Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Civilizace Životní prostředí

Hřívy místo tanků

Ochránci přírody chtějí, aby se prostor pro divoké koně, zubry a pratury v Česku dál rozšiřoval

62_civilizace_milovice01b_mala
Divočina až k obzoru. (Zubři a koně u Benátek nad Jizerou)

Po kopci se jako nestvůrný mechanický brouk sune terénní čtyřkolka o výšce dvoupatrového autobusu, atrakce pro milovníky terénní jízdy a silných motorů zvaná Big Hummer. Ještě pozoruhodnější stroj se řítí ze zatáčky lesní asfaltky: felicie s odmontovanými pátými dveřmi, místo nich se v zavazadlovém prostoru krčí střelec u airsoftového kulometu. Návštěvník bývalého vojenského újezdu u středočeských Milovic zkrátka snadno nabude dojmu, že sovětská vojska tady už sice necvičí, ale duch bizarních her na světovou válku hned tak nevyvane.

Přesto se právě tady odehrává unikátní projekt, méně viditelný druh boje – součást sporů o charakter české krajiny. Čtyřicetihektarovou ohradu, v níž se od loňska pasou polodivocí tzv. exmoorští koně spolu s rohatými obry, jimž se zjednodušeně říká pratuři, není úplně jednoduché najít, obec na její existenci zatím nijak viditelně neupozorňuje. Zvířata mají zajistit návrat biologicky cenné stepi, kterou tu kdysi mimoděk udržovali vojáci dělostřeleckými granáty a pásy tanků.

Reklama
Reklama

Zatím jsou koně v ohradě spolu s pratury. O pár kilometrů dál, u Benátek nad Jizerou, je pak najdeme se zubry. Časem by ovšem mohla veřejnost kopytníky, kteří do středoevropské přírody kdysi patřili, potkat i na nedělním výletě. Jsou však lidé připraveni i na jisté riziko, jež takový kontakt nese? A stojí vůbec o divoké vyslance dávno minulých časů? To jsou otázky, jimž se nelze ubránit při hledání milovického ostrůvku divočiny za zvuků vzdálené střelby.

V moři trávy

Když člověk pozoruje siluety klisen ze stáda exmoorských koní s povislými břichy, černýma nohama a huňatými dlouhými hřívami, může mít pocit, že tohle zvíře už někde viděl. A možná si vzpomene, že to bylo na několik desítek tisíc let starých malbách ze stěn francouzských jeskyní Lascaux či Chauvet. Vědci si nějakou dobu mysleli, že díla mladopaleolitických umělců neodpovídají realitě; na pláních pravěké Evropy se podle nich měli pást šedí koně. Genetické analýzy však nedávno naznačily, že to byl nejspíš omyl.

Divoká stáda zřejmě vypadala skutečně tak, jak je tehdejší lidé kreslili. Z dnešních koní se jim hodně podobá právě ten exmoorský, kterého domestikace a chov změnily méně než mnohá jiná plemena. Stranou zájmu i kontaktů s jinými koňmi přežil na britských ostrovech, kde se dodnes toulá po tamních vřesovištích. Je odolný, vystačí s málem. Bez vyhřáté stáje přežije i v zimě, kdy je možné spatřit tato zvířata pokrytá sněhovými „čepicemi“ – jejich srst izoluje tak dobře, že sníh na hřbetě netaje.

„Výhodou primitivních koní je, že nejsou vybíraví,“ vysvětluje parazitolog Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd ČR. Vědec spolupracuje s neziskovou organizací Česká krajina – partou ochránců přírody, která stojí za projektem návratu velkých kopytníků do české krajiny. Exmoorský kůň miluje staré porosty hrubých trav, například třtiny křovištní, rychle rostoucí trávy s modrošedým nádechem, jíž se většina jiných zvířat vyhne. Uschlou ji žere i v zimě, kdy si méně odolní spásači hoví ve chlévech či stájích. Tím uvolňuje pastvinu pro kvetoucí byliny, které mu nechutnají.

A krajina takovéhle zvíře potřebuje. Otevřené prostory v nížinách za nějakých dvacet let zarostou, změní se ve změť neprostupných houštin. Když na opuštěné cvičiště u Milovic loni v lednu dorazili z anglického Exmooru první koně, nebylo jasné, jak si se zarostlou střelnicí poradí. „Těch patnáct koníků se ztratilo v moři uschlé trávy jako mávnutím kouzelného proutku,“ vzpomíná Jirků na okamžik, kdy zvířata vykročila do nového domova.

62_civilizace_milovice01a_mala
Pratuři na bývalé střelnici u Milovic.

O patnáct měsíců později, začátkem letošního léta, je vše jinak. Jdeme různorodou a dobře průchodnou stepí a Jirků neskrývá nadšení. Fialově tu kvete šalvěj, žlutě třezalka a úročník bolhoj, modře chrpa a vzácný hořec křížatý. V trávě se červenají divoké jahody. „A za tohle jsou zase placeni pratuři,“ ukazuje Jirků na temnou siluetu zvířete, jež nedaleko nás láme mladý stromek trnky. Rozvážní rohatí obři, kteří se u Milovic toulají od loňského podzimu, brání zarůstání stromy a křovinami. Jako spásači luk se s koňmi doplňují, jejich jídelníček se od toho koňského trochu liší.

Na některých místech je vegetace zvířecími zuby zkrácena málem na anglický trávník, jinde zůstává tráva delší, přijde na řadu třeba na podzim nebo v zimě. Kopytníků tu není a ani nemá být dost na to, aby sežrali vše naráz – na jedno dospělé zvíře připadají u Milovic zhruba dva hektary. Místy se zvedají kopečky mravenišť, na které mravenci snášejí semena třezalky, mateřídoušky a dalších aromatických bylin a vytvářejí tak jakési mravenčí zahrádky. Kypí tu život: stahují se sem ptáci, ještěrky, vzácní motýli a spousta dalších živočichů.

Pláně vně pastviny, za elektrickým ohradníkem, takový zážitek nenabízejí. Ačkoli má jít o přírodní rezervaci založenou po odchodu Sovětské armády kvůli ochraně stepních společenstev, žádná tu nenajdeme. Mimo cesty tady roste více než metr vysoká tráva, kopřivy, bodláky, šlahouny ostružin.

Hřebec a jeho harém

U Milovic zvládli koně a pratuři za půldruhého roku proměnu, která jim podle původních očekávání vědců měla trvat čtyři nebo pět let. Za nejúžasnější výsledek pokládá Jirků návrat zmíněného hořce křížatého, který předtím padl za oběť zarůstání a také ovcím, jejichž pastva na blízkém vrchu Pozorovatelna by měla rovněž udržovat step, ale podle Jirků tuhle roli neplní: ovce totiž kvetoucí rostliny prostě sežerou, zatímco trávy nechají být. Díky koním se s hořci vrátil také vymírající motýl, modrásek hořcový Rebelův.

Dramatická proměna u Milovic překvapuje i odborníky, kteří se na projektu nepodílejí. Podle předního českého ekologa Davida Storcha je jednou z nejzajímavějších věcí, jež se u nás v ochraně přírody odehrávají. Nadšen byl prý i jeho americký kolega Walter Jetz, profesor na Yaleově univerzitě, který milovickou pastvinu navštívil. „Samozřejmě znal podobné projekty ze Spojených států, jenže tam jde o vytváření nových ekosystémů, kdy se třeba přivezou z Afriky sloni a nosorožci. Tady je to návrat našich velkých savců,“ líčí Storch.

62_civilizace_milovice01_mala

Exmoorští koně zajímají také vědce, kteří studují chování zvířat. Cenná jsou například pozorování hřebce, jenž nebývá součástí domácích chovů. Když se připojil k milovickému stádu (dostal se k němu o něco později), ukázalo se například, že některé klisny „žárlí“ a brání ostatním v páření. Milovický hřebec do vztahů ve svém harému příliš nezasahuje, překvapil ale tím, že když se později narodila hříbata, vzal na sebe roli učitele a baviče. „Hraje si s nimi mnohem víc než klisny, které hříbata pouze usměrňují,“ říká etoložka Martina Komárková, jež exmoory studuje. V chystaném odborném článku chce argumentovat, že hřebec je integrální součástí stáda a že do něj patří i v domácích chovech. „Někteří chovatelé se možná inspirují, ale většinový koňský svět bude pravděpodobně dál tvrdit, že není nezbytný,“ dodává etoložka.

Problém je přitom širší. Šlechtění koně probíhalo pár stovek let, vyvíjel se ale miliony roků. Jistě ne každé plemeno se hodí pro samostatný život, přesto když se koně dostanou do volné přírody, počínají si stejně jako jejich předci – hřebci si vytvářejí harémy, zvířata žijí spolu. „Chování, které je jim vlastní, z nich nikdo nedostal,“ připomíná Martina Komárková, podle níž jsou na tom koně ve vyspělém světě sice obvykle lépe než jiná hospodářská zvířata, jsou-li však o samotě zavřeni ve stájích, neodpovídá to jejich potřebám.

Raději ovce

Pastvina u Milovic není malá, tvoří ji obdélník čtyři sta metrů na kilometr. Člověk ji nepřehlédne, ale přece jen ji za chvíli projde. U nedalekých Benátek nad Jizerou je to něco jiného. Za masivní ohradou, stranou civilizace, v sousedství zachovalého dubového lesa, se táhne až za horizont další, třikrát větší pláň vyhrazená divočině. Travnatá, keři a stromy porostlá krajina, v níž se kromě stáda exmoorských koní toulá také devět zubrů včetně jednoho telete. Kousek Afriky či Divokého západu ve středních Čechách – návštěvník by měl ovšem počítat s tím, že zvířata na stodvacetihektarové ploše prostě nemusí najít.

62_civilizace_milovice01c_mala
Zavolá si mámu? (Tele pratura)

Takhle a ještě velkoryseji si aktivisté představují návrat velkých býložravců do české krajiny. Z bývalého vojenského újezdu u Milovic by rádi poskytli zvířatům mnohem víc než teď, aniž by do něj ztratili přístup lidé – ohradu mohou přerušovat pásy kovových roštů, které člověk či auto snadno překoná, ale kopytníci se na ně bojí stoupnout. Ani vyznavače hry na vojáky nebo terénní jízdy by nemuseli fatálně omezit: „Big Hummer i vojenský transportér jezdí pomalu. Pro koně či tury je to jen divné smradlavé zvíře, které je neohrožuje,“ říká Jirků.

Ostatně nápad vrátit velké kopytníky do české přírody se zrodil právě v souvislosti s vojenskými újezdy – Česká krajina se tou myšlenkou začala zabývat v polovině minulé dekády, kdy se ukázalo, že armáda z některých cvičišť nejspíš odejde. Reakce byla zpočátku odmítavá: státní správa tvrdila, že to nebude fungovat, nevládní organizace pečující o krajinu se bály konkurence a horšího přístupu k veřejným penězům. „Než zubry a koně v Doupovských horách, to bychom tam raději viděli pětitisícové stádo ovcí,“ zněly prý některé reakce státních úředníků.

Později se hrany obrousily, čemuž pomohly jednoduché finanční úvahy – kopytníci vytvářejí step skoro zadarmo, zatímco bez nich to ročně stojí i přes dvacet tisíc korun za hektar. Definitivní zlom přišel poté, co do Milovic přibyli první koně: ministerstvo životního prostředí vypsalo soutěž na vypracování metodiky, jak podobné projekty organizovat, a Česká krajina zvítězila.

62_civilizace_milovice01b_ymala

Další plány spolku přesto narážejí na několik věcí. U Milovic jsou to komplikované spory o některé pozemky, o něž by se pastvina měla rozšířit, a vlažný přístup radnice, na jejíž půdě se část unikátní rezervace nachází. „Zvyšuje nám to turistický ruch, Česká krajina ale získává na projekt dotace, a otázka tedy je, jestli naše pozemky nezpoplatnit,“ říká starosta Milan Pour a připomíná, že u ohrady není kde zaparkovat, což město bude muset časem řešit.

Lvíčata a jejich matky

Jenže Česká krajina peníze na pronájmy nemá. Na zemědělské dotace poskytované na pastvu spolek nedosáhne (podmínkou je mnohem více zvířat na hektar) a problematické je to i s penězi, které na péči o krajinu věnuje Brusel. Projekty u Milovic i Benátek z velké části zaplatily, ale na mzdy ani nájem už nestačí.

Dotační programy navíc nepočítají s tak neobvyklým počínáním, jaké parta nadšenců provozuje. „Termíny jsou šibeniční, od vyhlášení výzvy k podání žádosti jen tři čtyři týdny. Přitom potřebujete zajistit spolupráci tak odlišných profesí, jako jsou stavitelé ohrad, chovatelé zubrů v Polsku, manažeři stád exmoorských koní v Anglii, veterináři a podobně,“ vysvětluje Jirků. Sám do středních Čech dojíždí z Českých Budějovic a na milovické pastvině přespává ve stanu – ani na maringotku už nezbylo. Úsilí zatím drží nad vodou příspěvky kraje a dobrovolných dárců. „Nevím, jak dlouho vydržíme,“ dodává vědec, jenž v projektu utopil celoživotní úspory.

Vůbec největším problémem však může být výsledek – soužití divokých zvířat s lidmi. Miloslav Jirků věří, že to půjde, ale když velmi rychlým krokem mizíme před skotačivými telaty praturů, která zlatavou barvou připomínají lvíčata, o slovo se hlásí pochybnosti. Zvědavá mláďata se dostala příliš blízko, hrozí, že se leknou a zabučí o pomoc. Pak by následoval skutečný útěk před rohatými matkami – což nevypadá jako situace vhodná třeba pro výletníky s kočárky či malými dětmi.

Opravdu chce tedy Česká krajina pustit turisty k praturům či zubrům? „V západní Evropě takové rezervace fungují bez problémů. Pokud se lidé bojí, nemusí tam chodit, stále zbude dost krajiny, kde divoká zvířata nejsou,“ argumentuje sdružení. Začátky mohou být každopádně skromnější – spolek chce zatím pouštět návštěvníky ke zvířatům pouze s průvodcem, což by zároveň mohlo přinést nějaké peníze.

Nadějí do budoucna přitom nejsou ani tak vojenské újezdy jako spíš krajina po těžbě v povrchových dolech a další „postindustriály“. Technická rekultivace je složitá, každý hektar stojí miliony, proč tedy nepovolat na pomoc zvířata. Jirků s kolegy již jednal s Palivovým kombinátem Ústí, podnikem, který spravuje velkou část severočeských výsypek: „A světe div se, oni s tím přišli sami. Jejich hlavní rekultivátor byl v obraze, prý už uvažovali, že tam pustí aspoň krávy.“ Zatím se čeká, jak dopadne milovický projekt, Česká krajina jedná také s Národním parkem Podyjí.

Možná se tak velcí býložravci do české krajiny přece jen vrátí. Jen někam a do velkých ohrad – ale kdo bude chtít vidět v krajině zvířata, která se tu pásla v pravěku, bude mít šanci. „Není to plošné řešení. Zachráníme pouze pár míst. Ale způsobem, který je lepší než cokoli jiného,“ věří David Storch.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Martin Uhlíř

redaktor

uhlir
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 778
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte