Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Publicistika a hry

Dílo spisovatele Jana Balabána je nyní dostupné v úplnosti

56 R08 balaban
56 R08 balaban • Autor: Respekt

Reklama
Reklama

Jan Balabán se označoval za spisovatele realistu. Neměl tím na mysli pouze poetiku svých děl; ostatně netajil se distancí od literárního provozu, a zejména od postmoderních intertextuálních her, tak častých v soudobém písemnictví. Rozuměl výrazu realista v širším slova smyslu: cítil za povinnost neuhýbat, neunikat před sociální a politickou i duchovní a kulturní realitou. Byl v realitě cele ponořen a nedalo mu to, aby ji nekomentoval. Jako „člověk s názorem“, který jej dokáže dobře formulovat, také uzrál dříve než jako spisovatel – sebekriticky poznal, že umělecky se našel až v knize Boží lano (1998). To už měl přitom za sebou vynikající publicistické texty napsané například pro Revolver Revue nebo pro ostravský časopis Landek.

Sebraná publicistika Jana Balabána (1961–2010) nyní završila projekt souborného vydání jeho díla, který byl zahájen v roce autorovy smrti svazkem Povídky. Předloni následoval svazek Romány a novely. Závěrečný díl je vzhledem k svému objemu – 1150 stran – rozdělen do dvou svazků a nazván Publicistika a hry. Editor projektu Petr Hruška do prvního z nich zařadil divadelní hru Bezruč?!, kterou Balabán napsal společně s Ivanem Motýlem, dále Balabánovu rozhlasovou hru „o sviních a lidech“ Posedlí, následují oddíly Eseje a jiné texty úvahového charakteruRozhovory. Dominantou druhého svazku jsou Balabánovy texty o výtvarném umění, několik desítek stran potom náleží textům o literatuře a impozantní dvousvazkový soubor uzavírají drobné publicistické příspěvky, například odpovědi autora na anketní otázky.

Z jednoho kusu

Před námi tedy leží rozsáhlý konvolut, vlastně překvapivý podobně jako před lety Magorova summa, rovněž více než tisícistránkový soubor kritických a publicistických textů Ivana M. Jirouse, kterého, mimochodem, Balabán jako autora plně respektoval a měl rád. Zatímco u Jirouse ta překvapivost byla dána tím, že byl považován – mimo své básnictví – za autora velmi příležitostného, nesoustavného a vytištěná Summa, pečlivě edičně připravená Michaelem Špiritem, udivila i Jirouse samého, tak Balabán je v povědomí zapsán jako úsporný tvůrce a člověk, který se svá sdělení snažil formulovat velice střídmě. Závěrečný díl spisů tedy provází jistý paradox, umocněný navíc opakovaným Balabánovým tvrzením, že spisovatel má být neviditelný, veřejnosti skrytý, že má dlít v ústraní a nechat za sebe promlouvat výhradně své dílo. Balabán zřejmě chtěl mlčet, ale zároveň si asi nemohl pomoci, a musel se vyslovovat.

Na tom publicistickém souboru zaujme, že sice zahrnuje přes dvě desetiletí Balabánova nefabulovaného psaní, ale nepotkáme se tu s fází vysloveně juvenilní. Výrazem i názorově jde o dvojknihu z jednoho kusu, jako kdyby tím autor potvrzoval své tvrzení, že člověk je podstatně utvořen do svých dvaceti let a po zbytek svého životního času rozvíjí to, co v něm bylo do té dvacítky uloženo. Z toho logicky plyne Balabánova nechuť k tlustým čarám za minulostí jak společenskou, tak osobní. Už v euforických devadesátých letech se vyhraňoval vůči řečem, že po listopadu 1989 nastal čas nula. Nikoli, minulost je tu s námi, vláčíme ji jako kouli na noze a poznáváme to tím zřetelněji, čím více si myslíme, že je to všechno již pryč a bez významu.

Těžiště Balabánova publicistického odkazu leží právě v těchto textech obecně úvahových, z nichž řada vyšla v Respektu. Při jejich zpětné četbě si uvědomujeme, jak tu Balabánův hlas nyní schází, jak by nás zajímalo, co by si myslel o událostech posledních let a měsíců, například o dění kolem přímé prezidentské volby. Balabánův náhled na dění se totiž vyznačoval neuhýbavou přímočarostí. Blbost nazýval blbostí, podlost podlostí – neměl smysl pro taktiku. Tance kolem zlatého telete, do nichž se Češi vrhli po hlavě, pozoroval s úzkostí, protože u příliš mnoha lidí k ledu šly ideály a nároky, které on považoval za důležité: kulturnost, duchovnost, vědomí souvislostí. Jednalo se o svébytný pohled vedený nikoli z „informovaného“ publicistického a komentátorského centra. Balabán hovořil jen za své zraňované srdce a za drásanou mysl, která dovedla zvážit důsledky činů. Přitom v sobě neměl potřebu vaculíkovské provokace a sebestřednosti, byl vážnější a tišší.

Texty o druzích umělcích, recenzní či portrétní, vznikaly při zapojení téže citlivosti, ale za jiným účelem – jako služba, což nevylučovalo kritické výtky na adresu dané výstavy či díla. V Ostravě žijící Balabán byl zasvěceným a věrným interpretem vesměs těch umělců, s nimiž se osobně stýkal, jejichž vývoj zblízka sledoval, kteří se pohybovali v témže severomoravském silovém poli jako on. Balabán se při psaní o výtvarném umění vyhýbal kunsthistorické a teoretické hantýrce, přestože znalosti, byť vystudoval literaturu a nikoli dějiny umění, na to měl. Chtěl k publiku přenést poučený dojem z díla, ne se prezentovat jako sudič, který přece dobře ví, co umění je a co není, co je teď ve flóru a co je takzvaně mimo.

Sít, či nesít?

Editoři publicistických pozůstalostí spisovatelů stojí při koncipování spisů před nesnadnou volbou. Buď do edice zařadí prakticky vše, co autor napsal, nebo se rozhodnou k selekci podle určitého klíče. Petr Hruška se rozhodl pro první možnost, vynechal pouze autorovy zpravodajské texty o výtvarných akcích. Dokonce byla pro účely spisů přepsána i spisovatelova rozhlasová a televizní vystoupení – coby důkaz, že též v mluveném projevu si Balabán uchovával schopnost pregnantního formulování.

Při tomhle téměř všezahrnujícím přístupu a zároveň při vědomí, že Balabán nehovořil a nepsal do větru, nýbrž poctivě předkládal nutné informace a promyšlené názory, se nelze vyhnout opakování i rozmělňování. Například několikrát Balabán odpovídal v rozhovorech na to, jak a kde vyrůstal, co jej ovlivňovalo. Mnohokrát se vyjadřoval ke své evangelické víře. V četných variacích se tu nacházejí partie o Ostravě. Při soustavné četbě takto nakupených publicistických textů, vytržených ze souvislostí původního času otištění a z kontextu dané tiskoviny, se přistihujeme, že nejeden z nich vnímáme především coby předmět průzkumu, jak se Balabán vyrovnal s nutností říci totéž ještě jednou. Kde se stůj co stůj snažil vydolovat ze sebe další vzpomínku, asociaci, myšlenku a kde prostě už nemohl víc než říci to samé jen trochu jinými slovy. Těžko určit, zda by s tímhle knižním navršením prakticky všeho předtím publikovaného souhlasil. Ale existuje lék na tyto potíže se sebranou publicistikou – totiž nehltavé, případně i namátkové čtení. Při takových vstupech do publicistického díla Jana Balabána se budete potkávat s autorem, u něhož ihned poznáte, že se nasazoval do textu celý.

Autor je redaktorem MF DNES.

Jan Balabán: Publicistika a hry
Host, 1150 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte