Hmota, smyslně poddajná, žensky plastická, nás svádí tisícem sladkých okrouhlin a měkkostí,“ prohlašuje šílený Otec, jedna z ústředních postav povídek polského meziválečného spisovatele a malíře Bruna Schulze. „Toužíme po demiurgii, chceme stvořit podruhé člověka k obrazu a podobenství manekýna.“ Citát pochází z proslulého Schulzova Traktátu o manekýnech, který se stal výchozím bodem projektu pražského tanečního souboru Spitfire Company 13. měsíc / Requiem za Bruna Schulze. Inscenace vznikla v rámci rezidenčního pobytu ve varšavském Teatru Na Woli a v Paláci Akropolis se nyní konala česká premiéra.
Spitfire Company patří k nejvýraznějším domácím skupinám na pomezí fyzického divadla a „alternativní“ činohry v nejširším slova smyslu. V nové inscenaci sice jednoznačně převažuje tanec a hudba, pro Spitfiry typické temné ladění však zůstává.
Erotická přetlačovaná
Režisér a autor scénáře Petr Boháč si z vykloubené atmosféry fantaskních Schulzových próz vybral kromě motivu ambivalentního vztahu syna s otcem především svá oblíbená témata: perverzní erotiku, fetišismus či krutou a současně trochu groteskní mocenskou přetlačovanou mezi zástupci obou pohlaví. Dusnou a nervní atmosféru představení významně spoluvytváří i živý doprovod smyčcového Epoque Quartetu (hudbu složil Jan Kučera).
Hraje se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
