Kultura Knihy

Konec světa

Reedice prvotiny Emila Hakla uzavírá devadesátá léta

Emil Hakl: Konec světa
Emil Hakl: Konec světa • Autor: Argo

Nakladatelství Argo využívá haklovské vlny a po úspěchu románu Skutečná událost, jenž v roce 2014 obdržel Magnesii Literu, začalo vydávat s ročním odstupem po jednom Haklově textu. Loni to byla nová sbírka povídek Hovězí kostky, letos je to reedice jeho prozaické prvotiny z roku 2001, sbírka Konec světa. Návrat k více než deset let starému titulu není v současném provozu nic obvyklého, dotisky a nová vydání jsou zpravidla vázány jen na momentální úspěch konkrétní knihy. Znamená to, že se Emil Hakl stává klasikem a jeho dílo má trvalou hodnotu?

Předně je třeba říci, že patří k autorům s nezaměnitelnou poetikou. Pořídíme-li si jeho knihu, tušíme, co budeme číst: precizní, lehce odtažitý obraz světa, ve kterém žijeme, podávaný zdánlivě mimochodem z pozice postavy, jež sice na současných strukturách participuje (živí se jako reklamní textař či redaktor společenského magazínu), ale zároveň si zachovává kritický odstup. Výjimku tvoří právě Skutečná událost, kde je současné Česko rejdištěm gaunerů a Haklův hrdina, jindy pasivní, tomu nedokáže přihlížet.

Hakl totiž většinou zůstává stranou – a v tom spočívá jedinečnost jeho pohledu.  Nepotřebuje se vyrovnávat s minulostí, zároveň je skeptickým zapisovatelem přítomnosti. Jestliže nepřijímal předpřevratový svět reálného socialismu, nepřijímá ani diktát globalizovaného kapitalismu. Jeho hrdinové nestojí na straně vítězů, ale sveřepě a rozvratně setrvávají na okraji. Snad proto je akt násilí ze Skutečné události logickým vyústěním věčné deziluze.

Vypravěč a pozorovatel

Hakl je typickým pozorovatelem: velmi přesně popisuje a glosuje situace, načrtává charakteristiky postav a odposlouchává dialogy. Jeden z jeho nejúspěšnějších a nejzajímavějších titulů, Vladimírem Michálkem zfilmovaná novela O rodičích a dětech z roku 2002, je přímo postaven na rozhovorech otce a syna.  Autorův cit pro vytříbené vidění a pro zkratku je v české próze ojedinělý. Hned v Konci světa dokázal věrohodně evokovat různá prostředí, ať jde o kancelář reklamní agentury, Šlechtovu restauraci, libeňskou vodárnu či indickou Bombaj, a zároveň v několika větách vytvářel živoucí charaktery.

Emil Hakl zůstává stranou – a v tom je jeho jedinečnost.

Tweetni to

Stejně tak suverénně vládne jazykem a má smysl pro různé stylové roviny – od stylisticky neutrálního pozorování po expresivní výrazy či básnický jazyk využívající nevšedních metafor a přirovnání. Rozhodně patří k autorům sečtělým a neváhá tuto skutečnost občas okázale dát najevo. Čím blíže současnosti, tím se jeho styl stává telegrafičtějším a lakoničtějším, až na hranici internetových statusů. Proměnou jazyka zachycuje proměnu života: od autenticity ke kaši sdělení na sociálních sítích.

Sbírka Konec světa – obsahující deset povídek a jeden delší text s označením rychlorozpustný román – je debutem, ale zároveň esencí Haklovy tvorby. Autor od počátku dává často ožít typicky české žánrové formě, hospodské historce, druhu literárního skazu, jejž charakterizuje zkratka, ironie, nadsázka, ale i mluvený charakter řeči. Jeho příběhy poloautobiografických hrdinů nepostrádají vtip, ale vždy je provází i stesk a splín; nejsou to jen alkoholické či drogové rozpustilosti.

A nepostrádají také sympatie k outsiderství či podivínství. Jeho jurodivé postavy jsou – na rozdíl od většiny společnosti – vždycky charakterizovány s odzbrojujícím pochopením: „Dokud byl pro ně někým, koho si mohli ocejchovat bezkonkurenčně pitomým pojmem ‚bohém‘, brali ho. Ale jakmile zjistili, že se z něj stává skutečný alkoholik, všichni se na něj jako na povel vysrali. (…) Z jejich uměle prodlužovaného, verbálně stylizovaného študáctví se mi obracel žaludek. Kdežto jeho jsem měl rád.“

Už od první knihy tu výrazně vystupuje i onen protiklad my vs. oni. Oni jakožto úspěšní a v systému ukotvení – my, ti věčně trochu mimo. A Haklův částečně autobiografický vypravěč si pozici na okraji hýčká; nikterak netouží, aby se zařadil či přizpůsobil.  Zaměstnání vykonává jako nutnou obživu, vztahy si nechává protéci mezi prsty.  Cesty odněkud někam neplánuje, spíše je k nim okolnostmi dotlačen. Jakkoli se účastní většiny událostí, vyniká zvláštním druhem pasivity. Jako by pouze registroval svět kolem sebe a s jakýmsi až zenovým klidem nechal jeho děje plynout. Situace si spíše vybírají jeho než on je.

Na okraji

A právě v povídkách tato stylizace působí nejpřirozeněji. Romány si přece jen vynucují větší potřebu fabulace a aktivitu hlavního hrdiny, což platí zejména pro rozsáhlejší prózy jako Let čarodějnice (2008). Ostatně jako by si sám autor byl vědom, v čem je jeho síla: v přepracované verzi Intimního deníku Sabriny Black (2010, původně 2001) zápletky sám osekává a vrací se k základům své poetiky.

Sbírka Konec světa je ovšem výjimečná ještě v jednom ohledu. Je to téměř lyrické, zároveň dokonalé zachycení přelomu epochy, jakéhosi fin de siècle naší doby – devadesátých let minulého století, období politické a ekonomické transformace. Jáchym Topol v románu Sestra ho pojmenoval výbuchem času a Haklova metafora „konce světa“ je tomu vlastně blízká. Jako by se tehdy naplnily předpovědi o konci dějin – z bezčasí osmdesátých let do chaosu utíkajícího, tudíž nezachytitelného času. Však také postavy z děl obou autorů často coby možnost, jak se s neuchopitelností vypořádat, volí cestu pryč. Topolův Potok putuje na Ukrajinu, Haklův Láďa do Indie. Že ani jeden z útěků není v konečném důsledku uskutečnitelný a úspěšný, je pochopitelné.

V Haklově tvorbě existují tři vrcholy: kromě Konce světa a knihy O rodičích a dětech i loňské Hovězí kostky, exkurz do světa stárnoucích znavených mužů.  Všechny jsou ukotveny v těžko uchopitelném, avšak doposud bezpečném světě proměny české společnosti posledních desetiletí. Nynější reedice prvotiny tak evokuje dojem završení jedné tvůrčí, ale i historické etapy: devadesátky jako doba neomezených možností skončily – společensky, politicky i kulturně.  A Emil Hakl o nich na rozdíl od většiny svých současníků podává kritickou zprávu, stává se jejich klasikem. Skutečná událost přitom naznačuje možnou změnu poetiky i pohledu: recenzenti jí vyčítají mnohé, každopádně však nejsilněji z Haklových próz reflektuje propast, na jejímž okraji se naše společnost – jak se zdá – stále nachází.

Autor je učitel a publicista.

Emil Hakl:  Konec světa
264 stran, Argo

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte