Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jeden den v životě

Den člověka na konferenci

81 R24 2012 • Autor: Respekt
81 R24 2012 • Autor: Respekt

Na každým kroku pravdy trochu. Já se pohybuju superrychle v rychlovlaku někde na hranicích Pensylvánie, kde se za okny rozlévá řeka skrz les. Naproti mně hlučný a mastný huhlá hlasitě do telefonu data schůzek politolog. Několikrát zamantruje a rozhlídne se po vagoně, nikdo mu nevěnuje pozornost a on s lítostí zjišťuje, že se stal normou. Já lituji, že jsem si včas nezjistil, že o vagon dál je zóna ticha, ve které se jen šeptem říkají zdvořilostní fráze a čtou knížky s měkkými obaly.

Konference je kousek za Washingtonem v klášteře vědy šílenýho Howarda Hughese. Filantropa a výrobce bombarďáků a raket. Kolem jen velká okna s domy, golfiště, pusté louky a kusy lesů. Klášter je jak ze žurnálu pro milovníky vína, moderní architektury a významných přátel. Hrubé betonové stěny, nerez, sklo, jezírko, kus dřeva. Nikoho neznám, široko daleko žádná vesnice, město, nic, jen Amerika. Bar šumí, bývalí a budoucí nobelisti, géniové, entuziasti. Na baru Jack Daniels. Cigáro. Chlápek si ho dává se mnou. Užasnej neurovědec. Zapíná a vypíná různý části mozku, rozsvěcí a zhasíná ty, co jsou aktivní. Říká, že na rakovině makal, dokud mu nedali profesuru, a pak přešaltoval na mozek. O mozku nikdo nic neví, žádná konkurence. Rakovina? Ty vole, miliony ručiček pipetují noc co noc proti tobě. To je, jako že si sedneš na mulu a řekneš hurá na Čínu. To není nic pro mě. Třetí cigáro. Sedím s klukem, co montuje vážkám na hlavu kamery a kouká, jak loví mouchy. Ony je neloví přímo, spočítají si, kam ta moucha za určitý čas dolítne, a tam si pro ni přiletí, proto ty mouchy dělají nepravděpodobný zatáčky, aby se to těm vážkám hůř počítalo – heuréka – jak u lidí, kolik si jich jenom vyhlídne nějakou vosičku či lumíka a místo toho uloví hovado. Poslední sklenka v hotelu na baru a pak spát.

Ráno vstanu, světlo, obleču se, vyčistím, vyjdu z pokoje a zjistím, že jsem v trenkách. Poprvé v životě naměsíčnej. Dveře zaklapnou, ta dementní karta, co se teď používá místo klíčů, je vevnitř. Stojím bez trička, neumytej a napůl bos, na chodbě asexuálního hotelu. Rychle výtahem dolů, dveře se otevřou, jsou čtyři ráno, hotel bude prázdnej. Ne. Stojí tam 200 dětí. Těch pár u výtahu mě beze slova pozoruje a já čekám, až se dveře zase zavřou. Zpátky v sedmým patře šmátrám a pátrám, až najdu otevřený dveře někam. Dostávám se do struktury hotelu, kanceláře, umývárny, šatny, asi po půlhodině bloudění se ocitám v zádech recepčního. Tss… Nereaguje. Hargh…. Nic. Plis…. Nic…. AHARG! Recepční se bohužel leknutím složí. Pomáhám mu na nohy a vysvětluji situaci. Neustále se omlouvám. S nově vystavenou kartou musím projít houfem dětí k výtahu. Kde se tam vzaly, už nezjistím. Usínám a zaspím. Tím pádem mi ujede přibližovadlo. Jdu skrz krajinu. Močály nejsou to nejhorší. V jednom momentu mám pocit, že se musím radostně rozběhnout. Což je obecně dobře, ale nesmí to být les plný maliníku. Nemůžu se ani hnout. Těch několik posledních temp, než jsem spadnul přikurtovanej tisíci malými jehličkami, bylo, jako když se zadrhne film. Obepnutej šlahouny od hlavy až dolů s několika sty ostnů skrz džíny zabodnutými do stehen. V lese nastalo nepřehlédnutelně naprosté ticho. Bez hnutí a beze slova koukám do korun a v tu chvíli se asi metr ode mě přiřítí datel velkej jako kachna a začne oťukávat javor. Jeho leknutí, když mě zmerčí… Je jen málo tak směšných věcí na světě jako polekaný datel. Po dvou hodinách bloudění v bažinách řeky Potomac a odstraňování trnů a chmýří jsem konečně zpátky v chrámu vědy pana Howarda, kde se zrovna podává oběd. Chřest a kuře, špagety, rostbíf. Potkávám šéfa. Ptá se, jak se mi líbily ranní přednášky.

LUKÁŠ ČERMÁK, molekulární biolog, toho času žije v New Yorku

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 24/2012 pod titulkem Den člověka na konferenci