65_A_R21_2016

Jsou dvě hodiny ráno. Dodělávám poslední resty. Po pětidenním výletu na ostrov Jeju je toho víc než dost. Čeho? Před půl rokem mě napadlo, že bych svůj studijní pobyt v Jižní Koreji mohl spojit i s něčím prospěšným. Pomoci těm, kdo nemají stejnou možnost neomezeně studovat a cestovat jako já. Handicapovaným dětem.Lidé si na mých stránkách mohou objednat pohlednici z Koreje. Výtěžek putuje dětem. Teď už ale musím jít spát. Musím stihnout ranní letadlo zpátky do Daegu.

Zaspal jsem. Rychle sbalit a honem ven. Snad chytnu taxík. V Praze by mě nejspíš natáhli. Tady platím asi 130 korun za patnáctiminutovou jízdu. To jde. Poděkuji a běžím do odletové haly.

Reklama
Reklama

Sakra, co to je? Fronta na pasovou kontrolu nejméně na 30 minut. Byť nechci, tak zneužiji nejlepší korejskou vlastnost. Poctivost. Hraji si na zmateného turistu a vtírám se na začátek fronty. Uff, prošlo to. Nikdo ani nepípl. Korejci se prostě stydí mluvit anglicky.

Lety nesnáším. Hej, kámo, co s tím letadlem děláš, že se tak houpe? Ok, budu psát pohledy, to mě uklidní.

Nastupuji do autobusu 719, přiložím místní lítačku a ověšený bagáží letím autobusem. Místní autoškoly totiž chrlí řidiče ovládající styl „brzda-plyn-brzda-plyn“. Divím se, že jsem tu ještě neviděl bouračku. Měl bych uklidit.Nebo ne, mrknu se, kolik peněz přibylo na transparentním účtu Konta Bariéry. Tolik? Neuvěřitelné, ale kdy mám proboha psát ty pohledy. Už teď jich mám nejmíň 20 ve frontě. Na vozíček pro Zuzanku je třeba vybrat už jen 12 429 korun. Pecka!

Rychle na poštu, ať stihnu oběd. Pošťák stále nechápe, komu píšu. Posledně mi říkal, že musím mít hodně kamarádů. Příště mu asi řeknu, že jsem v Česku slavnej. Utíkám na oběd. Co je to za šlichtu? Polívka, rýže, kimči, pár řas a zase rýže. Kde je maso?! Snad se jim povede aspoň večeře.

Zpátky na pokoji. Měl bych makat na diplomce. Snad zítra. Co tam mám napsáno dál: napsat článek o Jeju, upravit fotky, dát něco na Instagram, naplánovat Filipíny, dopsat citace pro tiskovku a samozřejmě POHLEDY!

Kde ale začít?! Jasně, musím projít videa a připravit je Čáďovi pro střih. Dvě hodiny píšu pohledy. Mám hlad. Jdu si dát aspoň sprchu. Nejdu, kolejná ve sprchách právě vytírá. Koupím si limošku. Rychlé cukry. Potkávám kámoše. Jediné, co při pohledu na mě s dvěma plechovkami v ruce pronese, je: „Už zase?“ Ok, od zítra přestanu jíst vše, co má v sobě tunu cukru. Jo, vím, říkal jsem to už před třemi týdny.

V 18.45 utíkám na večeři a pak rovnou na korejštinu. Podává se maso! Konečně. Musím letět, nebo přijdu pozdě. Jak to, že je zamčeno? Kouknu na ruku. V ní učebnice. Kouknu na dveře. Bože, stojím před poštou. Ve třídě otevírám notebook. Vyskočí na mě e-mail: „Petře, potřebovala bych citace do tiskovky pro rádio.“ Do prkýnka, já na to zapomněl.

Učitelka mi klepe na rameno. Mám se zeptat Li Lin Shi, jestli je Andy v kině. „Endy khá odijé isojů? Kjukča e isojů?“ Chyba, řekl jsem v restauraci. Po hodině jdu přes celý kampus do Mom’s Touche na hambáč. Mimochodem, místní kampus je fakt úžasnej. Město ve městě. Oáza klidu v betonové džungli. Po jídle se snažím pracovat. Jsem utahanej, ten článek pro rádio asi nenapíšu. Do toho mi furt vibruje mobil. Mamka se dožaduje Skypu. „Něco dopíšu a pak, jo?“ Nemluvili jsme spolu pět dní, tak to tu hoďku ještě počká.

Zpátky na kolej jdu kolem večerky a kupuju si další plechovku limonády. Dávám si předsevzetí. Až se vrátím z Filipín, kam odlétám za čtyři dny, přestanu jíst a pít vše, co má v sobě tunu cukru.

Peťa, kdejepeta.cz

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte