Ideální časy
Historie se neopakuje, jen nás učí, že dokonalá doba neexistuje. V nervóznějších časech je nutné nepanikařit a mít dobré spojence
Hlavní postava filmu Woodyho Allena Půlnoc v Paříži miluje meziválečné období, kdy hlavní město Francie přetékalo osobnostmi jako Pablo Picasso, Ernest Hemingway či Francis Scott Fitzgerald. Když se záhadně ocitne ve vysněné době a povídá si s Hemingwayem u sklenky alkoholu, nemůže se toho nabažit. Zdá se, že nachází i lásku svého života, ta je ale k jeho šoku svojí dobou znuděná a chce do milované belle époque na konci 19. století.
Zkrátka každý si idealizujeme jinou dobu, což jsem na této stránce psal už před třemi lety. Poprvé v životě se mi ale nyní stalo, že někdo bere za ideální čas éru, kterou jsem zažil, tedy devadesátá léta.
A nebyl to hlas ojedinělý. Jak se vyhrocuje situace za hranicemi, ale také u nás v Česku, mnozí mluví o skvělých letech, kdy tu byl Václav Havel, otevíral se nám svět, xenofobie se zdála pozdravem odcházející módy, Rusko se staralo hlavně o sebe a i ta zmrzlina byla o něco lepší. Říkají to mladí, kteří byli v té době maximálně na pískovišti, ale také starší, kteří v té době zažívali spokojená léta.


V mnoha ohledech to byla skutečně skvělá doba a jsem rád, že jsem ji zažil. Nicméně k ideálu bylo daleko. V Rusku málem došlo k puči organizovanému lidmi, kteří chtěli návrat Sovětského svazu, a nechtějme ani pomyslet, co by se stalo, kdyby uspěli. V parlamentu nebyla xenofobní, ale vysloveně neonacistická strana Republikáni Miroslava Sládka, a když někdo zavraždil Roma, úřady se tvářily, že se nic neděje. Miloš Zeman a Václav Klaus se rozhodli společně podniknout útok na demokratickou podobu Česka a lidé měli tak špatnou náladu, že se začalo říkat, že u nás vládne blbá nálada.
Nyní je situace samozřejmě o poznání vážnější, ale bědování nad ztrátou starých dobrých časů je k ničemu. Ti, kdo tvrdí, že dnes situace připomíná roky před vypuknutím první světové války v roce 1914, mohou mít stejnou pravdu jako ti, kteří to přirovnávají ke kubánské krizi v roce 1962, kdy se zdálo, že každou chvíli vypukne jaderný konflikt, ale vše se nakonec podařilo vyřešit.
Historie se neopakuje, jen nás učí, že dokonalá doba neexistuje a v nervóznějších časech je pak nutné nepanikařit a mít dobré spojence. K aktuálním událostem mimo jiné doporučuji rozhovor s bývalým velvyslancem v Izraeli Tomášem Pojarem či velký profil ministra vnitra Milana Chovance.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje
Erik Tabery, šéfredaktor
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Každé varhany mají svou osobnost
Katedrála svatého Víta se po sto letech dočkala nového hudebního nástroje. Zdejší varhany v ničem nepřipomínají hudební nástroj, jaký najdeme na kůru typického českého kostela. Ten zpravidla tvoří několik dřevěných skříní umístěných vedle sebe, nástroj „levitující“ ve svatém Vítu má ale kovové píšťaly obnažené a spojené do jedné řady, jejíž konce jsou připevněné přímo ke stěnám chrámu. Čelo varhan, které návštěvník vidí odspoda, pak svým tvarem připomíná jakousi obří Panovu flétnu ve tvaru motýla. Nástroj je po mnoha odkladech konečně hotový a právě probíhá jeho ladění.









