Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Zub času

57 R06 zub
57 R06 zub • Autor: Respekt

Po Karlu Srpovi a Vladimíru Kouřilovi je Josef „Zub“ Vlček (61) další osobností z okruhu někdejší Jazzové sekce, která v knižní formě rekapituluje tuto pozoruhodnou kulturní kapitolu odehrávající se v čase normalizace. Zatímco však Srp a Kouřil své knihy Výjimečné stavy (1994), respektive Jazzová sekce v čase a nečase (1999) pojali jako memoáry a kroniku, Vlček na Jazzovou sekci vzpomíná volněji, v rámci knižního rozhovoru Zub času. Otázky mu kladl publicista Honza Dědek (40) a jejich dialog lze považovat za životopisný - zabírá čas od Vlčkova dětství v pražské čtvrti Bubeneč až po současnost, kdy je publicistou a rozhlasovým poradcem na volné noze a projektovým manažerem pražského rádia RockZone 105,9.

Reklama
Reklama

Josef Vlček je nesnadno uchopitelná bytost. Spojuje v sobě zcela nepraktické encyklopedické vzdělání na poli dějin alternativního rocku, jistý druh samaritánství, velkou pracovitost a značnou pragmatičnost. V normalizační šedi vynikal publicistikou činností v rámci Jazzové sekce, kde zadarmo psal do jejího bulletinu Jazz a podílel se na její pozoruhodné knižní řadě, v ní také vydal svoji třídílnou encyklopedii Rock 2000. V roce 1983 reagoval brožurou Rock na levém křídle na proslulý likvidační text „Nová vlna se starým obsahem“ publikovaný v týdeníku Tribuna. To všechno je pochopitelně předmětem dialogu Vlček-Dědek. Protagonista odpovídá bez sentimentu, někdy sarkasticky, jindy silácky a na efekt, to ostatně platí pro celý rozhovor Zub času.

Vážná chvíle nastane, když se Dědek zeptá na Vlčkovu spolupráci s StB. Vlček neuhýbá: „A tak jsme se jednoho dne po mé návštěvě na Barťáku sešli s Karlem Srpem a Joskou Skalníkem a já jim oznámil, že mi Státní bezpečnost nabídla spolupráci. Už dlouho předtím jsme diskutovali o možnosti jim tímhle způsobem podávat pečlivě kontrolované informace. A protože Joska Skalník měl doma tři malé děti, zatímco mně se zrovna rozpadalo manželství a na ničem mi tím pádem tak moc nezáleželo, vzal jsem to v tomhle okamžiku na sebe a s vědomím Karla Srpa to po nějaké době podepsal.“ Jak konkrétně to při schůzkách s StB vypadalo, Vlček detailněji nerozebírá. Ale akt spolupráce nebagatelizuje. Přiznává, že ani ne tak při výsleších, nýbrž až po nich jej jímal hrozný strach a „ještě celá léta po listopadu jsem se probouzel kolem čtvrté ráno s pocitem, že někdo zvoní u dveří a jde si pro mě“.

To větší záhadou i po přečtení Zubu času zůstává jiný zákrut Vlčkovy dráhy. Po odchodu z redakce časopisu Rock & Pop počátkem devadesátých let se vrhl na tvorbu hudebních profilů tuzemských rádií, nejprve v Evropě 2. Se zaujetím vykládá o výzkumech veřejného mínění a o tom, co z toho vyplývá pro stavbu programu. Ohání se tím, že o vkusu českého publika nemá žádné ideály, a tudíž mu nečinilo etické a estetické problémy zařazovat do vysílání české normalizační hvězdy, když to publikum vyžadovalo. Hudební profilace stanic se mu stala vášní, pro niž je schopen racionalizací, nad nimiž zůstává rozum stát. „Pochopil jsem, že tím, jak skládám program z různých skladeb, vytvářím nekonečnou koláž. A zase jsem u Jiřího Koláře,“ praví Vlček, který se v knize vyznává z obdivu k jeho sbírce Prometheova játra. „K jeho dílu se vracím vždycky, když jsem na pochybách. V době, kdy jsem poznával podstatu komerčního rádia, jsem se sám sebe ptal, kde je nějaká vnitřní integrita přechodu od hudební publicistiky k vytváření rozhlasového formátu. Ale Kolář přece taky přešel od básníka, který měl hluboko do kapsy, k možná komerčně nejúspěšnějšímu českému výtvarníkovi druhé poloviny dvacátého století.“ To je tedy argumentační výkon do člověka, který na prahu sedmdesátých let začal na pražské filozofické fakultě studovat češtinu a dějepis, navštěvoval přednášky Václava Černého a ze školy, kde se vlády nad studiem české literatury ujal stalinistický sekerník Vítězslav Rzounek, raději odešel.

Josef Vlček zkrátka naprosto rezignoval na roli majáku, orientační stanice, kterou hudební publicista může zastávat. Tím spíš v současné bezbřehé záplavě hudby. Jsou tací, kteří to nevzdali: Vojtěch Lindaur, Pavel Klusák, Karel Veselý, okruh kolem časopisu His Voice. Honza Dědek do Vlčkových ód na rozhlasový a gramofonový pragmatismus žádné disharmonické tóny nevnáší. Vždyť sám Dědek, o němž a jeho generaci se Vlček před dvaceti lety vyjadřoval s despektem, jak připomíná v předmluvě Zubu času Vojtěch Lindaur, se vydal obdobnou cestou „zdravé“ komerční rozvahy.

Autor je redaktorem MF DNES.

Honza Dědek, Josef Vlček: Zub času
Galén, 269 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte