Věřte mi – nechcete se cítit tak jako já onoho rána 24. června. Mí krajané odhlasovali brexit. Což znamená, že ztratím unijní občanství. Ztratím i onu jednoduchost, s níž jsem mohl žít a pracovat tady v Česku. Ale ztratím ještě mnohem, mnohem víc. Podstatnou část svého dosavadního života jsem strávil s EU. Učil jsem (se) o ní, zkoumal ji, pracoval pro ni. Brexit znamená, že v tom nebudu moci pokračovat – alespoň tedy ne tak jako dosud. Už nebudu moci přispívat k tomuhle integračnímu projektu, který je unikátním garantem míru, prosperity a liberálních hodnot v Evropě.
Ale to není všechno. Vždycky jsem si dosyta užíval unijních ideálů a benefitů. Svobodně jsem překračoval hranice, setkával se s lidmi z celého kontinentu, stěhoval se za prací do různých zemí. Výsledkem je i to, že jsem potkal úžasnou Češku, která je dnes mojí manželkou, a žiju s ní v Praze. Když jsme byli malí, něco takového bylo nepředstavitelné. Žili jsme přece každý na jiné straně železné opony. Dnes jsou manželství jako to naše v Evropské unii naprosto běžná. Načež přijde brexit. Jako by i někdo trhl kobercem pod mýma nohama.
Hned po hlasování jsme doma začali probírat možnost, že bych požádal o české občanství. Vzhledem k tomu, že tu mám rodinu, že pracuji pro českou instituci, platím tady daně, přispívám do veřejné debaty a učím se jazyk, je snad taková možnost reálná. Nicméně v našich debatách zazněla i jedna nevyhnutelná otázka: Co když bude czexit? Co se ještě před pár týdny mohlo zdát přitažené…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
