Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Dějiny za zrcadlem

Katri Lipsonová se dívá na českou minulost svýma finskýma očima

Katri Lipsonová: Zmrzlinář
Katri Lipsonová: Zmrzlinář • Autor: Argo

Našince vždycky potěší, když si ho někdo všimne. Skleněný pokoj Simona Mawera nebo Gottland Mariusze Szczygieła by u nás určitě nezaznamenaly takový ohlas, kdyby se nevázaly na české reálie. Navíc v tomto ohledu, zdá se, máme štěstí. Zatímco zahraniční filmaři obvykle pouze kloužou po pronajatých kulisách Prahy, spisovatelé, pokud už se rozhodnou zasadit své příběhy do Česka, pronikají hlouběji. K Mawerovu Skleněnému pokoji nyní přibyl další „český“ román: Zmrzlinář finské spisovatelky Katri Lipsonové. A hodí se předeslat, že oč méně známou než Mawer tato Finka je, o to odvážnější a osobitější knihu napsala.

Blízko a zároveň daleko

Zmrzlinář nese dedikaci: „Věnováno celníkovi na československých hranicích v létě 1976.“ Tehdy se jedenáctiletá Katrin se svými rodiči poprvé vypravila na výlet do zemí východního bloku. Na hranicích panovala dusná atmosféra, ale československý celník se zachoval nečekaně: pohovořil s Katrininým otcem o hokeji a nechal je vstoupit bez jakýchkoli obstrukcí. Do Československa se pak Lipsonová vrátila v roce 1990. Jako studentka medicíny si zařídila stáž v Olomouci a v době, kdy to město bylo ještě plné ruských vojáků, se tam poznala se svým budoucím mužem – Američanem.

Reklama

Česká zkušenost se ve Zmrzlináři úročí. Je znát, že Lipsonová reálie nevyčetla, ale obhlédla a viděla: její práce s nimi je nenápadná, ale přesná: poznáváme schránky v českých činžácích, přesolená jídla a nerudné prodavačky. Lipsonová také dobře zhodnocuje dvojznačnost cizince, jak o něm kdysi psal sociolog Georg Simmel: cizinec je ten, kdo do daného společenství nepatří a vnáší do něj nové vlastnosti; je (prostorově) blízko a zároveň (mentálně) daleko.

Její pohled na Československo je překvapivý už tím, jak se míjí s naším běžným narativem „zlatých šedesátých“ nebo následné normalizace. Fince okamžitě nenaskakují ty stereotypní interpretace minulosti, jež obvykle lapí českého spisovatele, když se rozhodne psát o historicky zjitřených dobách; zároveň však daná údobí nepřehodnocuje, vlastně se společensko-politickou situací přímo nezabývá. Postupuje po svém: říká třeba, že u počátku její knihy stálo setkání s příběhem Jana Palacha. Nepíše však o Palachovi, ale vytvoří postavu Jana Vorszdy, jehož osud je zvláštně mimoběžnou variací na ten Palachův. Cítí, co on, dokonce si po jeho činu jde do Bílé labutě koupit kanystr, čímž vzbudí pozornost policie, která hledá pochodeň číslo 3. Tento Jan se však nakonec zachová úplně jinak: emigruje do Švédska.

Kulisy kreslené křídou

Zmrzlinář začíná dva roky po skončení druhé světové války. Ocitáme se v prostředí filmového štábu, který filmuje – co vlastně? Režisér odmítá hercům prozradit scénář, patrně proto, aby simuloval podmínky skutečného života: scény se natáčejí v chronologickém sledu a nikdo neví, co bude následovat. Ze záměrné mnohoznačnosti postupně vyvstane příběh ženy a muže, jež za války svede dohromady náhoda a nutnost zároveň: neznají se, ale musí předstírat, že jsou manželé, aby se zachránili před nacisty. Útěk jim překazí železniční most vyhozený do vzduchu a oni se jako podnájemníci ocitnou v domě na samotě u jisté paní Němcové.

Hra na film ustupuje do pozadí a střídá ji hra na manželství, přičemž zůstává na čtenáři, jak si vše vyloží – snad jsme celou dobu uvnitř filmu a autorka si s postavami pohrává podobně jako režisér (její kniha nese stejný název jako dotyčný film), snad byla úvodní scéna filmu jen existenciální metaforou... V každé další z celkem osmi kapitol románu pak autorka překvapí něčím dalším: změnou perspektivy, změnou vypravěče nebo posunem děje k další generaci. Muž a žena mají syna, zmíněného „paraPalacha“, který emigruje, a ten zase dceru, jež se počátkem devadesátých let vrací do Čech, čímž se celý oblouk uzavírá. V úhrnu tak před sebou máme dost fragmentární, ale přece jen rodinnou kroniku.

Je ovšem obtížné pojmenovat ústřední téma knihy. Historické pozadí a kulisy jsou tu jen jakoby načrtnuty křídou podobně jako v Trierově filmu Dogville a osobní minulost postav je nejasná. Každá z nich je zasažena nějakým traumatem, vztahy mezi muži a ženami, dětmi a rodiči jsou rozbité, neúplné a nenaplněné. Příčinou toho jsou sice tísnivé politické podmínky (nacismus, komunismus, exil), ale čtenář má pocit, že takové by jejich vztahy nejspíš byly za všech okolností. Lipsonová zkrátka své postavy vystavuje mezním situacím a čeká, co to s nimi udělá. Nejde jí o společenský, ale existenciální rozměr zlomových okamžiků jejich života.

Střídáním rovin, víceznačností, nedořečeností a prací s drobnými motivy také dost napíná čtenářovu pozornost – Zmrzlinář určitě není kniha pro polykače dramatických zápletek. Zároveň však ona víceznačnost nemaskuje absenci jasnějšího záměru; kompozice románu je naopak promyšlená a snad s výjimkou rozpačitého závěru má autorka vše pevně v rukou.

Prostřednictvím krátkých scén a živých, často aforistických nebo filozofujících dialogů souká místy zašmodrchanou nitku děje. Ale každá z těch scén také obstojí sama o sobě. Ne jako součást vyššího celku, ale jako přesný popis či psychologický postřeh s nárokem obecnější platnosti. A co je důležité, Lipsonová má schopnost scény dokonale doostřit: moc dobře ví, co ji v tu kterou chvíli zajímá a co ne, a situace umí náležitě pointovat a zahrotit (svůj podíl na tom má výborný překlad Vladimíra Piskoře).

Jako příklad může posloužit bolestně rozehrané mikrodrama, kdy paní Němcová přiměje své podnájemníky, aby slavili mužovy vymyšlené narozeniny – obleče ženu do nejsvůdnějších šatů, připraví mužovo oblíbené jídlo, nechá je bájit, kdy a jak se seznámili, a pozoruje, jak se k sobě díky její hře chtějí, a přesto nedokážou přiblížit.

Dobový psychogram

Simon Mawer vsadil u svých českých témat na jistotu: slavný dům, přes který se přehrne příboj dějin, nebo slavný zakladatel genetiky v případě Mendelova trpaslíka. Lipsonová pracuje nenápadněji. Vezme sice do hry Palachův týden nebo ruské vojáky v Olomouci, ale vše výrazněji filtruje svýma očima; hodnota tu jako ve většině umělecké literatury spočívá spíše ve vidění než ve viděném. Pokud tedy čtenář doufá, že nějak nově a jinak nahlédne příběh našich nedávných dějin, bude zklamán. Až nepříjemně se mu ale připomene tíživá atmosféra těch dob a jejich společný psychogram: pocit stísněnosti a deziluze, nutnosti přetvářky, nedůvěra v předkládaná fakta, v budoucnost. V tom je její kniha působivější než Mawerova. Nezpřítomňuje jen tehdejší dobu, spíš její prožitek a přežívání.

Autor je spisovatel.

Katri Lipsonová: Zmrzlinář
Přeložil Vladimír Piskoř, Argo, 269 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte