Chvála špatné stravy

Daleko víc než o úroveň a kvalitu jídla v rodině se otec staral, aby měl jeho syn co nejširší kulturní rozhled. A tak zatímco mladý Jonathan Gold do sebe soukal oblíbenou pochoutku: odporné obarvené želé, vodil ho táta do galerií, muzeí a nechal hudebně nadaného potomka zapsat na hodiny violoncella.

Takhle nezačíná životopis nadějného muzikanta, ale v současnosti nejvlivnějšího food kritika, jediného novináře ve svém oboru, který za své texty o jídle kdy obdržel Pulitzerovu cenu. Gold, jenž dlouhodobě přispívá do Los Angeles Times a LA Weekly, si nyní může připsat další prvenství, protože v minulém týdnu byl na filmovém festivalu Sundance uveden jeho životopisný dokument.

City of Gold je mimořádný film, který se dá vnímat i coby milostný dopis Los Angeles, Goldovu rodišti a místu, jehož kuchyni zná nejlépe. S pečlivostí antropologa zkoumá zdejší křižovatku chutí, kde chudinská předměstí navazují na lepší čtvrti a mexické vlivy se mísí s trendovými světovými kuchyněmi, převážně asijskými. Bývalý hráč v punkové kapele a hudební novinář, který psaní o popu nechal, když musel jít potřetí během jednoho roku na rozhovor s Britney Spearsovou, odhaluje v jídle kromě chutí i civilizační mechanismy a kulturní souvislosti.

V jeho recenzích ožívá historie imigrace od salvadorských uprchlíků prodávajících na ulici placky až po Íránce, kteří s sebou přivezli vlastní čajovny. Rozšíření vietnamských bister a jejich oblibu mezi mladou generací vnímá jako známku unifikace západních metropolí a při psaní o drahém japonském hovězí z Kóbe neváhá čtenáře zasvětit do koncepcí luxusu, jak je definovali francouzští sémiologové. Pro Golda se v pokrmech ukrývají podobná, ne-li silnější sdělení, jaká dokážou ti nejlepší kulturní publicisté a kritici odhalit v umění či architektuře. Paradoxně za to vděčí tomu, že se v jeho rodině nikdy příliš nehledělo na jídlo.