Olga Havlová
Olga Havlová • Autor: Kateřina Blažková

V roce 2007 převzal dokumentarista Miroslav Janek po tragicky zesnulém Pavlu Kouteckém 120 hodin natočeného materiálu a přetavil jej v divácky nejúspěšnější český dokument všech dob Občan Havel. Letos šedesátiletý režisér, který žil od konce sedmdesátých let až do poloviny devadesátých let v emigraci, přistupoval k Havlově osobě se zdravou mírou neznalosti a neangažovanosti do místních sporů o odkazu disidenta a prezidenta. Filmy byly čirým, nekomentovaným časosběrem bez pokládání otázek a předběžného vytváření situací. Havel je tu prezentován především jako osobnostní typ – nepraktický intelektuál, který rád divadelně režíruje události okolo sebe, trochu podléhá kouzlu náhle získané moci, ale v zásadě si pořád udržuje sympaticky sebeshazovačný humor a na politika nebývalou otevřenost a obyčejnost.


Nynější přesun Jankova zájmu k Olze Havlové, která byla vždy trochu v pozadí, o to ale praktičtější a s lepší schopností odhadnout lidi okolo, pak logicky vedl k téměř definitivnímu vymazání politického kontextu. Můžeme to považovat za chybu? Film s lakonickým názvem Olga rozhodně není snobský a šíří milou atmosféru, nicméně z něj vyplývá, že tehdejší měřítka svobody se dost výrazně liší od těch dnešních. Portrét Olgy Havlové totiž vypovídá nejvíc o údělu žen za minulého režimu – ať už šly s davem nebo byly v opozici.

Hra na četníky

Svým vyzněním se Jankův snímek blíží filmům emigrantského spisovatele Jana Nováka Občan Václav Havel jede na dovolenou a Občan Havel přikuluje, z nichž pro byť jen trochu nezasvěcené nebo předpojaté oko vyplývá, že disent byl cosi jako romantická hra na četníky a lupiče nebo exhibice klackování. Hlavním sdělením ohledně boje proti režimu je ona frajeřina a jakési pokoušení, kam až bylo možné zajít. Z fanfarónských historek se stává takřka mytologie, která dává Havlovým odpůrcům všeho typu do rukou munici, aby mohli říct „vždyť disidenti si jen vozili zadky v západních autech, chlastali a souložili“. Jan Novák tehdy ve svém „americkém“ frajerském přístupu opominul intelektuální a víceméně i politický rozměr disidentské kultury.

Jankův portrét Olgy Havlové může vyvolávat podobný dojem. Jak uvádějí i propagační materiály distributora: „Olga je nejbližší a nejspolehlivější parťák Václava Havla, kamarádka, která nezkazí žádnou legraci, naopak ji vymýšlí, štědrá hostitelka, vášnivá hráčka a houbařka, milovnice přírody, ostrá glosátorka, statečná a neúnavná disidentka, žena věcná, vždy s nohama na zemi a vždy svá.“

Prvotní je tu opět zábava, až pak boj či postoj. Dokonce i nadace Výbor dobré vůle, hlavní porevoluční činnost Olgy Havlové, se ocitá dost v pozadí, protože by působila oficiózně, čemuž se Havlová sama snažila vyhýbat. Film vychází nejvíce ze vzácných soukromých záznamů, které pořizovali členové „veselého ghetta“ na chalupě na Hrádečku a v bytě manželů Stankovičových v Praze – a mejdan zde střídá mejdan.

Vždy byla vnímaná jako silná a samostatná žena. 
Ve filmu to ale vypadá jinak.

Tweetni to

Jednotliví aktéři se vyžívají ve chvále pokleslého braku (vydávali o něm dokonce vtipný časopis), maškaří se a šklebí do kamery – čímž jen posilují předsudky o „dekadentních reakčních živlech“. Na základě těchto materiálů může v někom klíčit až instinktivní nenávist k disidentům, v níž není jen odpor k tomu, že někdo může pít alkohol a pokuřovat si; to ostatně mohl tehdy i dnes každý. Zdrojem nenávisti se stává především závist k uvolněnosti a pospolitosti, která byla a zůstává vzácná. Prostor svobody nebyl vyznačen bezbřehým hédonismem, ale důvěrou mezi účastníky dotyčných setkání, absencí zbytečného studu před ostatními. Tím disidenti rozčilovali StB i „obyčejné slušné lidi“, neboť sledovat cizí rozkoš a sdílení radosti patří k nejnesnesitelnějším zážitkům.

Když lehce přestřelíme, pak díky exkluzivnímu přístupu k záznamové technice byli tehdejší disidenti předvojem dnešní „selfie“ internetové kultury, kdy se lidé chlubí tím, jak mocně paří na večírcích. Tehdy však nicméně nešlo o prázdný a pasivní konzum, kdy se někdo rozvalí s pivem u televize. Většina zábavy vyžadovala aktivní podíl, nutnost vymýšlet různé společenské a divadelní hry či verše a vše konat s vědomím, že to dělám navzdory a proti něčemu. Právě po tom se nyní pamětníkům v dokumentu stýská – když kolem zavládla svoboda říkat cokoli, přestali se scházet.

Je svým způsobem paradox, že na minulý režim vzpomínají s jistou láskou i starší příslušníci šedé zóny a disentu. Povaha jejich lásky či nostalgie se samozřejmě liší, ale sama touha vzpomínat má zhruba stejnou sílu a může vypovídat také o podobné neochotě žít v současnosti s plně přítomnou myslí. Pro ty, kdo dříve neprotestovali a proplouvali, zde máme hladivé seriály typu Vyprávěj. A pro ty, kdo plavali proti proudu, pak v základu autentické, ale přesto celkově poněkud zplošťující dokumenty jako právě Olga.

Volný vztah

Pravda, Miroslavu Jankovi a jeho ženě, střihačce Toničce Jankové, ani nešlo o nějakou reflexi změn. Nechávají naopak celý snímek ponořený v úsměvně smířlivém vzpomínání, které nemá být narušeno ničím přemýšlivým, kontroverzním ani ozřejmujícím. Je až fascinující, jak často se Olga Havlová ocitá v jednom záběru s divadelníkem Janem Kašparem, ale nikdy se ani nenaznačí, že spolu měli dlouholetý poměr, který Václav Havel toleroval, stejně jako on měl tolerované krátkodobé zálety i dlouhodobé poměry s jinými ženami.

Nezasvěcený divák tak věty o volnějším vztahu nemusí vůbec pochopit. Přitom právě tato rozvolněnost byla nejtypičtějším a nejvíce emancipovaným znakem jejich soužití a vůbec se nezdá být tabu, ale naopak může být vděčným zdrojem ironického humoru, jak se nyní stalo třeba v Divadle Na zábradlí ve hře Velvet Havel od Jana Friče a Miloše Orsona Štědroně.

Olga Havlová byla vždy proklamována coby silná a samostatná žena, ale z dnešního úhlu pohledu to i skrze dokument vypadá jinak. V podstatě žádná kariéra a ambice, neustálé hoštění a uklízení po hostech a důsledné plnění úkolů, které jí manžel zadával v dopisech z vězení, aby vykompenzoval svůj pocit bezmoci. Být paní domu, která má právo určit, kdy se půjde spát, či paní, s níž si estébáci povídají méně rádi než s jejím slavnějším manželem, není zrovna status, k němuž by vzhlížely dnešní ženy. Český disent se v dokumentu z roku 2014 i při poměrně intimním pohledu do soukromí jeví jako neuvědoměle šovinistický spolek.

Olga Havlová bezpochyby byla silnou osobností a vyzařovala přirozenou noblesu, přesto nad dokumentem vyvstanou otázky, zda by mohla být současným pozitivním vzorem. Vezmeme-li si příklad v Jiřině Šiklové či Anně Šabatové, najdeme světlé výjimky, kdy ženám v disentu nebylo dáno jen trpět či se bavit, ale také tvořit něco s nadčasovou hodnotou. Protinámitkou může být, že ženy jako Olga Havlová pomáhaly tvořit komunitu, zázemí a pocit bezpečí, což jistě není málo. Nemá cenu klást filmu za vinu, že svou hrdinku nelíčí heroičtěji – vlastně tak přiznává pravdivě její status. Stačí si při jeho sledování uvědomit, že dnes chápeme sebeurčení náročnějším způsobem.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte