Edwardu St Aubynovi se občas předhazuje, že román Marně hledám slov napsal z osobní msty. Sžíravá fraška tohoto britského autora aristokratického původu totiž paroduje proces udílení jednoho z nejznámějších literárních ocenění na světě, Man Bookerovy ceny. A ta St Aubynovi těsně utekla v roce 2006, kdy se do užší nominace dostala kniha Matčino mléko, čtvrtý díl jeho autobiografické pentalogie.
Pětice románů o dospívání a hledání místa v životě je inspirována mimo jiné autorovými hrůznými zážitky z dětství, kdy byl zneužíván vlastním otcem. Marně hledám slov je veselejší čtení. Nabízí silně ironický portrét literárního průmyslu a několik hrdinů knihy představuje zdařilé archetypy jeho aktérů. Potřebu psát zde mají i lidé bez talentu, redaktoři opouštějí manželky kvůli spisovatelkám, porotci literární soutěže hodnotí knihy čistě podle osobních zájmů. Cenu samu navíc sponzoruje firma vyrábějící agresivní herbicidy a „agrozbraně“, která si touto cestou vylepšuje PR.
St Aubynův humor má v sobě směs gentlemanské uhlazenosti a cynické nevázanosti: jednoho z porotců například „rozhodilo zjištění, že autorem na co vejráš, vole je nejen dobře placený profesor středověké milostné lyriky na Univerzitě v Edinburghu, ale že to navíc není nikdo jiný než McDougal z McDougalů, tedy nositel jednoho z nejstarších titulů ve Skotsku“. Stylisticky vytříbenou knihu navíc obohacuje několik povedených napodobenin románů ve stylu autora Trainspottingu Irvina Welshe či špatných detektivek. („Na zemi se mezitím louže proměnily v rybníčky lesklé čokolády.“)
Kniha Marně hledám slov byla v literární obci přijata s velmi smíšenými pocity. A je pravda, že závěr je poněkud předvídatelný a román nedosahuje komplexnosti autorovy pentalogie. Jestliže ovšem knihu jeden recenzent označil za „únavně nevtipnou“, vzbuzuje to spíš podezření, že se v ní možná někde poznal. Ostatně román loni obdržel Bollinger Everyman Wodehouse Prize, britské ocenění za nejlepší humoristické dílo.
Autorka je redaktorkou serveru iLiteratura.cz.
Edward St Aubyn: Marně hledám slov
Přeložil Ladislav Nagy, Argo, 200 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Každé varhany mají svou osobnost
Katedrála svatého Víta se po sto letech dočkala nového hudebního nástroje. Zdejší varhany v ničem nepřipomínají hudební nástroj, jaký najdeme na kůru typického českého kostela. Ten zpravidla tvoří několik dřevěných skříní umístěných vedle sebe, nástroj „levitující“ ve svatém Vítu má ale kovové píšťaly obnažené a spojené do jedné řady, jejíž konce jsou připevněné přímo ke stěnám chrámu. Čelo varhan, které návštěvník vidí odspoda, pak svým tvarem připomíná jakousi obří Panovu flétnu ve tvaru motýla. Nástroj je po mnoha odkladech konečně hotový a právě probíhá jeho ladění.
Pitva jednoho přátelství: Učíme ženy, aby se porovnávaly a předháněly
