Ideální časy

Hlavní postava filmu Woodyho Allena Půlnoc v Paříži miluje meziválečné období, kdy hlavní město Francie přetékalo osobnostmi jako Pablo Picasso, Ernest Hemingway či Francis Scott Fitzgerald. Když se záhadně ocitne ve vysněné době a povídá si s Hemingwayem u sklenky alkoholu, nemůže se toho nabažit. Zdá se, že nachází i lásku svého života, ta je ale k jeho šoku svojí dobou znuděná a chce do milované belle époque na konci 19. století.

Zkrátka každý si idealizujeme jinou dobu, což jsem na této stránce psal už před třemi lety. Poprvé v životě se mi ale nyní stalo, že někdo bere za ideální čas éru, kterou jsem zažil, tedy devadesátá léta.

A nebyl to hlas ojedinělý. Jak se vyhrocuje situace za hranicemi, ale také u nás v Česku, mnozí mluví o skvělých letech, kdy tu byl Václav Havel, otevíral se nám svět, xenofobie se zdála pozdravem odcházející módy, Rusko se staralo hlavně o sebe a i ta zmrzlina byla o něco lepší. Říkají to mladí, kteří byli v té době maximálně na pískovišti, ale také starší, kteří v té době zažívali spokojená léta.

V mnoha ohledech to byla skutečně skvělá doba a jsem rád, že jsem ji zažil. Nicméně k ideálu bylo daleko. V Rusku málem došlo k puči organizovanému lidmi, kteří chtěli návrat Sovětského svazu, a nechtějme ani pomyslet, co by se stalo, kdyby uspěli. V parlamentu nebyla xenofobní, ale vysloveně neonacistická strana Republikáni Miroslava Sládka, a když někdo zavraždil Roma, úřady se tvářily, že se nic neděje. Miloš Zeman a Václav Klaus se rozhodli společně podniknout útok na demokratickou podobu Česka a lidé měli tak špatnou náladu, že se začalo říkat, že u nás vládne blbá nálada.

Nyní je situace samozřejmě o poznání vážnější, ale bědování nad ztrátou starých dobrých časů je k ničemu. Ti, kdo tvrdí, že dnes situace připomíná roky před vypuknutím první světové války v roce 1914, mohou mít stejnou pravdu jako ti, kteří to přirovnávají ke kubánské krizi v roce 1962, kdy se zdálo, že každou chvíli vypukne jaderný konflikt, ale vše se nakonec podařilo vyřešit.

Historie se neopakuje, jen nás učí, že dokonalá doba neexistuje a v nervóznějších časech je pak nutné nepanikařit a mít dobré spojence. K aktuálním událostem mimo jiné doporučuji rozhovor s bývalým velvyslancem v Izraeli Tomášem Pojarem či velký profil ministra vnitra Milana Chovance.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery, šéfredaktor