To, co náš věk nalezl, je v první řadě pohodlí,“ napsal rakouský skladatel Arnold Schoenberg v Nauce o harmonii z roku 1911, která byla předzvěstí svržení harmonického řádu nejen ve vážné hudbě. Když o několik let později četl ve Vídni tato slova německý filozof Theodor W. Adorno, zanechala na něm nesmazatelný vliv, jenž se pak táhl celým dílem významného kritika masové kultury a myslitele Institutu pro sociální výzkum při univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam v zimním semestru 1961/1962 představil během dvanácti přednášek vůbec poprvé společnost a hudbu jako nerozlučné celky. S dílem Úvod do sociologie hudby se nyní může seznámit i český čtenář.
Na začátku šedesátých let vrcholila rokenrolová horečka a magazín Billboard sestavil první žebříček hudby pro odpočinkový poslech. Tato „lehká hudba“ – stojící v opozici k té avantgardní – byla pro Adorna znakem úpadku. Má se poslouchat na půl ucha, nabádá k pasivitě a tak ovlivňuje společenské chování posluchačů. Masová média takovou kulturu servírují jako na výrobním pásu a její hodnota se určuje podle hitparád a prodejů. „Čím ryzeji je společnost organizovaná principem směny, tím méně si nechají domlouvat mluvčími autonomní kultury,“ psal o těch, kdo řídí hudební průmysl. Vadilo mu schéma populární písně nepřístupné dobrodružstvím. Ideálním hledačem pro něj byl skladatel John Cage, jenž kladl nároky na imaginaci a kritické myšlení nejen o hudbě. Adorno požadoval, aby na sebe skladatelé brali „vinu a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
