Dopisy

Učit jinak / Počítá se s každým

Respekt 35/2014

Zaujal mě popis anglického školství, jak ho vidí Iveta Dragoňová. Žiji v Anglii 46 let, z toho 30 let jsem učila dějepis na druhém stupni, tedy děti od 11 do 18 let. Názor paní Dragoňové je zkreslující, britský vzdělávací systém totiž není tak ideální, jak ho líčí. Na druhý stupeň přichází značná část žáků bez základních znalostí spelování, čtení a matematiky.
V 16 letech končí povinná školní docházka a studenti tyto mezery ve svém vzdělání už nikdy nedoženou. Úroveň vzdělání závisí na tom, kde dítě žije, jestli v dobré, či špatné sociálně-ekonomické oblasti, a na kapse rodičů. Ti, kdo jsou na tom finančně lépe, se stěhují do dražších částí měst, nebo prostě pošlou svého potomka do privátní školy.

Zuzana Crouch, Bristol

Učit jinak / Médium na stupínku

Respekt 35/2014

Nechápu, co je špatného na tom, pokud škola produkuje lidi „navzájem mnohem podobnější než na počátku a bohatší o předem dohodnutou sumu znalostí a dovedností“.

Škola je tu od toho, aby lidi sbližovala a společnost tím stmelovala. Dohoda na znalostech a dovednostech by neměla být tak těžká. Rozhodování o vzdělávacím obsahu by mělo být kolektivní a na odborné úrovni, nemělo by být výsledkem fantazie každého učitele.

Proto bych rád doplnil vaše poněkud exotické příklady osobní zkušeností. Předávám studentům znalosti z matematiky a fyziky tak, jak je lidstvo za poslední čtyři tisíce let objevovalo. Neptám se jich, co by chtěli znát, protože oni to těžko mohou vědět. Snažím se je spíš inspirovat a zaujmout, ale také naučit systematické a poctivé práci. A to se neobejde bez pravidel, přísnosti, testů atd.

Rozhodně bych neřekl, že je to nějaká velká zábava. Ostatně kolik lidí chodí do práce, protože je to baví? Když za mnou přicházejí moji absolventi a děkují za nadprůměrné znalosti a že se naučili pracovat, uspěli v konkurenci, považuji to za důkaz, že to tak má být.

Tomáš Nečas, Brno

Nebát se pátrat

Respekt 35/2014

Přečetla jsem si ve vašem týdeníku článek týkající se vyšetřování Nemocnice Na Homolce. V odstavci nazvaném Intermezzo žalobkyně Máchové jsou uváděné hrubé nepravdy, které lze doložit z interních spisů. Jmenovaný redaktor uvádí nepravdivé skutečnosti, aniž by mě požádal o vyjádření, zda údaje, kterými disponuje, jsou pravdivé.

Předně není pravda, že by v rámci služebních postupů ve státním zastupitelství bylo uvedeno některým z mých nadřízených, že by rozhodnutí MSZ v Praze o odložení věci v roce 2012 bylo nezákonné, nedůvodné a předčasné, a dokonce mělo povahu kárného provinění.

Rovněž není pravdivé tvrzení, že bych někdy v trestní věci Opencard já jako státní zástupkyně odkládala provedení prohlídky jiných prostor a pozemků na Magistrátu hlavního města Prahy. Kontrolou dozorového spisu jsem zjistila, že příkaz k provedení uvedené prohlídky jsem poskytla ihned, technická část provedení je na Policii ČR. Stejně jako soudce, který nyní vydává příkaz k prohlídce, tak ani státní zástupce  neovlivní rychlost jejího provedení. Je to pouze na organizaci a kapacitách policejních orgánů. Do výkonu vlastní prohlídky vůbec nezasahujeme.

 JUDr. Dagmar Máchová, státní zástupkyně
Městského státního zastupitelství v Praze

A vypuklo peklo

RESPEKT 33/2014

Čtrnáctého srpna 1974 jsem zpívala s barovou kapelou v Parkhotelu. Před devátou jsme měli pauzu a šli na vzduch. Kolegové kouřili a já lelkovala a najednou jsem si všimla, jak se někde ve čtvrtém patře pohybují plameny. Vchod Parkhotelu je přímo proti Veletržnímu paláci z boku. Nedalo mi to a šla jsem do recepce, aby to nahlásili hasičům. Myslím, že jsem byla skutečně první, kdo si začínajícího požáru všiml.

Jana Koubková