Před pětasedmdesáti lety spáchali nacisté ve vyhlazovacím centru Auschwitz II. Birkenau zřejmě největší masovou vraždu československých občanů v historii: během jediné noci z 8. na 9. března 1944 zabili v plynových komorách a poté spálili 3792 mužů, žen a dětí, obyvatel takzvaného rodinného tábora terezínských Židů. Při této příležitosti připomínáme recenzi knihy Adama Drdy.
Každý nějak věděl, že doba, která nám ještě zbývá, je velice krátká, protože každý očekával, že to, co se stalo se zářijovým transportem, se potom v červnu stane s námi. Takže byla taková nejistota, nervozita. Já vím, že pro mě to byl takový zvláštní pocit, protože když je člověku patnáct, tak si neumí představit… prostě, neuměla jsem si představit, že se odtamtud dostaneme – a na druhé straně jsem si neuměla představit, že teď všechno skončí.“
Tak líčí Dagmar Fantlová-Lieblová v knize Adama Drdy Zvláštní zacházení atmosféru, která panovala v osvětimském rodinném táboře terezínských Židů mezi dvěma masakry v březnu a červenci 1944. Masakry, které jsou označovány za největší masovou vraždu československých občanů během druhé světové války i v moderních dějinách vůbec.
Dokumentarista a publicista Adam Drda již dlouho připomíná osudy mnohdy neznámých hrdinů. Příběhy obětí nacistického či komunistického teroru; těch, kteří obstáli ve zkouškách, jež před ně postavilo minulé století. Jeho nová kniha je podobného ražení, avšak tematicky přesahuje jednotlivé osudy. Jak autor podotýká v předmluvě, nemá být odbornou historickou prací, nýbrž čtenářsky přístupnou rekonstrukcí historie terezínského tábora postavenou především na osobních vzpomínkách přeživších vězňů. Tomu odpovídá absence poznámkového aparátu či bibliografických odkazů, nikoli však výpovědní hodnota.
Knihu tvoří dvě navzájem se prolínající a doplňující vrstvy – Drdův vlastní text a vyprávění pamětníků. Vzpomínky přeživších mužů a žen z tábora, které jsou včleněny do textu, ale graficky odlišeny kurzivou, čerpal autor jednak z dříve pořízených záznamů (porůznu publikovaná interview, archiv Českého rozhlasu, sbírka Židovského muzea v Praze) a jednak z vlastních rozhovorů s řadou pamětníků.
Výsledný text je přes pestrou skladbu soudržný a dobře vyvážený, co se týče poměru faktografie a osobních svědectví. Lidská paměť je ošidným svědkem, čehož si je Drda vědom. Ale díky množství výpovědí a jejich doplňování (či jemné korekce) z písemných pramenů a odborné literatury jeho kniha nabízí až překvapivě plastický obraz tábora i těch, kdo v něm žili.
Nejrozšířenější hypotéza
V rámci komplexu Osvětim-Březinka vznikl v září 1943 úsek nesoucí označení BIIb a přezdívaný familienlager. Jeho nedobrovolnými obyvateli se staly tisíce (nejen českých) Židů z terezínského ghetta, kteří sem byli dovezeni v několika etapách – v září 1943 (5000 osob), v prosinci 1943 (dalších 5000) a v květnu 1944 (7500). Již v březnu 1944 přitom byly během jediné noci zavražděny téměř čtyři tisíce lidí a po zrušení tábora v červenci téhož roku přišlo o život dalších až sedm tisíc obětí.
Proč dotyčný tábor, vymykající se v řadě ohledů zbytku osvětimského komplexu i nacistických koncentračních táborů vůbec, vlastně vznikl a co rozhodlo o jeho náhlém zániku? Na to dodnes neexistuje jednoznačná odpověď – a jasné řešení této otázky nenabízí ani Drda. Autor se přidržuje nejrozšířenější hypotézy, podle níž mělo jít o propagandisticky využitelný tábor udržovaný pro případ návštěvy delegátů Mezinárodního červeného kříže, o níž se v té době jednalo a která nakonec zavítala pouze do Terezína.
Ze shromážděných výpovědí postupně vyvstávají ponuré obrazy každodenního života v rodinném táboře i dramatických okamžiků jeho krátké historie. Mnohohlasné vyprávění pamětníků vtiskuje textu punc autenticity a odráží se v silném čtenářském dojmu, jaký bychom si z četby vědecké práce neodnesli. Přestože Drda vychází ze svědectví značného počtu lidí, řada jmen se opakuje s železnou pravidelností. Cenný zdroj představuje zejména několik přeživších, kteří své zkušenosti i holocaust po válce nahlédli též z odlišné pozice jako publicisté či historici. K nim se řadí Ruth Bondyová, Miroslav Kárný, Toman Brod nebo Otto Dov Kulka.
Z výpovědí vyvstávají ponuré obrazy každodenního života v rodinném táboře.
Těžiště knihy spočívá ve vylíčení historie rodinného tábora, ale výsledný záběr je širší – což lze přičíst autorově snaze zasadit téma do kontextu a jeho zájmu o předešlé i následné osudy připomenutých hrdinů. Výklad začíná již v předválečném Československu, kde si Drda všímá projevů sílícího antisemitismu i neutuchajícího optimismu českých Židů tváří v tvář zprávám o tragickém osudu soukmenovců v Německu a Rakousku („Češi nikdy nedovolí, aby se u nás se Židy zacházelo jako v Německu“). Poměrně podrobně autor líčí i poměry v terezínském ghettu a tamní osudy vybraných jedinců před nástupem do transportu s cílem v osvětimském táboře BIIb. Stejně tak sleduje své hrdiny po zániku rodinného tábora a popisuje jejich mnohdy dramatickou cestu ke svobodě.
Zajímavost a novinka?
Drda svou knihou vytyčil schůdnou cestu k důkladnému obeznámení se s jednou z nejtragičtějších kapitol naší moderní historie; nyní je na čtenářích, zda se po ní budou chtít vydat. Sám autor tvrdí, že jím zpracovávané téma je u nás širší veřejnosti stále neznámé, což podle něho odrážel i způsob, jakým bylo loni připomínáno sedmdesáté výročí zániku tábora v médiích – coby určitá „zajímavost“, či dokonce svého druhu „novinka“. Každopádně to neznamená, že by o terezínském rodinném táboře nepojednávala řada děl, ať už povahy memoárové, beletristické nebo odborné. Ostatně Drda na mnohá odkazuje – jmenujme alespoň sborník Terezínský rodinný tábor v Osvětimi-Birkenau, knihu Milana Hese Čekání na smrt či titul zmíněného Otty Dov Kulky Krajiny Metropole smrti. Jeho vlastní kniha ovšem podobné tituly v mnoha ohledech překonává.
Knize předcházela stejnojmenná stať Zvláštní zacházení, otištěná v Revolver Revue právě u příležitosti výročí zániku. V ní Drda cituje historika Michala Frankla, který před jedenácti lety napsal: „Pozoruhodné je především to, že tragická historie českých Židů v Osvětimi není počítána k pronásledování Čechů. Je bezpochyby nepředstavitelné, že by byl rodinný tábor v Osvětimi obklopen takovým mlčením, kdyby v něm během jediné noci zahynulo na 4000 nežidovských Čechů.“ Pokud tato slova stále platí a Češi pořád vytěsňují tyto i mnohé jiné tragické momenty svých dějin, je to téma stejně silné a podstatné jako historie rodinného tábora.
Autor je literární publicista.
Adam Drda: Zvláštní zacházení. Rodinný tábor terezínských Židů v Auschwitz II. – Birkenau
Revolver Revue, 256 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
