0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura24. 6. 20125 minut

Hlídač č. 47

Snímek, který zůstal torzem

74 elektafilm R26 2012 • Autor: Respekt

Náš letní seriál si z každé dekády od třicátých let do současnosti vybírá jeden tuzemský snímek, na který se – přestože byl ve své době významný – nějak zapomnělo. Zrekonstruujeme si, co ono zapomnění způsobilo.

Název Hlídač č. 47 se znovu dostal do povědomí v roce 2008, kdy Filip Renč natočil remake původního snímku Josefa Rovenského z roku 1937. Halasně se tehdy tvrdilo, že jde o první podobný počin v historii, ačkoli tu bylo několik verzí Dobrého vojáka Švejka či dvě verze Batalionu. Ocenění třemi Českými lvy za střih a herecké výkony Karla Rodena a Vladimíra Dlouhého pak posvětilo Renčův návrat mezi filmovou elitu poté, co od dob svého debutu Requiem pro panenku podivně tápal s nepovedenými žánrovými filmy (Román pro ženy,Na vlastní nebezpečí). Vzhledem k tomu, že původní Hlídač č. 47 není vůbec známý, nedostalo se ve většině recenzí na jakékoli srovnání. Možná by se snáze přišlo na to, v čem Renčův expresivně přepjatý kus selhává.

Reklama

Vykoupení z němé éry 

Oba snímky vycházejí z románu legionářského spisovatele Josefa Kopty, který se tentokrát oproti svým historicky objektivizujícím knihám zaměřil především na psychologii hlavní postavy – vysloužilého vojáka Josefa Douši, jenž žije na samotě v nádražním domku se svou pohlednou ženou. Obě verze Hlídače zdůrazňují odlišné motivy a mají úplně jinou atmosféru i postavení v rámci dobové produkce. Zachována zůstává jen ústřední zápletka, kdy Douša zachrání před sebevraždou na kolejích mladého hrobníka Ferdu, který ovšem začne velmi podle usilovat o jeho manželku. Douša pak po nehodě přichází načas o sluch, a když se mu téměř zázračně vrátí, rozhodne se hrát roli hluchého déle, aby zjistil, co si o něm lidé povídají, když si myslí, že je neslyší.

Na černobílý film režiséra Josefa Rovenského, jenž trvá jen něco málo přes hodinu a Doušu líčí jako dobrosrdečného postaršího člověka, se zapomnělo možná proto, že jde vlastně o torzo. Rovenský totiž v pouhých třiačtyřiceti letech před skončením natáčení zemřel a film za něj dokončoval jeho asistent Jan Sviták, který nedokázal děj správně vygradovat do dramatického finále. Na svou dobu jemná psychologická kresba hlavní postavy tak zaniká ve zbrklosti konce příběhu.

Právě díky Hlídači č. 47 se ale do povědomí dalších režisérů dostal tvárný herec Jaroslav Průcha, jeden z převtělovacích mistrů, kterého takřka nikdy není poznat, a proto se také nemohl stát klasickou hvězdou. (Scenárista Hlídače, tehdy začínající Otakar Vávra si pak Průchu vybral jako chlípného pana radu Rese do svého režijního debutu Panenství.) Průchův uměřený typ herectví stojí v přímém rozporu s teatrálností ostatních představitelů filmu (především Ladislavem Boháčem jako divokým Ferdou), a možná i proto nám dovoluje tolik soucítit s hrdinovým dvojitým neštěstím – je obklopen lidmi zcela jiného ražení a připadá si odtržený od reality (ačkoli je filmová realita spíš odtržená od té nefilmové).

Na rozdíl od Renče, který Doušovo ohluchnutí pojímá jako projev náhlého psychického přepětí, Rovenský nechá Doušu poranit si hlavu fyzicky hned na začátku filmu a pak sledujeme jeho postupné hluchnutí. Důraz na formální úlohu zvuku měl ve třicátých letech zvláštní smysl: publikum se stále ještě adaptovalo na nástup „mluvených filmů“. Na samotné mluvené slovo synchronní s obrazem bylo sice již zvyklé, ale kreativnější užití zvukových efektů zatím nebylo příliš časté.

Jedním z mála českých filmařů, kteří se o to pokoušeli, byl Gustav Machatý ve snímku Ze soboty na neděli (1931), který vyloženě experimentoval se zapojením ruchů velkoměsta do prostinkého, kosmopolitně laděného milostného příběhu o dvou písařkách. Zatímco Machatý se ale snažil o světovost v německém nebo dánském duchu a Martin Frič o světovost v duchu Hollywoodu či sovětských montážních filmů (viz jeho Jánošíka), Rovenský se pokoušel najít originální český styl naladěný na atmosféru zdejší přírody. Postupné vytrácení zvuků ze světa Hlídače č. 47 tak pro dobové diváky muselo být mnohem více traumatizující a nepříjemné, protože zvuk už považovali za dávno vydobytou danost.

Do filmu se totiž vrací i psané lístky, které plní dočasnou formu mezititulků jako v raném „němém“ období kinematografie. Náhlý návrat sluchu pak působí vyloženě opojně, jako vykoupení z překonaného stadia dějin filmové techniky. U Renčovy verze již nezažijeme totéž trauma ani úlevu. Zatímco Rovenského dílo patřilo ve třicátých letech mezi zástupce dobového realismu, Renčovo retro se pokouší jen tlačit na pilu, ale není v něm nic aktuálního. Otázkou tedy je, na který z těchto dvou filmů by se vlastně mělo správně zapomenout.

Hlídač č. 47 (1937)

Režie: Josef Rovenský

Hudba: Josef Dobeš

Hrají: Jaroslav Průcha, Marie Glázrová, Karel Veselý, Ladislav Boháč, František Kovářík a další


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].