Bohumil Hrabal
Bohumil Hrabal • Autor: Archiv

Nezkrácenou verzi projevu najdete zde

 

Na začátku si dovolím odbočku do země, kde zítra již znamená včera, řečeno s klasikem. Na ruské Wikipedii najdete v životopise ruského prezidenta fotografii Putina modlícího se ve společnosti pravoslavných mnichů. A po návratu Alexandra Solženicyna patřil Putin k těm, kdo mu přišli vyslovit svůj obdiv. Nepochybně si rozuměli ve věci ruského mesianismu – v přesvědčení, že Rusko má své veliké poslání, že je tím „třetím Římem“, a to nejen vzhledem k západnímu křesťanství, nýbrž i celému prohnilému, dekadentnímu Západu. Ale Putinova návštěva u Solženicyna měla být také gestem směrem k velké ruské literatuře.

Na té je od nepaměti cosi zázračného: proměňuje tu nešťastnou kletbu, jež na Rusku odedávna leží, v magický krystal, který má schopnost převracet tmu ve světlo. Totiž ve světlo literární imaginace. Putinova opričnina likviduje opozičníky, ale ruské literatuře nezkříží cestu ani stéblem slámy. A není to jen vědomím, že ruská literatura je nelikvidovatelná a ranami i bitím naopak roste, má to také svůj podstatnější důvod. Putin svým hodně osobitým způsobem ruskou literaturu ctí. Chce totiž vystavět svůj velkoruský nacionalismus na tradičních carských hodnotách, tedy spojenectví trůnu a oltáře, ale zároveň mu došlo, že kromě trůnu a oltáře je velká ruská literatura tím třetím sloupem, bez něhož je stavba tradiční ruské identity nemyslitelná.

Na druhé straně však také očeň chorošo znajet, že ruská literatura není pro něho žádnou hrozbou. Ruský národ své spisovatele rovněž ctí, jsou pro něho velkými národními ikonami – ale pokud je na Rusi vůbec někdo čte, tak většinou právě tím putinovským způsobem, jen jako slávu své země. Zásluhou této odbočky se teď dostaneme k jedné ze základních otázek. Čím se liší současná česká literatura od ruské?

V Augiášově chlévě

Především samozřejmě tím, že je to literatura svobodné a demokratické země. Když jsem na začátku devadesátých let vyslovil přesvědčení, že česká literatura poprvé ve své historii dostala šanci být naprosto svobodná, bez jakékoli společenské služebnosti, vyslovil jsem tak i jakési očekávání. Ale za oněch pětadvacet roků tu bohužel nevznikl žádný román, který by měl sílu a význam takového literárního mezníku, jakým svého času byly Škvoreckého a Kunderovy první romány nebo knihy Hrabalovy, na čemž se shodují i ti nejvlídnější literární kritici. To sice neznamená, že tady není defilé pozoruhodných románů, ovšem dosud tu nemáme žádný, který by byl jak oblíbeným čtenářským zážitkem, tak zároveň hlubokou sondou do tajemství lidské existence. A tady se znova vracím k záludné otázce, jaký je rozdíl mezi současnou českou a ruskou literaturou.

Obrazně řečeno, na rozdíl od Rusi zde už nežijeme v žádné „říši zla“, ale jen v zaneřáděném Augiášově chlévě. Nemáme už žádnou opravdickou tmu, kterou bychom mohli proměňovat v nádherné světlo literární imaginace. Máme tu jen po různých špinavých koutech všelijaká příšeří, s nimiž se nedá literárně čarovat. Jenže jak Škvoreckého, tak Kunderův první román vznikly tenkrát právě ze střetu s tou nejčernější tmou, na kterou zde v poválečných letech byla výkonná továrna. Milan Kundera se však několikrát jasně vyslovil, že Žert nepsal jako politický román a že „historická situace není vlastním předmětem Žertu, jeho význam tkví v tom, že ostrým světlem osvětluje existenciální témata“. A to je úplně jiné světlo než to, které vzniká proměnou nejšpinavějších valounů společenské tmy ve zlaté valouny literární imaginace. A tak zde proti sobě stojí dvě skutečnosti. Na jedné straně víme, že literatura se nemá obracet na společnost, nýbrž na jedince a že jejím posláním jsou existenciální témata, obrana lidské duše před všemi záludnostmi, nástrahami i pokušeními nesvobody. Zároveň však bohužel odedávna platí, že literatura se stává všem viditelnou součástí společenského vědomí teprve až tehdy, když svým originálním způsobem vstoupí do společenských střetů, když je těmi „hrozny hněvu“. Vůbec si ale nejsem jistý tím, že by se česká literatura měla teď pustit do vymetání našich Augiášových chlévů. Stále trvám na tom, že to je záležitost svobodné publicistiky.

Ocitli jsme se v nebezpečném zlomu, který může zvrátit osud světa.

Tweetni to

Zeptejme se tedy jinak. Mají čeští spisovatelé ještě zodpovědnost za samo bytí svého národa? Slyšíte nám tak vzdálenou patetičnost téhle otázky? Je to otázka z docela jiných časů. Česká literatura je od svých novodobých počátků poznamenaná dvěma stigmaty. Podílela se na znovuvzkříšení českého národa, a to nejen znovustvořením českého jazyka, tady je její podíl rozhodující, ale i spoluvytvářením národního mýtu. To všichni víme a tak jako by na české literatuře stále ještě ležela tíha té dávné národní zodpovědnosti. Ale tím druhým stigmatem, jež k tomu prvému nepochybně přináleží, je osten Josefa Kajetána Tyla vůči Karlu Hynku Máchovi. Názor značné části tehdejší obrozenské společnosti, že Máchova jinakost je hrubě nežádoucí.

Naprosto jiná situace

Napřed k té tíze zodpovědnosti. A tu si povězme, že nesnesitelná lehkost současné české literatury může být třeba už v nejbližších časech znovu obtěžkána zodpovědností. Nedávno jsem se dost polekal, když jsem se dozvěděl od kamaráda, vynikajícího znalce literární i společenské scény, že katastrofickou situaci na Ukrajině způsobila Evropská unie a Spojené státy. A tu jsem si uvědomil, že už opravdu a skutečně jsme ve válce; v informační válce, kterou putinovské Rusko velice obratně vyvolalo a vede s obdivuhodnou vynalézavostí bývalého důstojníka KGB. Dveřními prahy a klíčovými dírkami už se k nám znovu hrne ruská tma. A spisovatelé mají, jak známo, fungovat i jako kanárci v dolech, zavčas na přítomnost „toxické tmy“ upozornit. Když navíc je tady ještě svoboda tisku čím dál víc ohrožena. Tohle je už naprosto jiná situace než s pouhými Augiášovými chlévy. K tomu se ještě vrátím.

A teď k druhému stigmatu, k literární jinakosti. Česká literatura je ve svém hlavním a rozhodujícím proudu naveskrz realistická, což je dáno i jejím vývojem, v němž základním pilířem býval klasický vesnický román a v ne tak dávné minulosti takzvaný socialistický realismus, jenž se cítil oprávněným dědicem velkých tradic realismu. Těch čtyřicet roků sorely do značné míry pozastavilo přirozený vývoj, avšak i v čase sorely se tady všemu natruc objevil takový zázrak jinakosti, jakým byl a je Bohumil Hrabal, který dokázal ve své Jarmilce postavit na hlavu právě celý ten realismus řečený socialistický. Devadesátá léta minulého století se pak v literatuře zviditelnila jednak autentickými deníky a jednak po nějaký, nepříliš dlouhý čas zřetelnější dominancí imaginace nad realistickou literaturou, tedy nápadnější jinakostí.

Jenže v jazyce malého národa nemá literární jinakost moc čtenářských šancí. A tady bych rád připomněl, že české výtvarné umění má před českou literaturou už dlouho náskok. Již delší dobu ví, že nechce skutečnost popisovat, zobrazovat, ale vytvářet svůj vlastní svět, který ten kolem už nezrcadlí, nekopíruje, nýbrž nabízí nové možnosti, jež vědí o nás mnohem víc než všechna zrcadla nošená podél cest. Za pozornost stojí, že na počátku českého moderního umění je právě podobné stigma nepochopení jinakosti jako v české literatuře. Karlu Purkyňovi ani jeho vlastenecká Podobizna kováře Jecha nepomohla k uznání a přijetí u tehdejší české kulturní veřejnosti.

Sbírka vycpanin?

To, čím realismus stále ještě přitahuje čtenáře, je vytváření iluze skutečnosti. Čímž vůbec nepopírám, že skutečně dobrá iluzivní literatura může být čtenářským požehnáním – nic proti ní, a jsem si jist, že střední proud literatury ani nemůže být jinačí. Ale zrovna tak jsem si jistý tím, že iluzivní příběhy už jen omylem setrvávají v knihách, papírových médiích. Odhaduji, že už v ne tak vzdálené budoucnosti bude klasická podoba realistického, iluzivního románu beze zbytku vystřídána vizuálními seriály na všemožných nosičích.

Zopakuje se tak cesta podobná cestě někdejšího novinového románu na pokračování, tedy románu původně kolportážního, až k mistrovským románovým dílům 19. a 20. století. Podmínkou ovšem je, aby neumětelské výrobce těch přízračných českých televizních seriálů konečně už vystřídali talentovaní spisovatelé středního proudu, kteří pak televizní román pozvednou na tu úroveň, na jakou pozvedli kdysi talentovaní autoři právě novinový román na pokračování. Když už musí slovo ustupovat obrazu, nechť je to pak obraz v tom nejlepším slova smyslu.

Co se týče literární jinakosti. Je to literatura ve srovnání s mohutným středním proudem pouze menšinová a vyprávění tady už nevytváří iluzi skutečnosti, nýbrž přemýšlí o ní prostřednictvím příběhů. A v té ne zas tak daleké budoucnosti, kdy se střední proud české literatury přemístí ze slova do obrazu, z knih na obrazovky, bude právě literární jinakost posledním azylem knih. Bude takovým menšinovým fanklubem slova. Je to budoucnost nevyhnutelná, i když – doufejme – ještě až popozítřejší.

Na konci se chci ještě vrátit k tomu, čím jsem začal. Ruská společnost na rozdíl od té naší ještě nikdy nebyla v situaci, kdy občan je obnoven, řečeno s Vaculíkem. Ruská literatura se nepřetržitě střetává s tmou samoděržaví a s tmou pravoslaví. A právě z takových temnot, z takového utrpení ruského národa, vzchází literatura, kterou celý svět už tradičně a právem vnímá jako svědomí lidstva. Samoděržavná Rus však vůbec není skoupá, o svou tmu se moc ráda podělí. Navíc už nějaký čas není sama, kdo má tmu na rozdávání – a také ji ochotně rozdává.

Takže tu máme agresivně mesianistické putinovské pravoslaví a stejně agresivně mesianistický islamismus. Znovu jsme se tedy ocitli v nebezpečném zlomu, v historickém švu, který rázem může zvrátit osud světa. A to je také důvod, proč by měly být opět slyšet i hlasy českých spisovatelů. Je čas zabubnovat na plechové bubínky. Když se teď neozveme, ukáže se, že naše spisovatelské talenty jsou jen bizarní sbírkou muzejních vycpanin.

Autor je spisovatel. Text vychází z příspěvku, který o víkendu přednesl na Sjezdu spisovatelů; celou verzi najdete na Respekt.cz.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte