0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě16. 7. 20164 minuty

Cesta na Glastonbury

Jakub Vilhelm

Čtvrtek 4.45 ráno kdesi na Smíchově – Kuba má sice ještě půlnoc (cirkadiánní rytmus je železná košile), první ze tří po sobě nastavených budíků však spouští svůj rykot (zrovna DNES rozhodně zaspat nelze!). Výskok ze spacáku (je třeba začít s aklimatizací již na základně), záchod (příští čtyři dny bude davovou záležitostí), sprcha (do pondělního večera poslední), zuby (jejich čištění bude omezeno na jednou denně), čočky (s sebou zabalena raději hromada náhradních), oblečení (čisté, nezabahněné). Na záda hodit pečlivě zabalenou a zváženou krosnu a na tváři se objevuje široký přiblblý úsměv. Glastonbury. Už to jméno samotné má v soběch auru magična, v dávných dobách se zde nacházel bájný Avalon krále Artuše, od roku 1970 (vždy v době letního slunovratu) rytíře kulatého stolu střídají uctívači elektrických kytar, postupem času se toto jihoanglické údolí stalo mekou všech, pro něž je život bez hudby nemyslitelný. Dnes i já vykonám pouť do země zaslíbené.

O hodinu později už parkuju na ruzyňském letišti (možnost parkovat zde zdarma je mým oblíbeným zaměstnaneckým benefitem), vítám se se zbytkem naší šestičlenné party – děvčata se snaží krosny zabalit do potravinové fólie, ty tak vypadají jako svačina pro třídního Otesánka, hoši se naopak vřele loučí s plzeňským mokem. Letadlo do Bruselu odlétá načas a nám padá poslední velký kámen ze srdce, v Belgii máme totiž jen hodinu na přestup, neradi bychom zmeškali přípoj do Bristolu. Během letu z nás musí doslova sálat naše natěšenost, protože jsme dotázáni jedním z cestujících, zda též směřujeme do Glastonbury – z tohoto pána se nakonec vyklube manažer pražských Mydy Rabycad, kteří jako historicky druhá česká skupina (první byli Gipsy.cz v roce 2007) mají na festivalu o den později vystoupit. Všichni zbylí hudebníci z tohoto tělesa cestují do místa konání dodávkou, jedou však pouze na otočku, ihned po koncertu zamíří nazpět do Prahy na Metronome Festival.

Reklama

V Bruselu zjišťujeme, že náš místní letištní kvapík nebyl nutný, spoj do Anglie má více než hodinové zpoždění (podle zákulisních informací si prý posádka spletla letadlo), nicméně taková drobnost nám rozhodně náladu zkazit nemůže.

Nejtěžší úkon už máme za sebou. Největší úspěch je totiž vůbec sehnat na Glastonbury lístek. Je to úkol obtížností srovnatelný s minimem lidských činností – vždy v říjnu předcházejícího roku nastane den D, kdy se několik milionů lidí z celého světa pokouší probojovat na nefungující webové stránky festivalu, aby se pak zhruba po půlhodinovém boji objevila na Twitteru zpráva, že všech 150 tisíc vstupenek je beznadějně vyprodaných. A to bez toho, aby byl potvrzený byť jediný vystupující interpret. Takže úspěch rovná se výhře v loterii. Výhra se bohužel ale stává drogou, už teď se u nás projevují abstinenční příznaky a jsme nervózní z myšlenky nákupu lístků na příští ročník.

Posádka nakonec úspěšně nalezne své letadlo a před polednem přistáváme na malém letišti nedaleko Bristolu, počasí je (na anglické poměry) výborné – je sice pod mrakem a fouká, ale neprší! V centru Bristolu doplňujeme zásoby (zejména vína) a po družné hodince v autobusu se před námi otevírá úžasný výhled na obrovské lidské mraveniště zvané Glastonbury. Další pocity už nelze popsat, takže jen telegraficky: wow efekt, holínky, bahno, cider, barvy, světla, chutě, husí kůže, vlajky, energie, slunce, déšť, štěstí, přátelství, příroda a výborná muzika.

Jakub Vilhelm,

hudební fanoušek a řídící letového provozu


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].