52_tema_rozhovor05_R02_2011_n.jpg
52_tema_rozhovor05_R02_2011_n.jpg


52_tema_rozhovor05_R02_2011_s.jpg
52_tema_rozhovor05_R02_2011_s.jpg

Když Josef Škvorecký odjížděl do emigrace, domlouvali jste se dopředu, jak budete dál spolupracovat?

V momentu, kdy odjížděl, nepočítal s tím, že bude emigrovat. Chtěl v Torontu získat zkušenosti, a teprve podle vývoje v Československu se rozhodnout, jestli se vrátí. Když jsme se tedy loučili, nevypadalo to na žádnou dlouhou odluku.

 
Za normalizace jste si vyměnili stovky dopisů, Škvorečtí vám posílali knížky vydávané v jejich torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Jak jste se vyhýbali StB?

Na moji i jeho domácí adresu jsme si psali jenom o rodinných záležitostech, o neškodných věcech, které mohly projít. Jako redaktor časopisu Melodie jsem ale mohl vyjíždět na zahraniční festivaly, a když jsem později odešel do Supraphonu do sekce zahraničních práv, vyjížděl jsem do západní Evropy celkem pravidelně. Tak bylo možné, abych mu z  těchto cest posílal dopisy, které byly naprosto otevřené. Po úrazu z mládí, kdy jsem ztratil hybnost v prstech pravé ruky, jsem je dlouhé hodiny drápal levačkou na hotelových pokojích, takže byly často skoro nečitelné. Vždy jsem mu zároveň napsal, kdy a kde budu  příště k dosažení. Jeho dopisy chodily potom na adresy poste restante do hotelů v cizině, kde jsem pobýval. Nebylo to ale jednoduché, brzy jsme zjistili, že je nutné na ty dopisy a balíčky s knihami připsat zprávu, že nebude-li zásilka vyzvednuta do určitého data, aby se vrátila odesílateli. Hrozilo totiž nebezpečí, že kdybych si balíček nestačil vyzvednout, personál hotelu by ho přeposlal rovnou do Prahy, vlastně do rukou StB, čímž by všechno prasklo. Naštěstí se to nikdy nestalo.

 
Jak jste ty knihy pašoval do Československa?

Na místě jsem opatřil paperbackové obaly anglických nebo amerických detektivek, které byly takzvaně nezávadné. A do nich jsem pak zabalil knížky od Škvoreckých, kterým jsem obaly strhnul. Část knih také převážel můj syn Petr schovanou ve své lodi při cestách z dovolené v Jugoslávii. Dopisy jsem se převážet neodvažoval, ty jsem po přečtení pálil.

 
Josef Škvorecký vám většinou posílal své romány k první kritice. Rozmlouval jste mu něco?

To se týkalo především prvních próz a většinou šlo o drobnosti. Například v jedné povídce se mi poněkud nelíbil obraz, který se několikrát opakoval, týkal se zelených očí nějaké dívky, které vždycky v určitém momentu zazáří. Zdálo se mi, že to ruší celkový styl, ale Josef mi opakoval, že to pro něho má zcela speciální, osobní význam, a nechal to tak. Jinak se mi většina jeho knih velmi líbila, nejvíce asi Mirákl.

Mimochodem vzpomněl jsem si teď na historku, která souvisí se zvláštní pochvalou Zbabělců.Osmnáctého března 1974 jsem byl v Bologni na jazzovém festivalu, kde hrál Gerry Mulligan. Sešel jsem se s ním po koncertu na skleničku vína a on, když zjistil, že jsem z Československa, vykřikl: „To je fantastický. To je země, o které jsem nikdy nic nevěděl, až se mi dostal do ruky román o kapele, která hrála na konci války, a ti kluci mysleli a mluvili o jazzu úplně stejně jako my. Jestli toho autora náhodou znáte, tak ho ode mě moc pozdravujte.“ A tak jsem ještě ten den, ve tři hodiny ráno volal do Toronta Josefovi, abych mu to řekl.

 
Mimochodem, jak hrál Josef Škvorecký na saxofon?

Slyšel jsem ho hrát až dávno potom, co jsme se poznali, když ho při tiskových konferencích nutili, aby vzal saxofon do ruky a něco předvedl. Jemu se to ovšem velice nelíbilo, že ho o něco takového žádají, ale pár tónů, pár swingových frází vyloudil. Rozhodně to nebyl žádný virtuos.

 
Kdy jste se vlastně poprvé potkali?

On o mně věděl už za protektorátu, protože jsem posílal do náchodského Zachovalova jazzového orchestru, v němž Josef hrál, svůj  časopis Okružní korespondence o jazzové hudbě. Osobně jsme se potkali až během studií ve čtyřicátém pátém roce, kdy začal mimořádný letní semestr. O rok později už jsme navštěvovali společný seminář na anglistice. Já jsem měl referát o Fitzgeraldovi a Josef o Hemingwayovi. A tak jsme se dali do hovoru, zjistili jsme, že nás spojuje zájem o americké spisovatele a jazz. Tím to všechno začalo.

Po škole jsem se dostal do Státního hudebního vydavatelství, které se později stalo součástí Odeonu. Škvorecký tehdy učil na měšťance v Polici nad Metují a velice se snažil odtud dostat. Takže když se uvolnilo místo v redakci angloamerické literatury, napsal jsem na něj doporučující posudek, který byl pochopitelně velice poznamenán dobovou dikcí. A potom jsme už tedy byli kolegové v rámci jednoho podniku, i když jsme každý pracovali v poněkud jiném oddělení.

 
Jako překladatelé jste si často vypomáhali. Jak se překládá ve dvou?

Měli jsme zvláštní metodu. Nejprve jsme se domluvili, o jakou knihu se budeme zajímat, a přečetli si ji zprvu jen pro orientaci. Neznámá slovíčka nám vyhledávala moje manželka, která k nim napsala pět až šest významových možností, z nichž jsme si potom vybírali. Knížku jsme si v podstatě rozdělovali. Někdy jsme to dělali i tak barbarským způsobem, že jsme ji prostě roztrhali na části po dvaceti stránkách a každý jsme přeložili svůj díl. Pak jsme si jednotlivé části mezi sebou vyměňovali, doplňovali k tomu poznámky, diskutovali o nich a nakonec z toho vznikla nějaká společná verze.

 
S kterým překladem jste měli největší potíže?

Nejkrkolomnější byla Faulknerova Báj. Protože to je jednak Faulknerův jazyk, jeho věty přes půl stránky, kde se musí hledat souvislost, která část věty na co navazuje a které substantivum či adjektivum se k čemu vztahuje. A jednak je to záležitost velice složitá i faktograficky, protože se tam popisují letecké souboje nebo technické termíny z letectví, které pro nás byly naprosto neznámé. Naštěstí se nám podařilo po velkém úsilí najít pamětníka, který za té první světové války skutečně létal. A ten nám upřesnil mnoho věcí.

 
Sixty-Eight Publishers Škvorecký a jeho žena vedli přes dvacet let. Svěřil se vám za tu dobu někdy, že by s tím chtěl přestat a věnovat se jen svému psaní a přednášení na univerzitě?

To ne, ale možná to bylo proto, že ta hlavní iniciativa vyšla od Zdeny, to ona byla v nakladatelství hlavní tahoun. Pamatuju si, že když jsem se k nim konečně v roce 1989 přijel do Toronta podívat, otevřela mi dveře a ruce měla celé černé od inkoustu.

 
Zajímal se Josef Škvorecký i v posledních letech o současnou českou prózu?

Samozřejmě, občas se mírně rozešel i s domácí kritikou, což se týkalo třeba prvního románu Michala Viewegha, který se mu líbil. Naposledy mi velice doporučoval Selské baroko od Jiřího Hájíčka.

 
Jak Josef  Škvorecký vnímal porevoluční vývoj v České republice?

Příliš ho nekomentoval. Ze své životní zkušenosti věděl, že ani existenční podmínky v tržním kapitalismu a demokracii nejsou ideální, byť měl radost, že se vše vyvíjí vcelku správným směrem.

52_tema_rozhovor04_R02_2011_s.jpg
52_tema_rozhovor04_R02_2011_s.jpg

Lubomír Dorůžka (87)

Vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě UK a připravoval disertační práci o jazzu. Po únoru 1948, kdy se jazzová tematika stala nežádoucí, přešel na obor anglická a americká literatura. Po válce pracoval jako zahraniční tajemník R. A. Dvorského, poté jako redaktor a překladatel Státního nakladatelství krásné literatury, pro které překládal knihy Francise Scotta Fitzgeralda, Willia-ma Faulknera, Henryho Jamese a dalších. Většinu své profesní dráhy se věnuje popularizaci jazzu, o čemž publikoval řadu knih jako Tvář jazzu nebo Panoráma jazzu. Se svým nejlepším přítelem Josefem Škvoreckým si bohatě korespondovali od 50. let až do současnosti. Dopisy do roku 1989 vyšly ve dvou výborech Psaní, jazz a bláto v pásech a Na shledanou v lepších časech.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte