Lehce po páté ráno nastupuji do poloprázdného metra. Polovinu cestujících tvoří ti, kdo se vracejí z pátečního
večírku, zbytek má na sobě montérky nebo uniformu a unavený výraz. Ovíněná skupinka teenagerů obchází
spolucestující s krabicemi popcornu. Zasměju se a dvě hrsti si od nich vezmu.
Na šestou dorazím do supermarketu. Je tma a socialistické sídlištní obchodní centrum vypadá ještě depresivněji než
ve dne. Lezu dovnitř přes rampu, kde kolegyně Petra zrovna přebírá čerstvé housky. Vesele mě zdraví a přehazuje
přepravky. Na rozdíl ode mě je zvyklá pracovat fyzicky od chvíle, kdy ji rodiče vyhodili z domova. Převléknu se do
putovní zažloutlé uniformy a vyrazím doplňovat mléčné výrobky. Aktivně do regálu vyskládám celou krabici značkového másla, což vyděsí vedoucí: „U másla maximálně tak osm kousků, strašně se to krade. A ty drahý sýry tam dávej po dvou, víc ne.“ Přikývnu a balím to zas zpátky. Snažím se pracovat rychle, ale stejně vyskládám tak polovinu toho, co běžně zvládne mlékařka Jitka. Dnes tu není, onemocněla jí dcera, tak zaskakuji. Každou chvíli zastaví zákazník s dotazem. Pořád dokola ukazuji, kde je droždí, Milka v akci nebo znojemské okurky.
Přijede nové zboží, těžkou klec s mlékem a jogurty a sádlem mi pomůže k regálům dotlačit Honza. Je mladší než já,
milý a tichý kluk, ve volném čase prý studuje chemii. Říká se mu Mozek. Umí dobře s počítačem, a když je za
pokladnou, rohlíky nepočítá, ale váží. Za uchem nosí tužku a nedávno povýšil na hlavního pokladního. Kolem půl
jedenácté si koupím deset deka budapešťské pomazánky a dvě housky a vedoucí nahlásím svačinu. V kuchyňce si právě ohřívá buřtguláš chlap z ochranky. Dřív dělal na stavbě, ale teď nejsou kšefty, tak je tady. Zloději ho už znají,
musí se proto schovávat mezi regály. Zajímá mě, co se tak krade. "Všechno nad 30 korun. Nejvíc čokolády, kafe,
zubní pasty, tampony. Hodně i zboží v akci. Oni to pak prodávají do večerek. A taky kradou důchodci. Ty toho ale
vezmou míň, jednou majolku, podruhý vepřový kotlety."
Po pauze střídám Olgu na pokladně. Lidé si stěžují na fronty, špatné ceny či že jsem blbě zvážila banány. Pokladní
systém není moc uživatelsky příjemný a je až podezřele podobný MS-DOS, který jsme měli v devadesátých letech doma na počítači. Pořád listuji v nápovědníku a hledám kódy na pečivo, ovoce nebo zeleninu. „Ty seš teda umělkyně!“
zvedá oči v sloup zákaznice. Zbytek fronty souhlasně přikyvuje. Omlouvám se a sama sobě přísahám, že už nikdy
nebudu protivná na pokladní. Zákazníci mě ale spíš baví. Důchodkyně zaokrouhlí nákup na stovku a lišácky mi šeptá,
že ta „koruna je na věno“. Nevidomému pánovi pomáhám vybrat ta nejlepší jablka, bezdomovci prodám pětkrát pivo v petce. Dělník ze stavby si všímá, že jsem tu nová, a navrhuje seznamovací kafe z automatu. Jednou po pásu přijedou tři pocukrované koblihy, paní nabídnu pytlík. Ta ale zavrtí hlavou a koblihy si strká rovnou do kabelky.
Směna mi končí v půl třetí. Kolega přebírá pokladnu, počítá hotovost a zjišťuje, že v kase chybí 57 korun. Musím
doplatit. Ptám se, jestli bych si peníze mohla vzít, kdyby mi přebývalo. „Takhle naopak to bohužel nefunguje,“ krčí
rameny. Jdu se převléknout, hladově do sebe cpu tatranku a rozhlížím se po šatně, jestli bych nenašla ještě jednu
volnou mikinu. Nové uniformy se kvůli nákladům nefasují. Rozloučím se s manažerkou, vypadá vyčerpaně. Zrovna řeší
stížnosti obchodního zástupce na vystavení bonboniér a zároveň hledá ztracené klíče od skladu drogerie. Kontroluje
mi tašku a ještě připomíná, ať si zítra nezapomenu vzít čepičku. Napsala mě na lahůdky. Mám radost, lepší než
doplňování jogurtů. Sice je tam taky zima, ale ráda si povídám se zákazníky o šunkách a sýrech. A navíc skvělá
příležitost trénovat odhad na deset deka.
Autorka vystudovala sociologii v Oxfordu, v supermarketu pracovala v rámci trainee programu mezinárodní retailové
společnosti.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
