Kontaktují mě dvě dívky. Jedna je ze Sýrie, druhá s kubánským pasem. Je jim tak 25 let. V době jejich příchodu k nám do kanceláře už dvě noci spí v Praze na ulici. Jedna s sebou táhne kufr na kolečkách, druhá má jen igelitku s pár kusy oblečení a mapou Prahy. Jsou zcela bez peněz – poslední daly za jízdenku do Prahy. Na chodbě kanceláře jim nabízím teplou kávu a vodu.
Přišly s tím, že toho mají dost a chtějí podat žádost o azyl v ČR. Už proto, že se potřebují najíst, umýt a sehnat nové oblečení. Původně jely do Německa, avšak zdá se, že tady jejich cesta končí. Jejich prosba spočívá v otázce, jak to provést. Podle českého a mezinárodního práva jednoduše: stačí na cizinecké policii tento záměr oznámit. Ale v realitě?
Jsou tu jiné organizace, které se věnují přímo žadatelům a azyl, ale jako sociální pracovník se je snažím nasměrovat. Obvolávám ministerstvo vnitra a cizineckou policii. Dozvídám se, že mohou na policii oznámit úmysl podat žádost o azyl - ale pak se budou muset stejně samy, a to do 24 hodin, dopravit do Zastávky u Brna, kde je „nabírací“ uprchlický tábor.
Vedoucí našeho sociálního poradenství mi nakonec jediná vysvětluje praktický postup. Zajdeme na cizineckou policii, dívky ohlásí úmysl podat žádost o azyl a poté dostanou potvrzení na cestu do uprchlického tábora pro případ kontroly. Pak já sepíšu dopis pro České dráhy – budou muset do tábora dojet načerno. Buď se na základě dopisu průvodčí slituje, nebo je vyhodí – což je vzhledem k současným náladám v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
