0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě12. 11. 20164 minuty

Medvědí podzimní zen

Martina Pavloušková

Uprostřed noci nás nebudí zima, jako posledních pár dnů, ale divný šramot kolem stanu. Je tma a Lukáš neohroženě vystrkuje hlavu ven, v jedné ruce sprej proti medvědům, ve druhé sekyrku, na hlavě čelovku. Už šestý den jako jediní nadšenci kempujeme se stanem v deštném pralese na kanadském Vancouver Islandu na pobřeží Pacifiku a historky o místních přemnožených pumách, které nedávno napadly a roztrhaly po setmění na pláži psa, nám odvahu nedodávají.

Lukáš mžourá do tmy a navrhuje, že noc radši dospíme v autě. Víme, že jsme v divočině a že medvědi, pumy a ostatní lesní divocí obyvatelé jsou všude kolem nás, i když zrovna žádné nevidíme. Já si praskání větví a škrábání na stromy vysvětluju jako bandičku divokých mývalů, kteří na dálku cítí naše zásoby jídla z opodál zaparkovaného auta a ňufají kolem, protože si nemůžou pomoct. Rozhoduju se pro nejrozumnější boj proti divoké přírodě a v minutě usínám v krkolomné pozici, ale v bezpečí, na předním sedadle našeho auta, zabalená do spacáku.

Reklama

O pár hodin později se pomalu rozednívá a my se zmrzlí, rozlámaní a nevyspaní vydáváme do Tofina, surfařského městečka na úplném západě Britské Kolumbie, kde máme s kamarádkou Bárou natáčet Objektiv pro ČT. Když mi nedávno volala s otázkou, „jestli náhodou v té Kanadě něco netočím…“, nemohla jsem takovou příležitost odmítnout. Objektiv? Konečně něco, čím se můžou rodiče filmové vědkyně pochlubit.

Dáme si rychlou ranní kávu a vyrážíme surfovat. Tedy, Bára surfovat, já točit. První pokus s navlečením půjčeného neoprenu nevychází, naruby prý tak dobře netěsní. Zatímco já si chystám kameru a zkouším mikrofon, Bára bere poprvé v životě do rukou prkno a vyrážíme na pláž. Po pár radách od jiných, velmi cool a profesionálně vypadajících surfařů se pak nadšeně řítí do ledových vln, zatímco já po kolena ve studené vodě dávám pozor, abych si nenamočila objektiv.

Po chvíli nechávám Báru zápolící s oceánem svému osudu a jdu vylézt na blízkou skálu, ze které má být nejhezčí výhled na okolní pláže. Procházím deštným pralesem, který ve dne vůbec není tak děsivý jako v noci. Všude je mokro, pár dnů teď v kuse pršelo. Dnes konečně svítí slunce, takže se všudypřítomná vlhkost vypařuje a vytváří božskou mlhu, až skoro tropický opar, kdybychom ignorovali fakt, že je jenom deset stupňů a jsme v Kanadě.

Na mokrých kořenech, které překračuju při cestě vzhůru, mi ujede noha a už sedím v té vlhké kráse lesního porostu s naraženým zadkem na zemi. Směju se sama sobě, zvedám se a za pomoci silných větví kolem sebe se konečně vyškrábu nahoru, kde zůstanu stát s otevřenou pusou.

Je ticho, nikde nikdo. Zírám na oceán, obrovský a nádherný. Ten, který dává věci do perspektivy. Ten, v němž když se něco pohne, člověk se ujistí o malichernosti svého bytí. Přiletí a sedne si vedle mě pták, vypadá skoro jako vrabec s tygřím vzorem v peří. Zíráme chvilku spolu a já se cítím tady, uprostřed ničeho, tak klidná jak ve městě nikdy. Letmo si vzpomenu na Prahu, letenské ulice nasáklé smrdící močí, noční metro, výhled do vnitrobloku, přeplněný Václavák, průchod pod muzeem. Ne, nechybí mi.

Všechno kolem mě je teď jasně zelené a modré, opravdické. Ještě chvilku se udržím v tom zvláštním klidovém zenu. Pak si vzpomenu na kameru, co mám v batohu, který je teď celý od bahna. Třeba ten okamžik zaznamenám tak, že ho ocení i někdo další. Třeba skrze tu kameru někomu doma u televize přinesu ten zen, který se mi tu dostal do duše.

Martina Pavloušková, 

filmařka na volné noze


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].