Jeho hlas se té tváři sotva vyrovnával, byl studený a tvrdý jako ocel. Jakou ale asi tak má tvář, když se modlí? Lze z ní vyčíst hluboké propojení s Bohem? To nedovedl říct.

Zatímco ze své tváře už dávno všechno vyhnal, co souviselo se světem, bylo možné, že na jeho tváři vykouzlilo zvláštní výraz pouto, které navázal s Bohem. Jen Bůh viděl jeho skrytou, sváry světa nepošpiněnou tvář, v onom posvátném okamžiku viděl do jeho nitra. Toto poznání v jeho srdci zažehlo jasné světlo, neboť mezi Pánem a jím nyní bylo další pouto.

Turkey: East to West

Vstal a uklízel byt, jenž patřil vzdáleným příbuzným. Na takových místech strávil celé dospívání, ba celý svůj život, žádný vlastní byt nikdy neměl. Když se ho na to někdo zeptal, odpověděl: „Boží dům je můj dům.“ Když byl hotový, vložil si pečlivě do kapsy bundy revolver. Tak jako pokaždé ho ještě jednou odjistil a zase zajistil a spočítal patrony, jako by to byly korálky na modlitebním řetízku. Bylo to pro něj něco jako modlitba, dělal to ale i z nutkavé potřeby, aby nic neponechal náhodě.

Jistým, ale mírným krokem vyšel z domu. Stejně jako všude jinde ho ponechal ve stavu, jako by v bytě nikdy nebyl, nikdy nenocoval. Nezanechal v něm po sobě žádnou stopu. To se naučil už v mládí. Celá jeho existence na světě neměla zanechat žádné stopy. Svět byl pomíjivý, byl světem smrtelníků. Nechtěl v něm být nikomu zátěží, nikým povšimnut. I v davu lidí se choval tak nenápadně, jak to jen šlo, stahoval se zcela do sebe, a po chvíli se lidé kolem něj opravdu chovali a bavili, jako by tam vůbec nebyl. Nikdy nikoho neprosil o pomoc a neustále dbal na to, aby nikomu nebyl zavázán vděkem – aby si jednoho dne nevyslechl, že musí někomu něco oplatit.

Dokonce ani vůči nejbližším příbuzným nechtěl mít žádné závazky. U těch, u nichž bydlel, po léta dbal na to, aby mezi nimi nepanovala žádná nelibost a aby na sebe ničím nepoutal pozornost. Tam, kde přespal, vstával jako první, ustlal lůžko, tiše něco pojedl a jako šikovný pachatel, který po svém zločinu smaže všechny stopy, pečlivě odstranil vše, co by mohlo být důkazem jeho pobytu. Natolik důkladně, že dalšího rána nikdo nebyl schopen říci, jestli tam někdo vůbec přespal.

Přitom mu přišla vhod i jeho mlčenlivost, uzavřenost, jeho nehybný výraz v tváři, který neprozrazoval žádný pocit, jeho střízlivý pohled, který nedával tušit, jak nemilosrdný je. Často zažíval, že většina lidí se ve společnosti hlasitým projevem a přehnaným gestikulováním snažila vyniknout, být nápadná, imponovat ostatním. On naproti tomu volil co možná největší zdrženlivost, dařilo se mu být co možná nejvíce neviditelný. V průběhu let posbíral o lidech spoustu informací a každou z nich si pečlivě pamatoval. Na daném místě a v danou chvíli pak tyto informace bez milosti využíval.

Silný pocit pomsty mu byl vlastní, když nenáviděl, nenávist mu tepala v žilách. Na facku, kterou dostal jako dítě, zareagoval patnáct let poté tím, že pod velkým platanem skolil jedinou kulkou muže, který se právě uprostřed trhu vracel z mešity. Nikdo nevěděl, proč majitel obchodu, který žil celý život v ústraní, musel náhle zemřít; ze všeho nejméně onen muž, který na svou facku už dávno zapomněl.

Pro mstitele šlo o akt boží spravedlnosti. Ničí utrpení nemělo zůstat nepotrestané. I msta je něčím jako zbožnost. Za každé zraňující slovo, každý pohrdavý pohled, každé urážlivé chování hnal později pachatele k odpovědnosti. S každým jednou vyrovná účty. Dokázal si počkat. Každá msta má svůj soudný den.

 

Co možná nenápadněji se vydal uličkami a pasážemi na cestu do hotelu. Na vstupních schodech se cítil dostatečně klidný, o to šlo. Tak tomu bylo doposud vždy a z tohoto železného klidu vznikala sebedůvěra, kterou dokázal dál rozvíjet. Kolem svého nitra vystavěl zeď, která nebyla o nic méně mocná než městské opevnění v Diyarbakıru. Na čem mu skutečně záleželo, se skrývalo za onou zdí a jejím stínem.

Když se před ním otevřely automatické dveře, uviděl, že ve vrátnici stojí stejný mladý muž jako den předtím. Už ho tedy viděl a to nebylo dobré. Přitom si vypočítal, že touto dobou už by měl mít službu někdo jiný. Možná to bylo jedno z těch malých nevypočitatelných, všude číhajících znamení, která osud člověku sesílá. Nedal na sobě ale nic znát. Byla to jen zkouška, jak klidný je.

„Rád bych mluvil se Saimem Baranem,“ řekl recepčnímu co možná nejnahodileji. Mladý muž se podíval na desku s klíči, poté sáhl po telefonu. Jako by ho najednou něco napadlo, zastavil se, pozorně si prohlížel návštěvníka. „Byl jste tady už včera, že?“

„Ano, pan Baran mě sem povolal i na dnešek.“

Mladý muž zvedl telefon a ohlásil návštěvníka.

Krátce nato už scházel Saim Baran po schodech. Byl to vysoký muž, kterého navzdory věku sedmdesáti let ještě pořád šlo označit za dobře vypadajícího. Protože mu předčasně zešedivěly vlasy, nikdy doopravdy nevypadal mladě a kvůli svému pyšnému, impozantnímu vystupování se mu říkalo „mocný platan“. Návštěvník mu okamžitě zamířil naproti a zaujal u toho zdvořilé, až uctivé vzezření.

Ve skleněné předsíni mezi recepcí a lobby se spolu chvíli vestoje bavili. O čem, to neslyšeli ani muži v lobby, ani mladý muž na recepci. Ten si pouze všiml, že Saim Baran svůj protějšek nejprve vyzval, aby se posadili v lobby, ale pak zamířili k východu, protože se evidentně rozhodli někam odejít. Saim Baran položil klíče od pokoje na pult a řekl laskavě silným hlasem: „Kdyby se po mně někdo ptal, vrátím se kolem oběda.“

Když se recepčního později policie a novináři tvrdošíjně vyptávali na další detaily, napadaly ho jen tyto a nic jiného.

Když scházeli po hotelových schodech, zeptal se návštěvník: „Potřebujete ochranku?“

Saim Baran se zastavil. Myšlenka být neustále obklopen ochrankou se mu nezamlouvala, koneckonců je ve své zemi, za kterou čtyřicet let bojoval. Tázavě se rozhlédl, jako by odpověď visela někde ve vzduchu.

„Je to daleko?“

„Nestojí to za řeč, asi dvacet minut cesty,“ odvětil návštěvník a snažil se o úsměv vzbuzující důvěru. „Ani já nejsem neozbrojený. Žádný strach, ochráním vás.“

Saim Baran ještě jednou vdechl čerstvý vzduch provoněný podzimem a řekl: „No tak jedeme. Když už podzim jednou dorazil tak brzy, neměli bychom ho nechat čekat.“

Nastoupili do auta, návštěvník na sedadle spolujezdce, kde okamžitě sklopil stínítko, aby lépe skryl svoji tvář. Změtí uliček brzy vyjeli z Diyarbakıru. Byl nádherný den. Tu a tam návštěvník Saimu Baranovi ukázal, kudy má jet. „Tady doprava a další ulicí doleva.“ Později odbočili z hlavní na polní cestu. Nakonec dojeli na louku. „Tady to je,“ řekl návštěvník a trochu se mu třásl hlas, jakkoli se tomu snažil zamezit.

Oba vystoupili. Saim Baran se trochu vzdálil od auta a porozhlédl se. „Kde to jsme?“

Návštěvník se uvážlivě držel za ním, s vágním gestem zopakoval: „Tady to je“ a sáhl si do kapsy bundy.

„A co přesně?“ zeptal se Saim Baran a podíval se nechápavě přes pole.

„Konec cesty, Saime Barane.“ Dosud neutrální hlas návštěvníka měl v sobě najednou cosi nemilosrdně kovového.

Saim Baran se ohromeně otočil a podíval se na revolver, který na něj mířil. Ale už neměl čas nic pochopit, protože ho trefily tři výstřely a padl mrtvý k zemi.

Mocný platan byl během několika málo vteřin skolen. Několikaletý boj, který vedl pro kurdský lid, náhle ukončily tři kulky u kraje pole za Diyarbakırem. Do hlavy, krku a hrudi.

Při střílení návštěvník v duchu počítal. „Trojice je Boží zákon.“ Všechny své oběti zastřelil třemi kulkami. Nechal mrtvého u auta tak, jak byl, a rychle zmizel v poli. Byť se mu polem plným klasů pohybovalo špatně, brzy dorazil na cestu, na které na něj čekal potlučený chevrolet z roku 1957 se zapnutým motorem. „Pojď, rychle!“ volali na něj muži z auta. „Za chvíli ti jede autobus!“ Při nastupování jen zašeptal: „Vyřízeno.“ Dál nemluvili. Všichni až na něj kouřili.

 

O ani ne o dvacet minut později už seděl v autobuse z Diyarbakıru do Gaziantepu a díval se z okna. I pozorný pozorovatel by jej považoval za prostého vesničana, nenápadného chudáčka stíhaného osudem. A následujícího dne, kdy titulky informovaly, že známý novinář a spisovatel Saim Baran byl zavražděn neznámým vrahem, by nikoho nenapadlo, že je jím zrovna tento muž.

Z místa činu se vzdálil rychle.

Všechno proběhlo, jak bylo domluveno.

„Pochválen buď Pán, teď už je jich 41,“ pomyslel si. Doposud zabil 41 lidí. „Budiž jich je 99, tolik, kolik jmen má Alláh. Až jednou budu pít z kalichu smrti, chci svému Stvořiteli přinést 99 obětí.“

Přeložila Tereza Semotamová.

 

Murathan Mungan (63)

Básník, dramatik, prozaik, scenárista, jeden z nejčtenějších tureckých autorů současnosti a neoficiální mluvčí tamní LGBT komunity. Narodil se v Istanbulu, na Ankarské univerzitě absolvoval divadelní vědu. V pětadvaceti letech vydal básnickou sbírku Osmanlıya Dair Hikayat (Příběhy o Osmanech), která jej proslavila. Publikoval na třicet dalších knih poezie i prózy. Je autorem několika divadelních her; Mahmud ile Yezida (Mahmud a jezídka) a Taziye (Soustrast) jsou vůbec nejhranějšími dramaty moderního tureckého divadla. Mungan je aktuálně na ročním stipendiu v Berlíně.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte