Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Sedm dní do pohřbu

Ján Rozner: Sedm dní do pohřbu
Ján Rozner: Sedm dní do pohřbu • Autor: Prostor

Pohřby zakázaných intelektuálů byly za normalizace událostí, v níž se odrážela zvrhlost tehdejšího režimu – stačí připomenout pohřeb filozofa a mluvčího Charty 77 Jana Patočky a policejní vrtulník, který tehdy burácel nad hřbitovem. Pro mnohé účastníky se bezděčně staly zkouškou odvahy a lidské důstojnosti. A v jednom případě i překvapivě nosným motivem románu. Jmenuje se Sedm dní do pohřbu, napsal jej slovenský spisovatel Ján Rozner a stal se na Slovensku největším literárním objevem poslední dekády. Samotný autor se jeho slávy nedožil, zemřel v Mnichově v roce 2006 ve věku 84 let, tři roky před tím, než román vyšel.

Reklama
Reklama

Z Roznerova románu čiší atmosféra normalizace z počátku sedmdesátých let, která na čtenáře padá jako chlupatá deka, z níž se nelze vyklubat. Žádná naděje, jen oblomovská nuda a nehybnost. Jenže díky prostým, přesným větám se tu brzy začíná odvíjet dramatický příběh s pozoruhodně jednoduchou a současně nápaditou stavbou: jeho manželka Zora Jesenská zemřela a on musí zorganizovat pohřeb. Ten bude až za týden, protože Zora zemřela těsně před Vánoci a o svátcích se nepohřbívá.

Den za dnem tak sledujeme, jak Rozner, tento nepraktický intelektuál, hypochondr a částečně napravený alkoholik, který se do roku 1968 živil psaním literárních a filmových kritik, musí zvládnout všechna úskalí, jež příprava pohřbu obnáší. A ještě zalévat spoustu kytek, které po sobě jeho žena zanechala. Každá situace, každý pohled na předmět v bytě, každá ulice v Bratislavě, v níž se na svých organizačních pochůzkách ocitne, v něm spouští lavinu vzpomínek, ze kterých se vyloupávají slovenské poválečné dějiny a také osobnost jeho ženy, Zory Jesenské.

Patřila do jedné z mála patricijských slovenských rodin, její strýc Janko Jesenský byl klasikem předválečného románu a vlastně první skutečně moderní slovenský spisovatel. Ona sama proslula jako překladatelka (Shakespeara, Dostojevského, Tolstého a mnoha dalších), do dějin světové literatury pak vstoupila tím, že její slovenský překlad Pasternakova Doktora Živaga byl jediný, který v tehdejším sovětském bloku oficiálně vůbec vyšel (v Sovětském svazu nevyšel ani ruský originál, Pasternak tam byl zakázán). Za tento „hřích“ a mnohé další, jichž se Jesenská jako horlivá reformní intelektuálka i jako členka komunistické strany v šedesátých letech dopustila, zaplatila vyloučením z veřejného života.

Pohřeb Jesenské byl proto zkouškou charakterů – každý věděl, že svojí účastí riskuje kariéru. A zbabělců se našlo víc než dost. Rozner například popisuje návštěvu známého – také zakázaného – spisovatele, který mu přišel domů kondolovat a současně oznámit, že na pohřeb nemůže. Rozner poslouchá jeho výmluvy (prý musí být v práci) a zároveň ví, že tento autor posílá na nejvyšší místa ponížené žádosti o milost a nechce si zkazit kariérní šance (za několik let už opravdu opět může publikovat). Slovenský čtenář jen trochu zběhlý ve slovenské literatuře tu lehce odhalí dramatika Petra Karvaše – v jeho případě byl však Rozner ještě milosrdný a dal mu jen křestní jméno. Jiné postavy mají skutečná jména i s přízviskem.

Existuje jakýsi obecný předpoklad, že na Slovensku probíhala normalizace měkčeji než v Česku. Možná opravdu nebylo tolik intelektuálů vyhozeno na dlažbu, zato ti, jež tento osud stihl, byli na tom v jistém smyslu hůř než čeští kolegové. Zůstali osamoceni, vrženi do bezčasí a beznaděje, jedinou úlevou bylo sledování vídeňské televize a výlety do přírody.

Roznerův román tuto atmosféru vystihuje tak, jak ve slovenské literatuře žádný jiný – už jen proto, že takřka žádný nebyl napsán, což má svůj historický důvod. Většina slovenských spisovatelů mohla, na rozdíl od mnoha českých kolegů, s jistými omezeními publikovat. Proto až na výjimky prakticky nevznikla literatura disentu, a tudíž ani obraz normalizace popsané jejími oběťmi. Je vlastně svého druhu zázrak, že Rozner, který emigroval do Německa v roce 1977, našel sílu psát knihu, o níž byl přesvědčen, že nikdy nevyjde. Však také vyšla především díky pečlivé editorské práci jeho druhé manželky Slávky, která se v knize vyskytuje, byť jen jako bezejmenná paní doktorka, Zořina sestřenice.

Namístě je otázka, proč by českého čtenáře měla taková kniha vůbec zajímat, když o normalizaci může číst přehršel českých od autorů jako Kliment, Vaculík, Klíma a mnoho dalších. Jenže Roznerova kniha je něčím mnohem víc než osobním příběhem a mnohem víc než pouze svědectvím o minulosti. Je to především skvělý román.

Ján Rozner: Sedm dní do pohřbu
Přeložil Milan Schulz, Prostor, 376 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte