Prohlížím si nabídku slevového portálu a nemohu se rozhodnout, jestli si vybrat adrenalin, nebo relax. Paralyzována množstvím možností záložku se slevami zavírám. Volám Ondrovi a domlouvám si s ním prohlídku Třebíče. Co je na tom tak zvláštního? Nic. Snad jen to, že Ondra posledních několik let nevidí. Znám se s ním díky neziskové organizaci Vodicí pes, pro kterou fotím, a požádala ho o rozhovor, abych k jeho fotkám mohla dopsat příběh.
Ondru vede jeho vodicí pes Black, já se motám kolem nich. Kochám se pamětihodnostmi, soustředím se na hovor a nedávám pozor. Ondra je najednou hlavou v křoví. Zavěsíme se proto do sebe, abych pomohla Blackovi s navigací. Je to pro mě něco jako bobřík odvahy. Jednak mám takové neblahé tušení, že chůze s nevidomým pravděpodobně nepatří mezi mé silné stránky, a jednak těžce nesu pozornost, kterou nevyhnutelně vzbuzujeme. Vedu se s chlapcem, který není můj, městem, jež vůbec neznám, a všichni po nás zvědavě pokukují.
Není ovšem čas nad tím dumat. Stav chodníků je místy tak tristní, že je nebezpečný i pro běžné smrtelníky, natožpak pro nevidomé. Ještě že tu mají alespoň ty přechody se zvukovou signalizací! Ta však, jak záhy zjišťujeme, zrovna dnes nefunguje. Já naštěstí ano, tudíž poměrně bezpečně přecházíme. Kdyby tudy šel Ondra sám, musel by se spoléhat na pomoc kolemjdoucích, kteří se ne vždy tváří přívětivě. Pejska sice většinou zahrnují úsměvy, ovšem k nám už jich tolik nedolétne. To nás ale momentálně neznepokojuje. V klidu si obejdeme…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
