Merkelová je úplně jiná, říká Bernd Ulrich z Die Zeit
 
39 stransky03 R17 2013
39 stransky03 R17 2013 • Autor: Respekt

Angela Merkelová je víc než politička, je to fenomén. Po sedmi letech na postu kancléřky pořád stojí v čele žebříčku nejoblíbenějších politiků a také spousta stoupenců německé levice uznává, že vlastně není vůbec špatná. Evropanům z jiných zemí přitom kancléřka připadá obyčejná, nudná a její politika při záchraně eura málo srozumitelná. O příčinách úspěchu Angely Merkelové jsme hovořili s Berndem Ulrichem, zástupcem šéfredaktora prestižního týdeníku Die Zeit a jedním z nejbrilantnějších komentátorů německé politiky.

Špičkoví politici se obvykle po několika letech opotřebují a jejich obliba klesá. Angela Merkelová je ale po sedmi letech v čele vlády nejoblíbenější německou političkou. Čím to je?

Je to vážně zvláštní příběh. Merkelová do německé společnosti vtrhla úplně zvenčí. Vyrůstala ve východním Německu a neprožila velké politické debaty západního Německa sedmdesátých a osmdesátých let. Byla dlouho outsiderem a než se stala kancléřkou, nebyla nijak zvlášť oblíbená ani respektovaná. Během sedmi let u moci ale naprosto splynula s německou společností.

Proč byla neoblíbená?

Porušovala některá nepsaná pravidla německé politiky. K těm patřilo třeba pronášení velkých, zásadních řečí nebo schopnost na sebe hned při příchodu do místnosti strhávat pozornost. Patřilo k nim i umění poklepat občas parťáky po zádech a jindy je seřvat za chyby. Ona ale není typem člověka, který by takové věci uměl, a proto byla velmi dlouho podceňovaná. Nepodobala se předchozím úspěšným politikům, kteří byli – každý svým osobitým způsobem – charismatickými alfa samci.

 

Merkelová na svůj klidný styl dlouho doplácela. Jednou se dokonce rozbrečela na zasedání vlády Helmuta Kohla, který ji před ostatními nevybíravě shodil. Coby ministryně životního prostředí chtěla prosadit daň na letecký benzin, ale Kohl cítil, že by mu to ubralo na popularitě, a ostře ji setřel. Dále Merkelová zažila tvrdou porážku před volbami v roce 2002. Už předsedala křesťanským demokratům (CDU), ale silní muži ve straně jí příliš nedůvěřovali a vlastně ji odstavili z první řady. Opozičním kandidátem na kancléře se stal bavorský ministerský předseda Edmund Stoiber, jeden z alfa samců té doby, a nakonec těsně prohrál.

Více ženskosti

Co se v Německu během tak krátké doby změnilo? Vlastnosti, kvůli kterým před deseti lety voliči a politici Merkelovou podceňovali, dnes Němcům nevadí, a jsou jim možná dokonce sympatické.

Alfa samce teď už nikdo příliš netoleruje – ani v roli manželů, ani v roli politiků. Úspěch Merkelové značí nástup žen, které se nechtějí podřídit machistickým mužům. Právě v Německu zažíváme takové retro. Opozičním kandidátem na kancléře je sociální demokrat a alfa samec Peer Steinbrück, který jako by vystoupil z minulosti, z éry Joschky Fischera nebo Gerharda Schrödera. Jenže průzkumy naznačují, že je zvláště u žen velmi neoblíbený a to může být způsobeno právě tím příliš sebejistým vystupováním.

Německá společnost se také dále demokratizuje, alespoň v tom smyslu, že se občané chtějí na rozhodování stále více podílet. V takové situaci je dobré mít v čele země političku, jež se nejprve ptá na názory ostatních a naslouchá, a nikoli lídra, který rovnou udává směr.

 

No a v neposlední řadě kancléřčina popularita stoupala během samotné eurokrize, kdy Němci bedlivěji než dříve pozorují špičkové politiky v jiných zemích. Dívali se na silné muže, Sarkozyho či Berlusconiho, a sledovali jejich selhání. Byli pak velmi rádi za svou obyčejnou, poklidnou kancléřku. Možná je s ní trochu nuda, ale kdo už si chce nechat servírovat zábavu od Sarkozyho, Berlusconiho a podobných pánů?

 

Během minulých deseti let se navíc úplně změnil pohled Němců na sebe samé. Počátkem tisíciletí jsme měli pocit, že všechno děláme špatně. Teď naopak převládá pocit, že děláme skoro všechno dobře. A kdo v očích občanů zosobňuje tuto zemi, která – a říkám to s jistou ironií – dělá všechno dobře? Angela Merkelová.

Těží tedy Merkelová z toho, že je ženou? Její soupeř Peer Steinbrück si nedávno stěžoval, že coby muž má handicap.

Dlouhé roky byla naopak v nevýhodě. Musela bojovat, rvát se s velkými hochy v její straně, kteří ji podceňovali a nechtěli se podřídit. Je jen výsledkem její velmi tvrdé práce, že v politice přežila, a dnes jí u voličů skutečně pomáhá, že nemá otřepané vlastnosti mužských politiků.

Oddělujete kancléřku od předchozí generace Joschky Fischera nebo Gerharda Schrödera, která byla přece velmi úspěšná a udělala spoustu důležitých reforem. Proč Němce jejich styl politiky omrzel?

Schröder byl typem politika, který uměl bouchnout do stolu, říct „basta“, ukončit debatu a rozhodnout se po svém. Prosadil důležité reformy, jenže takhle se dnes nemůžete chovat, ani když o něčem u večeře přesvědčujete své dvanáctileté děti. Otci, který doma bouchne do stolu a řekne „basta“, se jeho děti buď vysmějí, nebo budou nechápavě kroutit hlavou. Autoritářským stylem už zkrátka nemůžete vést rodinu ani stát.

Fischer byl trochu jiný. Měl v sobě hluboce zakořeněný pocit viny za německé zločiny minulosti, tedy za válku a holocaust. Nesl si to v sobě tak silně, že i v aktuálních debatách všechno hrotil. Pořád jsme byli na hraně, všechno bylo klíčové, neustále hrozila apokalypsa. Tento přístup samozřejmě vyvolával spoustu emocí, nepřetržitě přitahoval pozornost médií, spotřeboval hodně energie občanů. Proto když tahle nepochybně úspěšná dvojka odešla, tak si lidé trochu oddechli. Navíc oba byli mentálně pořád zaseklí ve studené válce. Kdo věci viděl jinak, ten byl hned úplně pitomý nebo nechápal realitu či něco ohrožoval. Merkelová je úplně jiná. Když s ní mluvíte, máte pocit, že ona opravdu všem rozumí, má pochopení skoro pro všechny postoje. Je otevřenější a chápavější vůči myšlení druhých.

Vede ještě cesta zpět k alfa samcům v německé politice, anebo éra Merkelové představuje trvalou změnu směrem ke klidným, trochu nudným politikům?

Nevidím vůbec žádnou cestu zpět. Peer Steinbrück je ještě trochu reliktem minulosti, ale většina mužů v politice se dnes chová jinak než jejich předchůdci. Stačí se podívat na nové, nadějné politiky, kteří rostou s podporou Merkelové – na ministra obrany Thomase de Maizièra, na bývalého ministerského předsedu Dolního Saska Davida McAllistera, na Ronalda Pofallu, ti všichni jsou velmi jemní, empatičtí muži. Daří se také političkám, jež jsou kancléřce v mnohém podobné, ať už je to ministryně práce a sociálních věcí Ursula von der Leyenová či sociálnědemokratická ministerská předsedkyně Severního Porýní-Vestfálska  Hannelore Kraftová.

Alfa samce bychom tedy už museli odněkud dovážet a myslím, že by si je občané již nenechali líbit. Výjimkou by mohla být jedině nějaká opravdu krizová situace, kdy vždycky stoupá touha po silných lídrech. Paradoxní je, že je teď tak šíleně populární více než devadesátiletý bývalý kancléř Helmut Schmidt, který pořád pracuje v našem týdeníku. Němci hltají všechny jeho názory a on je přitom prototypem toho sebejistého, rozhodného politika minulosti. Ale řekl bych, že je to spíše takový folklor, ve volbách už by neuspěl.

Dochází k této proměně lídrů jen v politice?

Právě že ne. Způsob vedení a komunikace se mění všude ve společnosti. Třeba ani mezi fotbalovými trenéry už moc přísných drsoňů nezbylo. Úspěšní mladší trenéři jsou spíše přemýšliví nebo usměvaví. Podívejte se na trenéra německé reprezentace, na úspěšné kouče Dortmundu či Mohuče. Už nemají charakter přísných otců, ale vcelku příjemných parťáků.

Mění se i manažeři ve firmách?

Zrovna jsem byl na předávání jedné významné podnikatelské ceny. Pointou slavnostního proslovu na počest vítěze bylo, že spojuje typické vlastnosti muže i ženy, a proto je tak úspěšný. Najdete samozřejmě pořád spoustu výjimek, protože k té změně dochází právě před našima očima, ale směr je, myslím, jasný. Vidět to je všude ve společnosti: třeba ve srovnání demokratického stylu nového šéfa berlínské filharmonie s direktivním vystupováním jeho předchůdců. Těžko se to popisuje, ale mění se též způsob psaní v týdenících, je takový více ženský.

Nebylo by však lepší, kdyby se Merkelová zrovna během eurokrize chovala třeba právě tak, jak to po ní často chtěl Joschka Fischer? Tedy kdyby více varovala před obrovskými riziky rozpadu eurozóny a neustále vysvětlovala, že evropská integrace je především zárukou, že se v Evropě už nebude válčit?

Nevidím to tak. Klid a rozvaha Merkelové byly spíše osvěžující. Všechny ty fischerovské debaty o historickém smyslu Unie a o tom, jak by se rovnou měla plánovat politická unie, v sobě mají cosi velkého a tím pádem i atraktivního. Vycházejí ze zkušenosti Osvětimi a politickou integraci považují za absolutní garanci toho, že už se nic takového nebude opakovat. Ale tahle argumentace již na občany nefunguje.

Merkelová přece není proti srůstání Evropy. Jen jednoduše říká, že musíme nejprve splnit domácí úkoly, stabilizovat měnu a rozpočty, být zas konkurenceschopní, a pak uvidíme. Prostě půjdeme dále úplně normálně krok po kroku a nebudeme hned mluvit o tom, jak bude vypadat integrovaná Evropa za dvacet let.

Největší zásluha Merkelové tkví v tom, že v Německu nevznikla euroskeptická nálada.

Tweetni to

Říkáte, že Merkelová umí naslouchat. Co s ní dělají články vysloužilých politiků, předních evropských intelektuálů a anglosaských novinářů, kteří ji všichni kritizují? Vyčítají jí hazardování s Evropou, protože příliš otálí s pomocí ohroženým státům.

Merkelová především ví, že na rozdíl od všech rádců musí být také znovu zvolená. To by určitě nebyla, pokud by jen kývala, že Německo bude více a rychleji platit za dluhy druhých a že v tomhle placení spočívá ona integrace Evropy. Kancléřka přece neměla příliš na výběr. Musela pomoc a garance podmínit splněním určitých podmínek, počkat si na reformy druhé strany a teprve pak udělat krok a navýšit německou pomoc. Kdyby se takto nechovala, Němci by už dávno řekli „dost“. Je to velmi nedoceněné, ale právě jejímu opatrnému postupu vděčíme za to, že Němci záchranu Evropy stále akceptují.

Největší zásluha Merkelové tkví právě v této neviditelné věci: nevznikla tu protievropská nálada ani žádná silnější protievropská politická strana. To je její velký úspěch. Docílila ho i tím, že nevedla ty velké historické řeči, jak bude integrovaná Evropa vypadat za dvacet let. Žádat ve chvíli nejhlubší krize eura hned ten nejdelší skok směrem k co nejtěsnější Unii přece nedává smysl. To by občany akorát vystrašilo.

39 stransky02 R17 2013
39 stransky02 R17 2013 • Autor: Respekt

Kdyby okamžitě výrazněji zakročila, krize by nejspíš nebyla tak hluboká a nestála by tolik peněz.

Jasně, asi by to krizi načas zastavilo. Jenže hluboké problémy na jihu Evropy by tím přece nezmizely, krize by se po čase zase objevila. Němci by pak možná opravdu měli plné zuby toho, že pomáhají, zatímco zadlužování jihu Evropy pokračuje.

Jak se kancléřka o Evropě vlastně rozhoduje?

Radí se s větším množstvím lidí, než se navenek zdá, ale myslím, že ani od expertů nikdy neslyšela jednoznačná stanoviska. Nakonec se tedy stejně musí rozhodnout sama. Tato poslední rozhodnutí dělá v úzkém kruhu svých pěti šesti nejbližších spolupracovníků, kteří promýšlejí, jak se určité kroky dají provést v politické praxi.

Kdo do tohoto kruhu patří?

Jsou to dlouholetí, osvědčení spolupracovníci. S Beate Baumannovou, šéfkou její kanceláře, spolupracuje už skoro dvacet let, s Evou Christiansenovou, poradkyní pro média a politické plánování, již téměř patnáct let, s dalšími kolem deseti let. V tomto nejužším kruhu komunikují permanentně. Vidí se každý den, pořád si telefonují, píší esemesky. Ale neznám její každodenní program a nevím, co přesně čte a jestli ještě studuje třeba Wolfganga Münchaua z Financial Times a další své kritiky.

Naši politici jsou normálnější
Mluvili jsme o tom, jak se změnila německá společnost od doby, kdy Merkelová byla ještě outsiderem. Jak se ale během sedmi let u moci proměnila ona?

Vyrůstala v komunistickém východním Německu a z této životní zkušenosti si odnesla některé názory, které ji odlišovaly od většiny německé společnosti. Třeba velký důraz na význam transatlantických vztahů ji dovedl až k jistému extrému, k podpoře války v Iráku. Dále tato studovaná fyzička z východního Německa dogmaticky věřila ve smysl atomové energetiky. Také v tomto bodě se výrazně lišila od západních Němců, kteří v osmdesátých letech prožili kritické debaty o nebezpečí atomu, jež komunistický Východ úplně minuly. No a zatřetí byla dlouho přesvědčená, že Němci málo pracují a jsou líní – i to byl výsledek její životní zkušenosti z komunismu, která ji přivedla ke kritickému pohledu vůči sociálnímu státu a jisté náchylnosti k neoliberálním idejím minimálního státu.

Podporovala tedy jádro, zahraniční intervence a neoliberální reformy a tato tři témata dlouho stála mezi Angelou Merkelovou a německou společností. No a ve všech těchto tématech změnila názor. Odmítá intervence v Sýrii a předtím v Libyi, po Fukušimě z pozice kancléřky rozhodla o uzavření jaderných elektráren a už je daleko od toho, aby Němcům vyčítala jejich lenost. Zmizelo tedy veškeré napětí mezi Merkelovou a Němci, kancléřka splynula se společností.

Změnila své názory jen kvůli tomu, aby se udržela u moci? Anebo opravdu vidí svět jinak než dříve?

Neumím její motivy úplně posoudit a sama o nich otevřeně nemluví. Nesmíme však zapomenout na to, jak se během těch deseti let změnily okolní podmínky. Její předchůdce Gerhard Schröder na dlouhodobě vysokou nezaměstnanost reagoval uvolněním pracovního trhu a větším tlakem na příjemce sociálních dávek, tedy vlastně neoliberálními reformami. Merkelová tehdy vedla středopravicovou opozici a stála před dilematem: buď se přidat na stranu odborů a reformy odmítat, anebo žádat ještě více reforem. Zvolila druhou variantu. Tím se samozřejmě velmi vzdálila od společnosti, jež nechtěla ani Schröderovy reformy – natož ještě radikálnější návrhy Merkelové, které v jistou dobu požadovaly i rovnou daň. Kvůli tomuto silně liberálnímu programu v roce 2005 skoro prohrála volby a to ji velmi hluboce zasáhlo.

Pak vládla v čele velké koalice se sociálními demokraty a dál musela obrousit své názorové hrany. V dalších letech se Německo ekonomicky vzpamatovalo, a proto bylo snadné uznat, že už bylo dost reforem a není třeba dělat další nepopulární kroky. Proč také, když hospodářství šlape. Myslím si tedy, že z její strany nejde jen o politický oportunismus, ale též o vývoj v poznání.

V čem jsou rozhovory s Angelou Merkelovou pro vás jako novináře odlišné od rozhovorů s jinými špičkovými politiky?

I mezi čtyřma očima si udržuje větší odstup než ostatní. Mám pověst novináře, který k ní má velmi blízko. To ovšem vůbec neznamená, že k ní opravdu mám blízko – jen je odstup menší než u jiných kolegů. Rozhovory s ní jsou velmi klidné a příjemné. Nesnaží se novinářům něco vtloukat do hlavy, vnucovat svůj názor. Naopak je zvědavá, sama poslouchá.

Zní to zatím všechno tak idylicky, že se tomu ani nechce věřit.

Merkelová má samozřejmě spoustu vlastností, které tu po ní, doufám, nezůstanou. Příšerná je třeba její snaha udusit každou debatu a pokud možno nic neříkat. Není možné vytvářet nemluvnou, tichou společnost, kde se o zásadních otázkách nedebatuje, protože se kancléřce nechce. Pro nás novinaře je to úplně pekelné. O zrušení povinné vojny diskutujeme pár minut, o proměně energetiky po Fukušimě skoro vůbec a nemluvíme ani o tom, že se Německo náhle stalo zemí, která odmítá zahraniční intervence. Místo toho vedeme naprosto zástupné debaty, jež explodují jako vulkány – takzvaná aféra prezidenta Wulffa, opisování ministra zu Guttenberga, proticizinecký pamflet Thila Sarrazina jsou všechno příklady takových nepodstatných, zástupných debat.

Jak Merkelová dusí debatu? Všichni o těch tématech přece mohou psát a mluvit.

Dobrá, ale – trochu abstraktně řečeno – politické debaty se vedou ve vztahu mezi mocí a společenským diskurzem. A když moc nechce debatovat, nechce kritickému diskurzu vůbec čelit, tak je těžké debatu opravdu rozvíjet. S kolegou jsme třeba dělali rozhovor, ve kterém měla kancléřka vysvětlit proměnu energetiky po katastrofě ve Fukušimě. Nedostali jsme z ní ani pět vět. Řekla, že to tak prostě je, a pokračovala jiným tématem.

Nechce vysvětlovat, protože vysvětlování automaticky vede ke vzniku třecích ploch a těm se cíleně vyhýbá. Nevím, kde se v ní tento osobnostní rys vzal. Je přitom dcerou rétoricky nadaného kazatele, je velmi inteligentní, podrobně studuje komplexní problémy a umí v malém kroužku posluchačů vysvětlovat i hodně složitá témata typu bankovního systému nebo zdravotnictví.

Uspěla by Merkelová se svým politickým stylem jinde v Evropě?

Na tuto otázku jsem hledal odpověď, když jsem s ní cestoval do Londýna, Paříže a Istanbulu. Myslím, že by, řekněme, ve Francii či v Británii neměla šanci. Tamní špičkoví politici vesměs vystudovali velmi elitní univerzity a tím pádem lépe mluví, lépe se oblékají a mají větší osobní šarm než němečtí lídři. Mají v sobě určitou brilanci, kterou jde hned cítit.

Tento šarm má ale své nevýhody: vzdálenost, oddělenost od normálních lidí a značnou ješitnost. V Německu jsou politici blíže lidem a jsou velmi spolehliví, což je prospěšným doprovodným jevem toho, že jsou nudnější, průměrnější, méně brilantní. Merkelové by ve Francii a v Británii chyběl šarm a jemná ironie absolventů elitních univerzit.

Inteligence nebo schopnosti by jí ale nechyběly.

To je pravda. Francouzi by však odpověděli rovnicí, podle níž inteligence minus elegance rovná se Němec. Příčinu rozdílu mezi elitami  vidím opravdu v jiném vzdělávacím systému, ve skutečnosti, že německá elita nepochází jen z několika špičkových univerzit, a proto jsou zdejší politici takoví normálnější.

Co německá demokracie ztrácí tím, že teď převládá politický styl Angely Merkelové?

Mizí velké ideologické, principiální debaty s jasnými pointami a nahrazují je hysterické debaty. Z politické třídy vyprchalo nadšení pro nějakou vizi světa a občané si pak hledají zástupné vášnivé pseudodiskuse, o kterých jsem mluvil.

Deset dobrých let

Německo čekají v září parlamentní volby. Co je letos velkým volebním tématem kancléřky?

Nic. Reprezentuje svůj styl politiky, nemá však v sobě žádné velké vášně, žádnou velkou euforii. Všechny ostatní strany mají nějaké jasné cíle, ale její křesťanští demokraté jsou momentálně stranou bez programu.

Proč tedy chce pokračovat? Co hodlá zemi ještě dát?

Rozumný management státu, který se orientuje podle konkrétních problémů. To přece není úplně málo.

A myslíte, že ve volbách uspěje a zůstane kancléřkou?

To záleží na spoustě nepředvídatelných náhod, například které menší strany se dostanou do parlamentu. Ale myslím, že kancléřkou nakonec zůstane, za dva roky skončí a předá post někomu mladšímu.

Co bude jejím hlavním dědictvím?

Změnila roli žen ve veřejném životě a provedla Německo dobře evropskou krizí. Vznik eura byl historickou zásluhou Helmuta Kohla, jeho záchrana byla velkou úlohou Merkelové. Zůstane po ní proměna energetiky, během níž dokázala dělat politiku, jež byla protichůdná jejím vlastním názorům. Měla také štěstí, protože převzala zemi po důležitých reformách rudo-zelené vlády. Zůstane ale v paměti jako šéfka deseti docela dobrých let v Německu. 

39 stransky04 R17 2013
39 stransky04 R17 2013 • Autor: Respekt

Bernd Ulrich (52)

Vystudovaný politolog a filozof začal kariéru novináře až ve svých jednatřiceti letech. Dnes je zástupcem šéfredaktora a vedoucím politické rubriky týdeníku Die Zeit, jehož redakce sídlí v Hamburku. Je spoluautorem životopisu Joschky Fischera a autorem esejistické knihy o zahraničních intervencí německé armády Wofür Deutschland Krieg führen darf. Und muss: Eine Streitschrift (Kvůli čemu může a kvůli čemu musí Německo do války: Polemika).

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1462

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte