Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovor

Někdy si na rakev sedne motýl

Před dvaadvaceti lety jí zazvonil telefon, který změnil její život. Zenith Virago si dnes říká deathwalker, tedy něco jako průvodce smrtí, a v rodné Austrálii patří k vyhledávaným organizátorům pohřebních obřadů. O umírání, smrti a roli rituálů v lidském životě učí na celém světě, letos přijela i do Prahy.

Zenith Virago
Zenith Virago • Autor: Matěj Stránský

Často se říká, že dnešní společnost smrt a umírání vytěsňuje. Proč vlastně?

Protože ji v dětství nezažíváme, a není tedy součástí naší zkušenosti. Před lety lidé žili, pak onemocněli, zeslábli a zemřeli. Zpravidla v době, kdy měli malá vnoučata. Dnes je to díky lékařské péči jinak. Lidé zestárnou, onemocní, pak se jim udělá líp, zase hůř, líp… Smrt jako konec života se posunula někam dál. A nevnímáme ji jako přirozenou součást života, ale jako selhání, což je dobře vidět na všech těch výrazech jako „prohrál bitvu s rakovinou“. Jako by to byla válka, kterou bychom měli vyhrát.

Takže jako děti smrt nezažíváme kolem sebe?

Ano. Dřív lidé viděli smrt od dětství. Umírala zvířata, prarodiče, znali to dřív, než vyrostli. Já si myslím, že je to součást role prarodičů – učit vnoučata, co znamená, když člověk zestárne a zemře. Ale protože dnes lidé žijí déle, tohle se přirozeně neděje. Děti nevidí nikoho umírat, jsou většinou už mladí dospělí, když se se smrtí setkají. A když jim třeba náhodou zemře vrstevník při nějaké nehodě, nevědí, jak tu zkušenost pojmout. Když u nás v Byron Bay děláme obřad, máme při něm otevřenou rakev. Míváme ho venku, takže děti k rakvi chodí, dívají se na nebožtíka a povídají si o tom: „Myslíš si, že je opravdu mrtvej? A co to vlastně znamená bejt mrtvej?“ Dospělí s nimi v takovou chvíli mluví otevřeně a smrt se stává součástí jejich životní zkušenosti.

Mnoho lidí v Evropě děti v takových chvílích drží stranou, aby je ušetřili zármutku.

To je pro ně ale nezdravé. Myslím, že naše společnost, alespoň v anglosaském světě, kde to znám, klade příliš velký důraz na zármutek jako hlavní emoci spojenou se smrtí. Smrt ale není jenom špatná, je to přirozený přechodový rituál pro toho, kdo umírá, i pro toho, kdo ho doprovází.

Jaké jiné emoce se s ní tedy pojí?

Představte si to jako trajektorii kyvadla – na jednom pólu je zármutek, na druhém radost a někde uprostřed smutek. Při jakékoli ztrátě se většina lidí pohybuje mezi těmito póly. Když někdo zemře po dobrém životě a v pokročilém věku, každý nemusí být smutný. Lidé cítí vděčnost, inspiraci, respekt, někdy úlevu nebo to berou jako příležitost k zamyšlení. Smutek je přirozený, ale není nutné se cítit zoufalý. Každá smrt je jiná a zažila jsem i rodiny, kterým zemřelo dítě, a přijaly to jako situaci, z níž se mohou učit. Takhle to dřív přirozeně bylo, naše kultura nám příliš podsouvá, jak se máme cítit.

Říkáte, že pohřební rituál je klíč k dobrému vypořádání se se smrtí. Jak to funguje?

Jednoduše. Obřad transformuje pocity. Vidíte tělo naposledy a necháváte ho odejít. Nezaklíníte se do té situace. A k tomu potřebujete rituál, což církev vždycky dobře věděla. Ale všechny ty vnější projevy jako ozdoby, hudba nebo slova jsou jen podporou vnitřní transformace, kdy se bolest mění v přijetí, a to vám umožní se posunout do další fáze života. Samozřejmě, když zemře někdo hodně blízký, člověk bude žít s takovou vnitřní jizvou. Ale dobrá ceremonie umožňuje, aby se jizva mohla hojit a třeba časem mizet.

Říká se, že občas se na pohřbech stanou neobvyklé věci.

Ano, někdy přiletí motýl a sedne si na rakev. Někdy se objeví v oceánu velryby a začnou skákat. Nemusíte nic říkat, všichni v tu chvíli rozumí. Ale důležité okamžiky můžete i vytvářet. Jednou jsme třeba měli pohřeb desetiletého chlapce, přišli všichni jeho spolužáci a rodiče mě požádali, zda bych po církevním obřadu neudělala ceremonii pouze pro děti. Takže když kněz skončil, přenesli jsme rakev do školní haly a děti pak vyprávěly své příběhy o tom chlapci. Jedna vzpomínka byla velmi vtipná, popisovala, jak ten kluk vzdoroval a skočil do bazénu, aby pocákal své rodiče. Všichni se smáli a já jsem řekla: „Tak tenhle smích si teď všichni spojte se vzpomínkou Matthewa.“ Rozdala jsem pak dětem zlaté nálepky ve tvaru hvězdičky a řekla jim, že mu je všichni společně přilepíme na rakev. Děti běžely a polepily černou rakev, až vypadala jako noční obloha. A pak utíkaly pryč si hrát. Podívala jsem se na rodiče a všichni plakali. Ne kvůli té tragické smrti, plakali vděčností, že se jejich děti cítí dobře. Že si neodnesou hrůzu, ale radost a opravdovost. Tohle je to vnitřní zhoupnutí, které rituál dokáže udělat.

 

 

 

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel, přihlaste se.
Čtěte již teď v našich aplikacích
App Store Google Play Amazon
I_obalka_R44
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 42 článkům z tohoto vydání.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

zástupce šéfredaktora

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1428
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte