65_JEDENDEN_archiv autora

Zrovna pročítám konverzaci se svou bývalou kamarádkou, když si uvědomím, že to už je nejméně pět hodin, co předstírám, že se učím na zkoušky. Ještě včera jsem upadala do depresí, že nemám na učení dostatek času a špatně jsem si to rozvrhla, a dneska ležím na posteli s notebookem na břiše a nedokážu dočíst á čtyřku.

Počítám dny, co mi zbývají do zkoušky. Plánuju, jak se to stihnu naučit. Ale neučím se, protože to prostě dneska nejde. Následně se užírám tím, že to nejde.

Reklama
Reklama

Ještě ráno jsem se po krátké procházce radovala, že se dnes cítím produktivně. Učila se. Napsala názor do oblíbeného časopisu. V hlavě už připravený monolog, jak to budu říkat kamarádům: „Vím, je to jen drobnost, nic extra, ale pro mě to hodně znamená, tak se zde s vámi chci podělit o svůj první příspěvek v novinách.“ Tak nějak bych to napsala do naší facebookové konverzace.

Za celý den jsem vypila docela dost bylinkových čajů. Zhruba v poledne, kdy jsem byla ještě radostná nad svou budoucí produktivitou, jsem se radovala, jak krásný hrníček to mám. Je takovej křivej. Asymetrickej.

Nejhorší je to vždycky s jídlem. Protože kdykoli začnu něco dělat a pak si jdu pro jídlo, tak to dělat přestanu. Většinou to už ani nezačnu dělat znovu. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale při jídle mám pokaždý šílený nutkání koukat na nějaký seriál nebo na cokoli, co mluví a je na notebooku nebo v televizi. Abych sama sobě byla schopná odpustit vejrání na obrazovku, tak si to pouštím v angličtině. To se vlastně počítá jako učení.

Na nočním stolku mi vedle kapek do nosu leží čtečka. Celý den mě svrbí prsty, jak bych četla. Ale nečtu, protože se učím… jakoby. Nakonec jsem radši měnila barvy konverzací na messengeru. Ano, to jde.

Někdy kolem čtvrtý jsem si vzpomněla, že na balkoně je ještě nějaký cukroví, tak jsem se pro něj rozhodla vyrazit. Zapomněla jsem si ale ponožky a venku už začalo přituhovat, tak jsem začala kašlat. Možná jsem si to vsugerovala, abych si mohla udělat další bylinkovej čaj. Ten zafungoval okamžitě, je to bezva placebo.

Jsem vlastně docela velkej melancholik. Všichni mi neustále přisuzují cholerika, nechápu proč, pletou se. Už nejmíň dvě hodiny ležím, přemýšlím a někdy sama sebe i trochu dojmu. Navíc jsem se dneska ještě na nikoho nerozčílila.

V pokojíčku si vždy kolem Vánoc zapaluju svíčky, protože si chci navodit vánoční atmosféru. Docela se mi to i daří. Mamka mi ale vždycky říkala, že svíčky jsou špatný. Berou kyslík. Možná proto nejsem schopná se učit, jelikož bez kyslíku mozek moc nejede. A ten kyslík už si vzaly ty svíčky, jsou blbý. Snažím se trochu navnadit playlistem „Top hudba ke studiu“, jedná se zejména o klasickou hudbu. Našla jsem to normálně na netu už předpřipravený a má to docela hodně zhlédnutí… Po chvíli vypínám, necítím změnu.

Co mě taky dost štve, je fakt, že místo učení píšu tohle. To jsem se totiž asi před dvaceti minutama rozhodla, že tenhle ztracenej den, kterej začínal tak slibně, aspoň nějak, proboha, využiju. Neřekla jsem si to nahlas ani ve své vlastní hlavě, ale zarytě doufám, že to, co vyplodím v takové bídné náladě, nakonec prorazí a já budu J. K. Rowling.cz.

Místo románu s uměním, zahradama, s hlubokou myšlenkou a malým princem jsem nakonec vyplodila takový vlastní sebeomlouvací, vymlouvací text, kde si zdůvodňuju svou nikdy nekončící prokrastinaci.

A za chvilku má přijet přítel a já ještě nemám oholený nohy.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte