0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Kultura17. 2. 20136 minut

Publicistika a hry

Jan Balabán

56 R08 balaban
Autor: Respekt
56 R08 balaban
Autor: Respekt
56 R08 balaban
56 R08 balaban Autor: Respekt

Jan Balabán se označoval za spisovatele realistu. Neměl tím na mysli pouze poetiku svých děl; ostatně netajil se distancí od literárního provozu, a zejména od postmoderních intertextuálních her, tak častých v soudobém písemnictví. Rozuměl výrazu realista v širším slova smyslu: cítil za povinnost neuhýbat, neunikat před sociální a politickou i duchovní a kulturní realitou. Byl v realitě cele ponořen a nedalo mu to, aby ji nekomentoval. Jako „člověk s názorem“, který jej dokáže dobře formulovat, také uzrál dříve než jako spisovatel – sebekriticky poznal, že umělecky se našel až v knize Boží lano (1998). To už měl přitom za sebou vynikající publicistické texty napsané například pro Revolver Revue nebo pro ostravský časopis Landek.

↓ INZERCE

Sebraná publicistika Jana Balabána (1961–2010) nyní završila projekt souborného vydání jeho díla, který byl zahájen v roce autorovy smrti svazkem Povídky. Předloni následoval svazek Romány a novely. Závěrečný díl je vzhledem k svému objemu – 1150 stran – rozdělen do dvou svazků a nazván Publicistika a hry. Editor projektu Petr Hruška do prvního z nich zařadil divadelní hru Bezruč?!, kterou Balabán napsal společně s Ivanem Motýlem, dále Balabánovu rozhlasovou hru „o sviních a lidech“ Posedlí, následují oddíly Eseje a jiné texty úvahového charakteruRozhovory. Dominantou druhého svazku jsou Balabánovy texty o výtvarném umění, několik desítek stran potom náleží textům o literatuře a impozantní dvousvazkový soubor uzavírají drobné publicistické příspěvky, například odpovědi autora na anketní otázky.

Z jednoho kusu

Před námi tedy leží rozsáhlý konvolut, vlastně překvapivý podobně jako před lety Magorova summa, rovněž více než tisícistránkový soubor kritických a publicistických textů Ivana M. Jirouse, kterého, mimochodem, Balabán jako autora plně respektoval a měl rád. Zatímco u Jirouse ta překvapivost byla dána tím, že byl považován – mimo své básnictví – za autora velmi příležitostného, nesoustavného a vytištěná Summa, pečlivě edičně připravená Michaelem Špiritem, udivila i Jirouse samého, tak Balabán je v povědomí zapsán jako úsporný tvůrce a člověk, který se svá sdělení snažil formulovat velice střídmě. Závěrečný díl spisů tedy provází jistý paradox, umocněný navíc opakovaným Balabánovým tvrzením, že spisovatel má být neviditelný, veřejnosti skrytý, že má dlít v ústraní a nechat za sebe promlouvat výhradně své dílo. Balabán zřejmě chtěl mlčet, ale zároveň si asi nemohl pomoci, a musel se vyslovovat.

Na tom publicistickém souboru zaujme, že sice zahrnuje přes dvě desetiletí Balabánova nefabulovaného psaní, ale nepotkáme se tu s fází vysloveně juvenilní. Výrazem i názorově jde o dvojknihu z jednoho kusu, jako kdyby tím autor potvrzoval své tvrzení, že člověk je podstatně utvořen do svých dvaceti let a po zbytek svého životního času rozvíjí to, co v něm bylo do té dvacítky uloženo. Z toho logicky plyne Balabánova nechuť k tlustým čarám za minulostí jak společenskou, tak osobní. Už v euforických devadesátých letech se vyhraňoval vůči řečem, že po listopadu 1989 nastal čas nula. Nikoli, minulost je tu s námi, vláčíme ji jako kouli na noze a poznáváme to tím zřetelněji, čím více si myslíme, že je to všechno již pryč a bez významu.

Těžiště Balabánova publicistického odkazu leží právě v těchto textech obecně úvahových, z nichž řada vyšla v Respektu. Při jejich zpětné četbě si uvědomujeme, jak tu Balabánův hlas nyní schází, jak by nás zajímalo, co by si myslel o událostech posledních let a měsíců, například o dění kolem přímé prezidentské volby. Balabánův náhled na dění se totiž vyznačoval neuhýbavou přímočarostí. Blbost nazýval blbostí, podlost podlostí – neměl smysl pro taktiku. Tance kolem zlatého telete, do nichž se Češi vrhli po hlavě, pozoroval s úzkostí, protože u příliš mnoha lidí k ledu šly ideály a nároky, které on považoval za důležité: kulturnost, duchovnost, vědomí souvislostí. Jednalo se o svébytný pohled vedený nikoli z „informovaného“ publicistického a komentátorského centra. Balabán hovořil jen za své zraňované srdce a za drásanou mysl, která dovedla zvážit důsledky činů. Přitom v sobě neměl potřebu vaculíkovské provokace a sebestřednosti, byl vážnější a tišší.

Texty o druzích umělcích, recenzní či portrétní, vznikaly při zapojení téže citlivosti, ale za jiným účelem – jako služba, což nevylučovalo kritické výtky na adresu dané výstavy či díla. V Ostravě žijící Balabán byl zasvěceným a věrným interpretem vesměs těch umělců, s nimiž se osobně stýkal, jejichž vývoj zblízka sledoval, kteří se pohybovali v témže severomoravském silovém poli jako on. Balabán se při psaní o výtvarném umění vyhýbal kunsthistorické a teoretické hantýrce, přestože znalosti, byť vystudoval literaturu a nikoli dějiny umění, na to měl. Chtěl k publiku přenést poučený dojem z díla, ne se prezentovat jako sudič, který přece dobře ví, co umění je a co není, co je teď ve flóru a co je takzvaně mimo.

Sít, či nesít?

Editoři publicistických pozůstalostí spisovatelů stojí při koncipování spisů před nesnadnou volbou. Buď do edice zařadí prakticky vše, co autor napsal, nebo se rozhodnou k selekci podle určitého klíče. Petr Hruška se rozhodl pro první možnost, vynechal pouze autorovy zpravodajské texty o výtvarných akcích. Dokonce byla pro účely spisů přepsána i spisovatelova rozhlasová a televizní vystoupení – coby důkaz, že též v mluveném projevu si Balabán uchovával schopnost pregnantního formulování.

Při tomhle téměř všezahrnujícím přístupu a zároveň při vědomí, že Balabán nehovořil a nepsal do větru, nýbrž poctivě předkládal nutné informace a promyšlené názory, se nelze vyhnout opakování i rozmělňování. Například několikrát Balabán odpovídal v rozhovorech na to, jak a kde vyrůstal, co jej ovlivňovalo. Mnohokrát se vyjadřoval ke své evangelické víře. V četných variacích se tu nacházejí partie o Ostravě. Při soustavné četbě takto nakupených publicistických textů, vytržených ze souvislostí původního času otištění a z kontextu dané tiskoviny, se přistihujeme, že nejeden z nich vnímáme především coby předmět průzkumu, jak se Balabán vyrovnal s nutností říci totéž ještě jednou. Kde se stůj co stůj snažil vydolovat ze sebe další vzpomínku, asociaci, myšlenku a kde prostě už nemohl víc než říci to samé jen trochu jinými slovy. Těžko určit, zda by s tímhle knižním navršením prakticky všeho předtím publikovaného souhlasil. Ale existuje lék na tyto potíže se sebranou publicistikou – totiž nehltavé, případně i namátkové čtení. Při takových vstupech do publicistického díla Jana Balabána se budete potkávat s autorem, u něhož ihned poznáte, že se nasazoval do textu celý.

Autor je redaktorem MF DNES.

Jan Balabán: Publicistika a hry
Host, 1150 stran


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].