Marie G., Brno, terénní pracovnice
Marie G., Brno, terénní pracovnice

Probouzím se do dnešního rána. Přemítám si o včerejšku, kdy proběhly oslavy Mezinárodního dne Romů. Po dvou letech se konaly opět na náměstí. Kolemjdoucí zde mohli ochutnat tradiční romskou kuchyni, ve věštírně zjistit něco o své budoucnosti nebo sledovat program na pódiu. Mám smíšené pocity z toho, jak se tvářili lidé, pro které tento den nic neznamená.

Přípravy tohoto dne pro mě a mnoho mých kolegů v práci znamenají vynaložit spoustu úsilí, ale po tom všem jsem se chtěla v den oslav schovat doma. Veřejnost při pohledu na náměstí v sobě vyvolávala negativní emoce. Docela dost jsem si toho vyslechla v tramvaji a od kolemjdoucích na náměstí. Probudím své syny, začnou se připravovat do školy, po snídani ještě zkontroluji, zda máme všechno, a spěcháme na tramvaj. Cestou do práce přemýšlím, co znamená „přizpůsobit se“. Co mám vlastně ještě udělat, aby ostatní viděli, že žiju stejně, řeším tytéž problémy, mám stejné starosti a snažím se být dobrá v tom, co dělám. Přesto jsem neviditelná.

V práci se mi kolegyně svěřuje, že se jí včera její děti ptaly: „Mami, co to je být primitivní?“ Pedagogická pracovnice na základní škole oslovila její dceru třeťačku a syna prvňáčka s tím, že: „Vy jste naši  Lauro a Tobi, ale kolem vás jsou primitivové!“ Moje děti chodí na stejnou školu, takže jsou na rozdíl od Laury a Tobiase primitivové? Na poradě se k nám dnes připojí praktikantka, studentka střední školy. Vím, že studovala na jiné škole, ale nyní je na „téhle“. Zajímá mě, proč tak dobrou školu opustila. „Byla jsem sama proti všem, snažila jsme se, ale stejně mi to bylo k ničemu, nikdy nás mezi sebe nepřijmou.“ Šla do školy, kde se cítí bezpečně – mezi své lidi.

Rozumím jí, i moje děti to nemají ve škole lehké. Mladší syn odešel na jinou školu jen proto, že ho děti v první třídě bily. Dnes už vím, že se s tím bude potýkat na všech školách a žádná změna školy tomu nezabrání. A co když spousta z nás žije stejné životy jako vy? Co dělám jinak než jiná matka v mém věku? Ráno probudím své syny, udělám snídani, chystám děti do školy. Odvedu je a jdu do práce. Z práce spěchám pro svého mladšího syna do družiny. Když přijdu domů, vařím a píšu s dětmi úkoly. Dám manželovi, který se právě vrátil z práce, večeři. Liším se snad? Dělám něco špatně? Tak co vám na mně vadí?

Dnes, ve svých pětatřiceti letech jsem si uvědomila, že se vám vlastně celý život snažím přizpůsobit, protože o tom neustále mluvíte. Když se ale přizpůsobím, nic se nezmění. Jdu po ulici, pořád jsem pro vás v lepším případě neviditelná. Denně se mi stává spousta věcí, které mi znepříjemňují život. Konečně jdu domů z práce, než vyzvednu syna z družiny, jdu nakoupit do marketu. Stojím před pokladnou, paní, která stojí přede mnou, se otočí, spatří mě a začne si stahovat kabelku před sebe. To děláte často, nicméně chápu, nemůžete vědět, že já nekradu. Přizpůsobila jsem se. Ale nevím, jak to udělat, aby to bylo vidět. Nedá se to, je to neviditelné. Položili jste si někdy otázku: „Co by se stalo, kdyby se všichni přizpůsobili? Co kdyby všichni jako já vystudovali, chodili do práce a chovali se slušně?“ Začali byste nás tolerovat? Byli bychom ti, kdo se přizpůsobili a jsou pro vás v pohodě? Na to si odpovězte sami. Já jen vím, že my všichni, kdo chceme „slušně žít“, jsme přehlíženi, jako bychom nebyli. Jsme pro vás neviditelní! Nevidíte nás. Právě naopak náš život se skládá z každodenního boje s výkřiky, jež jsou obsahem pohrdání a odporu k naší existenci. Neviditelná tolerance a pochopení, které nekončí. Je večer, převaluji se v posteli a usínám s tím, že zítra budu zase neviditelná Romka. A…?

Marie G., Brno,
terénní pracovnice

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte