Když mohl Beethoven ohluchnout, a přesto dál skládat, proč by malíř nemohl oslepnout, a přesto dál malovat? A proč by ze své slepoty nemohl těžit, koneckonců je to přece paradox a je dostatečně průhledný, aby na něj média zabrala. Zdá se, že podobné sarkastické úvahy stály u zrodu knihy Daniela Kehlmanna Já a Kaminski, která nedávno vyšla v českém překladu. Kehlmann, původem Němec, ale už dlouho usazený ve Vídni, se proslavil románem Vyměřování světa z roku 2005 (česky 2007), příběhem přírodovědce Humboldta a matematika Gausse, jehož se po světě prodalo přes dva miliony výtisků. Autoři ovšem obvykle nejsou schopni psát bestsellery tak rychle, jak by si nakladatelství přála, a tak se čas od času musí sáhnout po starém zboží. Já a Kaminski je Kehlmannova novela – navzdory prodejnějšímu označení román – z roku 2003.
Starý malíř Manuel Kaminski má v knize protihráče, mladého novináře Sebastiana Zöllnera. Právě on je vypravěčem příběhu. Zöllner touží sepsat Kaminského životopis, protože ví, jak to chodí: stařec už má na kahánku a smrt je poslední slušná příležitost, aby si na něj ještě někdo z uměleckého světa vzpomněl. „Téměř každého, komu jsem vyprávěl, že Kaminski ještě žije, ten fakt překvapil,“ říká. A uvědomuje si, že tuto šanci je třeba nepromarnit. Pro Zöllnera je to skvělá příležitost, jak prorazit – je mu už třicet a dosud v oboru nemá žádné jméno. Biografie malíře, kterého kdysi podpořili Matisse nebo Picasso – a to by se jistě objevilo na obálce –, by mu mohla zajistit teplé místečko v nějaké kulturní redakci.
Vypadá to, že karty jsou v této novele rozdány až příliš jednoznačně. Je tu stařec, který ztrácí zájem o svět, a mladý novinář, který chce zájem světa naopak přilákat. Rozumí se samo sebou, že Kehlmann zde ironizuje kulturní žurnalismus. Dost přímočaře: Zöllner je arogantní idiot, který se už ve vlaku pohádá s průvodčím; nejdříve vtrhne na malířův večírek, pak mu čenichá v domě; a nakonec starce unese, aby z něj vymačkal, co potřebuje, a pochlubil se jím na jakési vernisáži, kde Kaminski způsobí poprask: On ještě žije? Ano, žije, je slepý a je tady se mnou! Kaminski však není bezbranný stařec, který by si slintal po bradě – ze všeho lidského mu ještě zbyla vytříbená schopnost manipulovat s druhými. Nechává za sebe platit a jen sem tam utrousí perlu, která by se skvěle vyjímala v Zöllnerově knize. Zdá se, že kulturní žurnalisté to mají těžké: umělci po většinu času blábolí a někdy dokonce ani nechtějí mluvit o sobě; před objektivem se cpou banány, ale tváří se, že nejsou cvičené opice.
Na hlubší kritiku kulturního žurnalismu je to vcelku málo, koneckonců analyzuje se hlavně psychologizováním: kulturní žurnalismus je povrchní, protože Zöllner se projevuje jako idiot. Stojí za připomenutí, že poslední román Michela Houellebecqa Mapa a území tematizuje podobnou oblast, ale činí to o poznání komplexnějším způsobem. Mechanismy kulturního průmyslu nejsou závislé na kvalitách jedinců, ale na tom, aby každý „dělal svou práci“.
Zdá se, jako by si autor ke konci příběhu přílišnou čitelnost svých postav sám uvědomil. Začne hrát na trochu jinou notu. Zöllner Kaminského veze k jeho dávné lásce, na niž si uchoval čistou vzpomínku. Jenže: vzpomínky nestárnou, na rozdíl od lidí, kteří je obývají. A tak Kaminski zjišťuje, že Therese je někým jiným, prožila jiný život, ano, pamatuje si ho, i když si plete jméno, a ráda ho vidí, ale po osudovosti tu není ani stopy. Rovněž Zöllner musí být zklamán: ústřední scéna shledání, kterou tak pečlivě inscenuje pro svou knihu, na sebe vezme podobu zdvořilé odpolední konverzace. Žádné slzy ze shledání, žádný sliz, který se jako slimáčí stopa táhne z minulosti. A co zbývá autorovi? Náhodou je poblíž moře, které vše spláchne, oblíbený topos katarze. „Promnul jsem si oči. Rty chutnaly slaně.“
Já a Kaminski není marná kniha, ale ničím nepřekvapí. Šlo by ji pracovně zařadit do kategorie „současná europróza“ – jednoduchý jazyk, snadno srozumitelné téma a přijatelná míra osobitosti. Případná kritičnost ulpívá na povrchu, fackují se hlavně fackovací panáci, pro daný účel zřízení. Dobré do tramvaje, do vlaku nebrat. Q
Autor je redaktor časopisu Host.
Daniel Kehlmann: Já a Kaminski
Přeložil Tomáš Dimter, Mladá fronta, 160 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
