Děcka jsou v pohodě

Jsou okamžiky, kdy si říkáte, jestli jste se náhodou nezbláznili. Třeba když jedete ve 4.30 ráno vlakem z Hlavního nádraží v Praze, abyste si mohli v devět ráno na přerovské základce sednout do třídy plné zívajících puberťáků srkajících hlasitě kafe z automatu. Nebo když se po cestě na kadaňský gympl málem roztečete v autobuse, protože jste si pro debatu o novinářské práci a stavu demokracie u nás vybrali den, kdy teploměr atakuje čtyřicítku. Nebo když se víceméně kdekoli postavíte před třídu teenagerů s obličeji protáhlými do délky signalizující, že nic z toho, co řeknete, je prostě nemůže zajímat.

Jenže pak s nimi začnete mluvit – a pochyby se začnou drolit. Možná zatím o lecčem moc nevědí, možná opakují klišé, která slyší doma nebo v médiích. Ale naprosto nikdy neplatí to, před čím vás občas varují jejich učitelé a učitelky. Tedy že je nic moc, včetně osudu téhle země, nezajímá. A skutečná odměna za pět kafí před desátou přijde ve chvíli, kdy se plánovaná půlhodinová debata prodlouží na trojnásobek, protože les rukou prostě neřídne.

Tento postřeh vede ke stejnému závěru jako další kolo výzkumu Člověka v tísni provedeného agenturou Median na středních školách po celém Česku na reprezentativním vzorku mezi studenty a učni od patnácti do dvaceti let. Tedy že mladé Čechy budeme mít takové, jaké si je „uděláme“. Jak říká šéf vzdělávacího projektu Jeden svět na školách Karel Strachota: „Místo lamentování nad hloupostí, zkažeností a marností nejmladší generace je ale…