0:00
0:00
Agenda23. 8. 201511 minut

Pan Šibenice

Našli jsme muže, který přinesl na demonstraci šibenici a pak zmizel

Dvě stovky lidí v parku na pražském Vyšehradě poklekají na kolena. Předseda krajně pravicové Národní demokracie, antisemitský publicista Adam B. Bartoš předříkává do mikrofonu přísahu: „… slibujeme, že budeme bránit naši zemi před nepřáteli vnitřními i vnějšími… Blaničtí rytíři, našli jsme je, v našem nitru.“ Nálada je patetická, kdo jsou ti nepřátelé, je klečícím jasné. „Vetřelci“, kteří „kradou, znásilňují a vraždí“, vláda, jež se chová „šíleně“, když dopustí, aby uprchlíci „infikovali národ a rozložili homogenní bílou populaci“, a polistopadový liberální režim, který „brzy padne“.

↓ INZERCE

Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se předplatitelem Respektu.

„A vidíte, nejsem žádný nácek, žádná pleška. Jsem úplně normální člověk.“

Daniel Heřman

„Mám husí kůži z toho, co se tu říkalo,“ bere do ruky kytaru Tomáš Ortel, jehož stejnojmenná kapela loni skončila v první desítce posluchačského hlasování o Českého slavíka. Dav si s ním pobrukuje text „nebudu ti lhát, i ty se budeš bát, pro Alláhovu slávu, uříznou ti hlavu, mají jen o to snahu, zastavme šílenství“. Právě tenhle song je z Ortelovy tvorby nejpopulárnější, na YouTube má skoro dva miliony zhlédnutí.

Je polovina srpna a uprostřed davu, který přišel na Bartošův v pořadí již třetí tábor lidu, postává nenápadný černovlasý muž v kraťasech a triku. „No ano, jsem to já,“ přiznává třiačtyřicetiletý technik Vladimír Heřman trochu překvapen a zároveň trochu potěšen, že byl poznán coby muž, který na první tábor přinesl dřevěnou šibenici a způsobil tím celostátní poprask. „A vidíte, nejsem žádný nácek, žádná pleška. Jsem úplně normální člověk.“

Ať to vidí

Pražský rodák Vladimír Heřman, dnes vedoucí servisního střediska se čtyřmi zaměstnanci, kteří opravují výtahy a vysokozdvižnou techniku, se nikdy o politiku nezajímal. Zhruba před rokem ho ale z příčin, jež sám nedokáže přesně popsat, začaly neodolatelně přitahovat zprávy o uprchlících. Začal je sledovat a fascinovaně pročítal převážně xenofobní a vystrašené diskuse pod články.

Ze židle ho zvedl na konci června premiér Bohuslav Sobotka, když se vrátil z Bruselu s tím, že sice nepřistoupíme na evropské kvóty, protože migrace má zůstat v rukou národních vlád, ale jsme ochotni do konce roku přijmout 1500 běženců. „Víme, že jich bude víc, a víme, že mezi nimi mohou být různí zločinci. Cítil jsem se ohrožen,“ říká Heřman. „Připadalo mi to jako zrada národa.“ Zapátral na internetu a spolu s partnerkou, účetní Martinou Kardovou, vyrazil poslední červnový den na Palackého náměstí, na demonstraci, kterou pořádal Blok proti islámu. Tady se cítil mezi svými, souzněl s heslem na transparentu „Podpora muslimské imigrace není humanismus, ale vlastizrada“ i s vypjatými slovy zakladatele bloku, přírodovědce Jihočeské univerzity Martina Konvičky: „Jsme vojáci, jsme ve válce a my ji vyhrajeme.“

Druhý den však byl zklamaný. „V médiích nebylo o demonstraci skoro nic,“ vzpomíná. „Řekl jsem si, že musím udělat něco, co tohle téma zvedne.“ Příležitost se nabízela hned druhý den, na táboru lidu, který pořádal Adam B. Bartoš. Heřman vyrazil do obchodu, nakoupil čtyři laťky po dvou metrech, popadl tažné lano z auta, udělal na něm katovskou smyčku, kterou se vedle dračí a liščí naučil na dětském táboře. Absolvent strojní průmyslovky a kutil, který se chlubí precizností, se nezapřel. Šibenice měly být tak vysoké, „aby se daly opřít o zem a nemusely se pořád držet ve vzduchu“, a zároveň rozkládací, aby se daly převážet hromadnou dopravou. Spojil tedy laťky šrouby a vyzdobil nápisy: „Za vlastizradu“ a „Lide český, povstaň“.

Jen prezident nás může zachránit. (Heřman – zprava – s kamarádem Janem, demonstrace na Václavském náměstí, 1. července 2015) Autor: Respekt

Na demonstraci v dolní části pražského Václavského náměstí s sebou vzal kromě partnerky ještě kamaráda Jana, kolegu z práce. Toho prý šibenice i jejich velikost zaskočily. „Myslel, že přinesu něco maličkého,“ směje se Heřman. „Držet jednu z šibenic se mu moc nechtělo, ale říkal jsem mu – neblbni, když už jsem se s tím dělal…“ Zároveň ho uklidňoval, že „kdyby to měl být problém, tak nám policajti řeknou“. Nikdo si jich ale nevšímal. „Všechno bylo v pohodě, tak jsme byli vysmátí, nechali jsme se fotit,“ vzpomíná. „Když pak šel průvod k vládě, pan Bartoš šibenice chválil a říkal, abychom s nimi šli dopředu.“

„A vidíte, nejsem žádný nácek, žádná pleška. Jsem úplně normální člověk.“

Daniel Heřman

Nikdo prý samozřejmě nechtěl věšet uprchlíky. „Na šibenicích bylo napsáno ,pro vlastizrádce‘ a pod těmi si každý může představit, koho chce,“ rozpráví Heřman. „Ale na druhou stranu, jen ať je uprchlíci vidí. Tomu, co je na nich napsané, nerozumějí, a když je uvidí, aspoň sem nebudou chtít.“

Kýžené zviditelnění se Vladimíru Heřmanovi každopádně povedlo. Šibenic byly plné noviny, ministr vnitra Milan Chovanec reagoval okamžitě. „Šibenice k demokracii nepatří, to si musí uvědomit i policie,“ napsal na Twitter. „Budu požadovat důsledné vyšetření zásahu, případně vyvození personálních postihů.“ Odbor vnitřní kontroly policie však nakonec konstatoval, že se policie chovala správně, když proti šibenicím s takto formulovanými nápisy nijak nezasáhla.

Vladimír Heřman se ale z rizika, že ho čekají problémy s policií, zhroutil. „Měl jsem depresivní stavy,“ přiznává. Zavolal známému, že „mu jdou po krku“, ať šibenice vezme a někam odveze, kdyby si pro něj policie přišla. „Nechtěl jsem raději ani vědět, kam je dal,“ říká. Pak si začal načítat na internetu, kdo je vlastně vlastizrádce. Trvalo týden, než se odhodlal aspoň zajít k právníkovi a vyptat se ho, jak si stojí. Ten ho ujistil, že může být v klidu, protože aby byl naplněn paragraf o vyhrožování smrtí, musel by mít konkrétní člověk důvodnou obavu.

Teď už mu otrnulo a je spíše rozhořčen. „Jsem normální člověk, netrestaný, žádný rasista nebo extremista. Jsem vlastenec, který chce, aby se v téhle zemi dalo žít, ne aby mi nějaký muslim podřízl hrdlo,“ horlí. „A někdo mi bude hrozit, že dostanu osm let? To je pomalu na podání žaloby na média a všechny, kdo to rozmázli. Měl jsem opravdu psychické problémy z toho, co rozpoutali.“

Trojský kůň

Důsledky, které jeho čin měl, Vladimíra Heřmana vystrašily a druhý Bartošův tábor lidu o tři týdny později raději vynechal. Bál se mimo jiné, že by ho policie mohla poznat a přece jen sebrat. Kuráž je však zpátky a dnes na Vyšehrad přišel s partnerkou a dalším kolegou z práce, Petrem. Honzu prý manželka nepustila.

Uprostřed demonstrantů odlepuje lepenku z nových latěk, spojuje je matkami, tentokrát na nich má i čísla a šipky, protože poprvé laťky špatně smontoval, a než si toho všiml, vlastizrádci chvíli viseli vzhůru nohama. Na jednu konstrukci zavěšuje plakát s nápisem „EU rovná se CCCP, Lide český, povstaň“, na druhou vzkaz Miloši Zemanovi: „Pane prezidente, děkujeme, že hájíte zájmy 80 % občanů.“ Slibuje si od toho, že prezident jeho vzkaz uvidí, a protože je ješitný, udělá mu dobře a proti uprchlíkům bude vystupovat tak tvrdě jako dosud. „Zeman nás může zachránit,“ říká Heřman. V prvním kole prezidentské volby dal sice hlas Vladimíru Franzovi, protože s tetováním po celém těle „by Česko opravdu zviditelnil“, až ve druhém volil Zemana.

A udělal dobře. Zeman mu totiž mluví z duše tak silně, že je občas těžké rozlišit, zda na nějakou úvahu přišel Heřman sám, nebo ji převzal od prezidenta. Bojí se uprchlíků z Blízkého východu a Afriky, protože, jak řekl prezident, mohou mezi nimi být bojůvky, které „nám vyhodí Pražský hrad do povětří“, nechce islám v Česku, protože například přijímáním lidí z Libye, řečeno slovy prezidenta, „usnadňujeme Islámskému státu jeho expanzi do Evropy“. A „kdyby nám tu někdo začal podřezávat krky“, zachoval by se prý Vladimír Heřman tak, jak řekl Zeman: „Předpokládám, že vy i já bychom vzali pušku a šli bojovat.“

Zatímco prezident svými výroky zkušeně uhodil na citlivou strunu, Vladimír Heřman svoje strachy bytostně prožívá. „Už nějakou dobu mám vnitřní pocit, že bude válka nebo něco takového,“ svěřuje se po skončení demonstrace v zahradní restauraci u sklenky dobrého rumu. Partnerka Martina Kardová pokyvuje, že Vláďovy předpovědi se plní a je třeba je brát vážně. „Nemluvme hned o politice, uvedu příklad odjinud. Tancujeme, standardy a latinu, říkal jsem Martině, uvidíš, že nám to půjde,“ argumentuje Heřman. A povedlo se: pár chodí do tanečních pro dospělé a několika pražských tančíren už šestým rokem, nepouští se sice do žádných soutěží, ale podle učitelů a známých se neustále zlepšuje.

Do života dvojice, která nemá děti, protože se oběma předchozí vztahy rozpadly, a když zjistili, že chtějí být spolu, bylo už prý na potomky pozdě, vstoupila politika teprve nedávno. Zatímco předtím chodili minimálně jednou týdně tančit, pravidelně jezdili na dovolenou na jih Bulharska k tureckým hranicím a Vladimír se věnoval své zálibě v kutilství a autech Alfa Romeo 156 (modré vystřídalo nedávno vysněné červené), dnes kromě toho doma probírají uprchlíky. Obvykle to prý vypadá tak, že každý sedí u svého počítače a Vladimír spustí „přes otevřené dveře“ monolog, ve kterém mu partnerka přizvukuje či oponuje.

V případě lidí z Blízkého východu a Afriky nejde podle Vladimíra Heřmana o žádnou pomoc, ve skutečnosti jde o pokus plíživě obsadit a opanovat naše území. „Budeme poraženi zevnitř, trojskými koni, až nás obsadí, nebudeme schopni se bránit,“ míní. „Pak se tu bude dít to, co vidíme ve Francii, kde islamista zaútočil na průmyslový závod a hlavu majitele pověsil na plot, a ve Švédsku, kde eritrejští žadatelé o azyl ubodali dva lidi v obchodním domě,“ varuje. Jenže právě Švédové mají podle nedávného Eurobarometru k uprchlíkům nejpozitivnější vztah, zatímco naopak Češi je vnímají nejhůř z celé Unie a sociologové to vysvětlují faktem, že jich tu žije málo, a nemáme s nimi tedy moc zkušeností. Podle Heřmana je však tenhle soud propaganda. Švédská náklonnost k běžencům má prý jinou logiku: uprchlíků je tam už tolik, že jejich názor významně ovlivnil výsledky průzkumů.

Právě na svou logiku technicky vzdělaného člověka je Heřman pyšný. Schopností myslet logicky se prý liší od lidí, kteří se uprchlíků zastávají. „Sluníčkáři studovali většinou humanitní obory, v poslední době jich vzniklo spousta a myslím, že jim tam všelijaké takové věci hustí do hlavy,“ vysvětluje. „Ti, kdo nevnímají nebezpečí, mi připadají jako nějací jehovisti. Ale oni si to také uvědomí, jen možná bude pozdě.“ A slibuje poslat odkaz na dvě na YouTube zveřejněná videa, která každému otevřou oči. „Pak s námi možná už nepůjdete jako novinářka, ale jako jedna z nás,“ říká.

Ten symbol mezi lidmi rezonuje. (Protiimigrantská demonstrace, Václavské náměstí, 18. července) Autor: ČTK

Na prvním z nich kolegy z oboru odsuzovaný autor Philippe Rushton propaguje svou knihu Rasa, evoluce a chování, která objevuje, že IQ afrických černochů se průměrně pohybuje na hraně mentální retardace. Druhé je o tom, že přijímání migrantů škodí jejich domovským zemím, protože je opouštějí ti nejvzdělanější a nejschopnější. Z videí, jejichž odkazy našel v internetových debatách pod články o uprchlících, si Heřman odnesl jasný názor. Asijci mu nevadí, protože jsou chytří, Ukrajinci mají plus, že jsou Slované, a „cikáni“ jsou naši. „Tihle všichni jsou nám bližší, jsou to křesťané nebo ateisti, taky pijí alkohol,“ končí úvahy Heřman. „A teď si představte, co ti muslimové – za chvíli nebudeme moci prodávat alkohol, protože se jim budeme klanět. Salámovou metodou nám budou po kouscích ubírat. Nakonec se budeme bát postavit si na Staroměstském náměstí náš vánoční strom a přítelkyně už nebude moct nosit sukně a podpatky.“

Revoluce

Zpočátku nechce Vladimír ani slyšet o tom, že by prozradil své příjmení. Partnerka mu rozumí. „Nerad veřejně vystupuje, má problém se individuálně projevovat i v menších skupinách,“ říká. „Proto je mi jasné, jak strašně ho otázka uprchlíků musí drtit, jak se musí cítit ohrožený, když šel na shromáždění se šibenicí.“

Pak ale ve Vladimírovi převáží pýcha nad tím, co dokázal. „Myslím, že právě kvůli šibenicím se téma uprchlíků rozmázlo,“ tvrdí. „Ten symbol mezi lidmi rezonuje, na poslední demonstraci skandovali pověsit, pověsit.“ A touha propagovat svoje myšlenky. Vedle odsunu uprchlíků, vystoupení z Evropské unie a přímé demokracie v duchu Tomia Okamury (zvažuje, že by vstoupil do jeho strany, a předpokládá, že by tam byl po svém vystoupení se šibenicemi žádanou posilou) patří k jeho snům ještě „revoluce a vítězství lidu“.

Co si pod tím představuje? Místo věčného dohadování by chtěl vládu jedné strany, či ještě lépe, samojediného prezidenta. „Samozřejmě by to mohlo vést k diktatuře,“ říká. „Ale i Řím viděl svou poslední záchranu v diktátorovi.“

„Až budeme slavit vítězství revoluce, vyndám šibenice z úkrytu. Budou to šibenice památeční,“ zasní se. „Nechám je postavit třeba na náměstí Republiky, aby je budoucí vlastizrádci dobře viděli.“ Pak se vrátí do reality. Pochlubí se tričky, která nechal udělat pro svou partnerku a kolegy z práce. Je na nich vzpínající se kůň, rytíř s napřaženým kopím a štítem, vyzdobeným českým lvem, v ruce. V nich se chystají vyrazit na další, říjnový, tábor lidu. Možná budou i šibenice.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].