Kultura Knihy

Slídil

Vladimir Nabokov: Slídil
Vladimir Nabokov: Slídil • Autor: Paseka

„Přísahám, přísahám, že jsem šťastný. Pochopil jsem, že jediným štěstím na tomhle světě je pozorovat, slídit, bedlivě sledovat sebe i jiné, nedělat žádné závěry – prostě zírat. Přísahám, že to je štěstí,“ vyznává se Vladimir Nabokov ústy svého hrdiny v závěru novely Slídil, kterou vydala Paseka jako další svazek autorova souborného díla (patří se připomenout, že v krásné grafické úpravě Vladimíra Nárožníka).

Reklama
Reklama

Říká se, že recenzent by neměl prozrazovat konec knihy, ale upřímně řečeno, u Nabokova na tom až tak nesejde. Napínavé zápletky nejsou tím, nač by ho užilo, a případná pointa obvykle vše natolik zkomplikuje, že nezbývá než listovat zpátky. Je to i tento případ – onen šťastný muž je totiž dávno mrtvý sebevrah, který v jakémsi životě po životě zkoumá svou identitu v podobě jistého Smurova, a to na základě toho, jak se tento jeví dalším postavám…

Raději popořadě. Novela Slídil patří do raného období Nabokovovy tvorby. Podobně jako třeba obsáhlý román Dar (česky 2007) je zasazena do prostředí ruské emigrace v Berlíně, časově do dvacátých let minulého století. O emigrantskou problematiku tu však příliš nejde: „Odjakživa jsou mi lhostejné společenské problémy, pouze jsem použil materiál, který byl náhodou po ruce, jako když výřečný stolovník nakreslí na ubrus tužkou nároží a uspořádá drobek a dvě olivy do obrazce mezi jídelní lístek a solničku,“ vysvětluje Nabokov nonšalantně v předmluvě k pozdějšímu anglickému vydání. (À propos: právě z něj pořídil Pavel Dominik český překlad, který vyšel v roce 1996 pod názvem Oko. Nyní už překládal z ruštiny.)

Nabokov tu sestrojil skrývačku o svém spisovatelském údělu.

Tweetni to

Novela má expozici, která by se pro svou lehkost a rafinovanost měla rozebírat v kurzech tvůrčího psaní. Na pár stranách je tu řečeno vše o tom, co dožene jistého mladého muže k sebevraždě. Ta se ovšem – jak je naznačeno výše – stane i nestane zároveň: hrdina s prostřelenou hrudí padne k zemi, avšak jeho ruka zajede do podlahy „jako do bezedných vodních hlubin“. Ukáže se, že lidské vědomí trvá i po smrti a z nejasných důvodů vykresluje prostředí a situace způsobem jen těžko rozlišitelným od běžné reality. V tomto bodě začíná druhá část knihy. Ta se točí kolem několika ruských emigrantů a zejména kolem záhadného Smurova: pro jednoho je to snoubenec jisté Váni, pro jiného homosexuál, jednou domnělý hrdina, jindy sovětský špion atd. Vypravěč příběhu je postupně unikavým Smurovem posedlý a snaží se o něm zjistit pravdu i za cenu společenských přestupků: slídí v cizím bytě, čte cizí dopisy… Nakonec se ukáže, že Smurov je on sám.

Když si v knize či ve filmu dvě postavy vyprávějí vtip nebo si pomáhají lézt přes plot, a pak vyjde najevo, že to je vlastně jenom jedna postava, působí to vždy jako podraz. Nabokov se to alespoň na rozdíl od hollywoodského scenáristy nesnaží uhrát na schizofrenii a v závěru celkem otevřeně přiznává tezovitost své novely. „Vždyť neexistuji: existují jenom tisíce zrcadel, v nichž se odrážím. S každým novým známým se zvyšuje počet přízraků, které se mi podobají. Někde žijí, někde se množí. Já sám neexistuji.“ – Říká to sice hrdina, ale působí to jako obecný noetický nárok a hlavně jako spisovatelské krédo.

Patrně právě tak je třeba celý ten hříčkovitý text chápat. Nabokov tu sestrojil skrývačku o svém vlastním spisovatelském údělu: onen život po životě, ono vykreslování situací a postav, jako by byly skutečné, ono zrcadlení se v postavách, to vše je spisovatelovým denním chlebem. Připomeňme rovněž slova z úvodu této recenze: „Pochopil jsem, že jediným štěstím na tomhle světě je pozorovat, slídit, bedlivě sledovat sebe i jiné, nedělat žádné závěry – prostě zírat.“ Toto se později skutečně stalo důležitou součástí autorova uměleckého vyznání.

Pěkný postřeh k tomu připojil nabokolog Michal Sýkora, když si povšiml, že titul novely Slídil zní v angličtině stejně jako osobní zájmeno já: Eye = I. Q

Autor je redaktorem časopisu Host.

Vladimir Nabokov: Slídil
Přeložil Pavel Dominik, Paseka, 104 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte