Neuhasitelný požár Velké války

Jednoho říjnového dne roku 1916 vstoupil do restaurace jistého vídeňského hotelu Friedrich Adler, syn vůdce rakouských socialistů Viktora Adlera, a přímo u stolu zastřelil rakouského ministerského předsedu Karla von Stürgkha. Atentátník, radikální pacifista, tak protestoval proti represivnímu válečnému režimu, striktní cenzuře, bídě a utrpení, do nichž poddané Jeho Veličenstva uvrhla první světová válka. Byl sice odsouzen k smrti, ale trest mu nakonec snížili na osmnáct let. Panovala totiž oprávněná obava, že se z něj stane mučedník. Jeho čin měl velkou odezvu především mezi dělníky, a jak uvádí historik Alexander Watson, pro habsburský režim bylo varující, že veřejnost nevyjadřovala oběti téměř žádné sympatie.

Euforie provázející začátek válečného požáru byla totiž minulostí. První rok tzv. Velké války naplnilo nacionalistické nadšení a válečné opojení – bitvy budou krátké a vítězství opojná. Druhý rok se dostavil šok z masového zabíjení a rozčarování z absence přesvědčivých válečných úspěchů. Třetí rok, 1916, byl plný frustrace, vyčerpání a rostoucí nespokojenosti. Civilisté v rakousko-uherské monarchii mohli jen velmi omezeně cestovat vlakem, po deváté večer nejezdily ve Vídni tramvaje. Domácnosti směly vytápět jen jeden pokoj v bytě, školy a další instituce netopily vůbec. Hlad se stal všudypřítomným a neodbytným společníkem. Přídělové systémy, například kilo brambor na osobu a týden, povinně beztučné a bezmasé dny, „tuřínová“ zima 1916–1917, kdy jídelníček tvořila…