Gerald Knaus (46) vede tým třinácti lidí, kteří pracují v bytě berlínské čtvrti Kreuzberg. Daleko od vládních budov a kanceláří lobbistů. Přesto je tento Rakušan, zakladatel a šéf think tanku European Stability Initiative, významným aktérem německé politiky. S mírnou nadsázkou se dá říct, že zachránil kariéru Angely Merkel. Ve vzrušeném období předloňské migrační krize vymyslel evropsko-tureckou dohodu, která dramaticky snížila počty připlouvajících běženců a vzala vítr z plachet populistům. Rekonstrukce jeho nápadu dává vhled do fungování evropské politiky v krizových časech.
Angela Merkel své „zvládneme to“ prohlásila na konci srpna 2015 a první zářijový víkend otevřela uprchlíkům německé hranice. Jak vznikl nápad na uzavření migrační dohody s Tureckem?
Chtěli jsme zastavit umírání běženců v Egejském moři a morálně jsme souhlasili s kancléřčiným postojem, že uprchlíkům, kteří se dostali na evropskou půdu, je třeba pomoci. Pozorovali jsme ale rozpory a chaos v evropské politice a za velké nebezpečí jsme považovali agendu Viktora Orbána. On v krizi viděl příležitost k odklonu EU od liberalismu.
Obávali jsme se, že pokud do Evropy budou delší dobu nekontrolovaně přicházet další a další lidé, tak všude posílí radikální a nacionalistické síly a Orbán se stane lídrem proměny EU. Chtěli jsme tomu zabránit a podpořit merkelovský přístup. Proto jsme už v polovině září napsali text, který byl zárodkem pozdější evropsko-turecké migrační dohody.
Komu jste první verzi svého návrhu předložili?
Poslali jsme ho na 35 tisíc e-mailových adres v našem adresáři. Řadě diplomatů, novinářů, úředníků, politiků. Ale pořád to byla jen studie jednoho think tanku, nic víc.
Zásadní roli sehrála německá média, která náš plán zaujal. Během týdne se objevily články v hlavních denících. Poté jsme studii rozepsali do většího detailu, nazvali ji: Plán Angely Merkel. Obnovení kontroly a udržení soucitu. Návrh na řešení syrské uprchlické krize. Odezva byla ještě větší. Vyšly další sympatizující články v Die Zeit, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Süddeutsche Zeitung a dalších velkých médiích, psaly o ní i lokální bavorské deníky a vysílaly rozhlasové stanice. Berlínské politické kruhy se přes média s naším návrhem seznámily. Samo o sobě to ale pořád nic neznamenalo.
Váš plán byl už počátkem října 2015, pouhý měsíc po otevření hranic, pojmenován po Angele Merkel. Věděla o tom vůbec?
Ne. Název jsme zvolili, protože měl přitáhnout pozornost médií a tvůrců politiky. Chtěli jsme vyvolat menší zmatení a zafungovalo to.
Takže dobrý PR trik.
Ano, ale založený na přesvědčení, že dokážeme konkrétně docílit toho, co si Angela Merkel předsevzala. Tedy najít způsob kontroly hranic a snížení počtu připlouvajících a zároveň se nezpronevěřit mezinárodním konvencím na ochranu uprchlíků. V jistém smyslu jsme zaplnili mezery v debatách o řešení krize.
V té samé době většinou instituce, které se věnovaly uprchlickým a migračním tématům, nepřicházely s žádnými praktickými řešeními, jak příliv lidí omezit. A to bylo pro liberální politiky nebezpečné. Pokud nemáte vlastní návrh a jediný s řešením akutního problému je tu Viktor Orbán, tak nakonec debatu vyhraje, ačkoli byl zpočátku v menšině.
Jak se váš nápad dostal ke kancléřce?
To nevím. Oficiální verze v Berlíně zní, že němečtí politici už v září, tedy velmi brzy po otevření hranic, věděli, že chtějí uzavřít dohodu s Tureckem. To však mnoho neznamená. Ďábel byl skrytý v detailu: jak to zařídit, aby Turecko na takové dohodě mělo vlastní zájem, aby vydržela, aby uprchlíci ztratili motivaci vyplouvat na člunech? Jádrem našeho nápadu bylo, že je třeba dělat rychlá azylová řízení na řeckých ostrovech a od předem dohodnutého data všechny připlouvající vracet do Turecka.
Nevím, zda tohle kancléřka převzala od nás, z novin, od poradců, s nimiž jsme už v září byli v kontaktu. Nechci si tu dělat zvláštní zásluhy. Zkoušel jsem každopádně své ideje prezentovat, kde to jen šlo. Počátkem října jsem byl pozván na ministerstvo zahraničí a přednášel jsem před úředníky, kteří se zabývali migrací. Jen o pár dní později napsali tehdejší ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier a šéf sociální demokracie Sigmar Gabriel do týdeníku Der Spiegel komentář, který byl přesně v duchu našich představ. Pořád ale trvalo skoro půl roku, než byla dohoda skutečně podepsána.
Jaké byly klíčové momenty, které k realizaci nakonec přispěly?
Představoval jsem své ideje často v Turecku, před místními úředníky i před velvyslanci některých evropských zemí. V prosinci nizozemská ambasáda v Ankaře dala naši zprávu do studijních podkladů při návštěvě Diederika Samsoma, tehdejšího šéfa nizozemské sociální demokracie, která byla menším koaličním partnerem ve vládě vedené liberálem Markem Ruttem. Právě se společně připravovali na půlroční předsednictví EU. Samsom si zprávu přečetl, návrhy mu dávaly smysl a po návratu domů o nich promluvil s premiérem Ruttem. Převzali je do programu nizozemského předsednictví EU, které začínalo v lednu 2016.
Bylo to s vámi koordinované?
Zpočátku ne. Dozvěděl jsem se až v lednu z novin, že vznikla tzv. Samsomova zpráva, která výrazně připomínala tu naši. Pak jsem byl pozván do nizozemské televize a dostal se s vládou v Haagu do pravidelného kontaktu.
Jak se podařilo přesvědčit Turecko?
Náš think tank se dlouho specializoval na turecko-evropské vztahy. Chtěli jsme přispět k přibližování Turecka k evropským standardům a k odstranění víz pro Turky cestující do EU. Žil jsem v letech 2004– 2012 v Istanbulu, pořád si tam držím byt a kancelář a mám z té doby hodně kontaktů. Neustále jsem se je snažil o migrační dohodě přesvědčit, zvláště proevropsky naladěné úředníky a diplomaty, a byl jsem v častém kontaktu s tureckými velvyslanci v Berlíně a při EU.
Proč byla taková dohoda v zájmu Turecka?
Nezapomeňte, že to bylo v době mimořádně napjatých vztahů, sankcí a výhrůžek mezi Tureckem a Ruskem. V tureckém zájmu byla stabilní Evropa. Samozřejmě jsme naši studii přeložili do turečtiny. Vysvětlovali jsme, že Turecko může bez zvlášť velkých obětí výměnou za svou pomoc hodně získat. V únoru jsem rozeslal hromadný e-mail svým tureckým kontaktům a navrhoval v něm, že mohou od EU požadovat vízovou liberalizaci. Zásadní poté bylo, že turečtí velvyslanci přesvědčili tehdejšího tureckého premiéra Ahmeta Davutoğlua. Sedmého března 2016 pak došlo ke klíčovému setkání kancléřky Angely Merkel a premiérů Rutteho a Davutoğlua, kteří se na plánu shodli.
Kvóty nebyly praktické
Jak jste s kancléřkou a s jejím úřadem spolupracovali?
V Německu je obecně požadována velká diskrétnost. Nemohu tedy mluvit konkrétně. Máme kontakty na ministerstvech, na úřadu kancléřství, ale opakovaně říkám, že jsem se s kancléřkou kvůli této věci nikdy nesetkal.
Chci zdůraznit jednu věc: je, myslím, podceňováno, jak moc k dohodě přispěli Nizozemci a Turci. To především oni prosazovali konkrétní detaily dohody a kancléřce tím možná zachránili kariéru. Potřeba dohody s Tureckem byla v Německu široce sdílena, ale detaily, jak přesvědčit Turky, jak to přesně udělat, vesměs nebyly v centru debaty.
Proč ne?
Němci dlouho věřili, že je potřebné hledat společné evropské řešení krize. To je německý reflex. K tomu od počátku patřil velký důraz kladený na rozdělení uprchlíků solidárně po Evropě. Na prosazení uprchlických kvót bylo vyplýtváno strašně moc politického kapitálu. To byla chyba. Uprostřed krize bylo podstatnější soustředit se na obnovení kontroly nad situací na hranicích a snížení počtu připlouvajících. Kvóty nebyly praktickou odpovědí na akutní problém, a navíc byly politicky kontroverzní. Umožnily Orbánovi spojit se s visegrádskými zeměmi s argumentem, že Němci nejprve uprchlíky pozvou a poté je předají k „nám“. To byl bláznivý argument, ale politicky zabíral a zdiskreditoval ideu solidarity a rozdělení běženců. Německo lpěním na kvótách ztratilo hodně času se skoro nulovým výsledkem.
Jsou kvóty ze stolu?
Nejsou odpovědí na otevřené hranice. Je třeba nejprve dramaticky omezit počet příchozích, pak vymyslet systém rychlého vyřízení azylových žádostí – rozšířit do EU systém, který dobře funguje v Nizozemsku – a teprve poté rozdělovat po Evropě lidi, kteří dostali azyl. Taková strategie může fungovat, ale musí být pečlivě připravená, musí se domyslet detaily praktické proveditelnosti, argumenty směrem k veřejnosti i alternativy pro země, které jsou zásadně proti.
Váš nápad měl dvě roviny: obnovit kontrolu na hranici a zároveň zachovat evropský soucit. První část plánu se na řecko-turecké hranici povedla – připlouvá málo lidí. Ale co ta druhá? Váš plán původně počítal s tím, že 200–500 tisíc dobře prověřených syrských uprchlíků bude výměnou za tureckou pomoc legální cestou převezeno do Evropy. EU by tak potvrdila solidaritu se sousedy Sýrie, kde žijí miliony běženců. Z toho však sešlo.
Dohoda měla čtyři cíle. Zaprvé ukázat, že EU umí hlídat svoji hranici – to se povedlo. Nikdy to nebudeme najisto vědět, ale bez toho by nyní nejspíše neměla Angela Merkel šance na znovuzvolení a rakouským prezidentem by se nestal bývalý šéf Zelených. Vzestup radikálně pravicových stran všude v Evropě počátkem roku 2016 vypadal děsivě, nyní se situace uklidnila. Zadruhé počet mrtvých v Egejském moři dramaticky klesl a EU pomáhá Turecku finančně více než jakékoli jiné zemi v historii uprchlických krizí. Bylo vydáno 800 milionů eur a další tři miliardy jsou konkrétně rozplánované. Podmínky syrských běženců v Turecku se díky tomu zlepšují.
Dva cíle se však nenaplnily. Ostudný je způsob, jakým se chováme k malému počtu lidí, kteří pořád připlouvají na řecké ostrovy. Podmínky v tamních táborech jsou stále katastrofální, ačkoli tam plyne hrozně moc peněz. Stovky milionů eur. Má na tom podíl Řecko, EU i evropské státy. A skutečně původní ideou bylo, že koalice ochotných evropských států převezme zvládnutelný počet prověřených uprchlíků přímo z Turecka.
Rozumím tomu, že se Němci, Rakušané a Švédové po zkušenosti let 2015–2016 cítí zahlcení. Ale přesto – neformální, nepodepsaná domluva s premiérem Ahmetem Davutoğluem předpokládala, že státy EU letecky denně převezou 900 Syřanů přímo z Turecka. Tohle jsme nesplnili. Překvapuje mě, že vláda v Ankaře na plnění tohoto slibu moc netlačí.
Uvolnila migrační dohoda Erdoğanovi ruce k nastolení diktatury?
Nemyslím si to. Dohoda byla dojednána hlavně s premiérem Davutoğluem a obávám se, že byla jedním z důvodů jeho překvapivého propuštění z úřadu. Myslím, že stoupající autoritářství v Turecku vychází z domácích příčin a s touto dohodou nesouvisí. Migrační dohoda je postavená na zájmech obou stran, proto zůstala v platnosti. Ale podle mého soudu nevedla k tomu, že by se Německo nějak hrbilo, porušování lidských práv v Turecku kritizuje více než jiné velké evropské státy a vzájemné vztahy dosáhly svého dna.
Orbán ještě může vyhrát
Respektované nevládky migrační dohodu od počátku tvrdě odsuzují. Amnesty International ve chvíli jejího podpisu hovořila „o černém dni pro Evropu“, Lékaři bez hranic od té doby odmítají brát peníze od EU. Jak tuhle ostrou kritiku prožíváte?
Jejich nesouhlas je upřímný. Chodím pořád na debaty organizované nevládními organizacemi a diskutuji s jejich zaměstnanci. Myslím si, že dělají strategickou chybu. Neprotestují a nelobbují proti zmíněným dvěma bodům dohody, které se nedaří plnit, odmítají ji z principu.
Pokud chcete chránit konvenci o uprchlících a důstojné zacházení s uprchlíky, tak potřebujete politické spojence. Nemůžete tyto principy zachránit, když na své straně nemáte jedinou evropskou vládu. To je násobilka demokracie. Útočit na dohodu, kterou udělaly státy s tak vysokým počtem uprchlíků – Německo a Turecko – jako na špinavý obchod a nenabídnout žádnou jinou alternativu, to bohužel vede k vyšachování z debaty. Nevládky si myslely, že nejlepší je nechat otevřené hranice. Nevnímaly, jak rychle v březnu 2016 nastupovala radikální pravice. Riskovaly možná nevědomky, že přijdou o všechno.
Je rozšířený názor, že dohoda s Tureckem vlastně nebyla tak podstatná a klíčové pro ukončení krize bylo uzavření balkánské trasy vyjednané rakouským ministrem zahraničí Sebastianem Kurzem.
To byl původně Orbánův plán: zavřít balkánskou cestu bez jakékoli dohody s Tureckem. Orbán přesvědčil nejprve slovinského premiéra, pak se v naprosté názorové otočce přidali Rakušané. V Řecku to právem vedlo k velké nervozitě. Hrozilo, že tam uvíznou stovky tisíc běženců. Tento návrh byl podle mého soudu velmi nezodpovědný. Kdyby došlo k uzavření makedonsko-řecké hranice bez dohody s Tureckem, tak by následovala humanitární katastrofa. Vždyť jen mezi definitivním uzavřením balkánské trasy počátkem března 2016 a 20. březnem, kdy vstoupila v platnost evropsko-turecká dohoda, každý den přicházelo víc než tisíc uprchlíků. Počet připlouvajících dramaticky klesl ihned po podepsání dohody.
Co zbylo z merkelovské uprchlické politiky roku 2015? Obrátila se kancléřka ve svých názorech?
Kancléřka je nyní tak silná díky tomu, jak zvládla domácí situaci. Navzdory tisícům lidí, kteří každý den přicházeli, jsme v Německu neměli jediný slum, jediný divoký tábor připomínající Calais a další v mnohem méně zatížené Francii. Uprchlíci byli rozdělováni po celé zemi, bylo kolem toho spoustu problémů, ale systém brzy relativně řádně fungoval. Vláda pod vedením Angely Merkel vytvořila společenský konsenzus, který zapojil spolkové země, města, obce, spolky, církve. Vzhledem k milionu příchozích probíhá integrace vcelku hladce, německá politika se neobrátila vzhůru nohama. Dodnes kancléřka říká, že s každým, kdo do Německa přijde, má být zacházeno důstojně, podle německé ústavy.
Tohle se ale zatím nepřenáší do německé politiky ve Středozemním moři, pro řešení situace mezi EU a Libyí zatím udělala příliš málo. Tamní evropská politika mi nepřijde dobrá.
Nebuduje Angela Merkel fakticky pevnost Evropu? Hranice s Tureckem je utěsněná, sliby na bezpečné převezení zmíněných běženců z Turecka zůstaly nesplněné, v Libyi za jejího dohledu Itálie spolupracuje s ozbrojenými milicemi, které běžence zavírají do detenčních center.
Dědictví těch dvou let je pořád otevřené. Německé zacházení s uprchlíky doma je obdivuhodné a férové. Ale debata o systému budoucího evropského azylového systému není hotová, Orbán ji ještě může vyhrát. Byla by to zrada proslovů, hodnot, které jsme slyšeli zvláště z Berlína. Zatím v Německu má stále podporu politika, která kombinuje kontrolu a empatii. Potřebujeme však, aby se za tuto vizi zasazovaly i jiné evropské státy, třeba i nějaký ve střední a východní Evropě. Problém samozřejmě je, že kancléřka je velmi zaneprázdněná. V roce 2016 bylo řešení uprchlické krize její top priorita, teď už nikoli. Uvidíme po volbách.
