Co ukázalo první odpojení státu od internetu: Média se blíží vyhledávačům
 

internet_threat_295x195_295x195.jpg
internet_threat_295×195_295×195.jpg • Autor: Respekt

74_R06_2011_s.jpg
74_R06_2011_s.jpg
Demonstrace v Egyptě jsem sledoval od začátku. Upozornila mě na ně nenápadná zmínka na Twitteru (sociální síť podobná Facebooku): „Tak možná nezůstane jenom u Tunisu.“ Zprávu následoval odkaz na jeden z místních zdrojů „twitterového“ zpravodajství.

Ze zvědavosti jsem na něj klikl a celý den pak fascinovaně sledoval proud zpráv z náměstí Tahrír, z Káhiry, z celého Egypta. Před očima se mi objevovala směs kratičkých zpráv od demonstrantů, jejich sympatizantů a místních novinářů. Dohromady tvořily kompletní zpravodajský servis: breaking news, shrnutí a komentáře, fotografie a videa. Neprodukovali je profesionální novináři, ale demonstrující s mobilem v ruce, takže pulzovaly atmosférou protestů.

Dlouho šlo o jedinou možnost, jak dění v Egyptě sledovat. Mezinárodní zpravodajské kanály váhaly, jestli se protestům věnovat: demonstrace začaly 25. ledna, v úterý, BBC a CNN je začaly pokrývat od pátku. Ve čtvrtek jsem na CNN spatřil titulek „breaking news“ a zaplesal, že se konečně dočkám zpravodajství z Egypta. Místo toho mě čekaly nominace na Oscary.

Jedinou výjimkou byla katarská Al-Džazíra. I ta první úterní demonstraci nepochopitelně zaspala, ale v dalších dnech dokázala přinést bezkonkurenční zpravodajství.

Nikdo není ostrov

Loni v prosinci se na serveru Mashable objevila předpověď, že rozmach sociálních sítí povede k zániku něčeho tak drahého a zbytečného, jako jsou zahraniční zpravodajové. Přesně tahle prognóza se mi vybavila v okamžiku, kdy velká zahraniční média na situaci nedokázala včas reagovat.

Pak ale začal Egypt mizet z internetu, podle všech dostupných informací na příkaz prezidenta Mubaraka. Nejprve, hned první den protestů, se rozhodl zablokovat sociální sítě, Twitter a Facebook, a přiškrtit mobilní služby. Obejít podobný blok ale není nic obtížného, a tak se zprávy o počínající revoluci vesele šířily dál. Proto došlo v noci ze středy na čtvrtek na prezidentův příkaz k zablokování celé sítě, de facto „vypnutí“ internetu. Zůstal jediný malý poskytovatel připojení, nejspíš kvůli připojení k egyptské burze, která den předtím zkolabovala. Jinak nic.

Poprvé v historii se tak někdo pokusil odpojit od internetu celý stát, osmdesát milionů lidí. „Pane prezidente, zkuste vypnout a zapnout modem,“ rozletělo se na Twitteru. Egyptská mediální tma byla zpočátku téměř dokonalá a sociální sítě nepoužitelné. Informování o protestech tedy na chvíli ovládla klasická média a jejich zahraniční zpravodajové. V čele s Al-Džazírou, která i přes zákaz vysílání pokračovala v živých vstupech přímo z náměstí, kde se v tu chvíli očekával masakr.

Unikátní „experiment“ s vypnutím internetu přinesl zajímavý výsledek. Díky množství svých „buněk“ se internet začal chovat jako živý organismus – odumřelou tkáň začaly rychle nahrazovat živé buňky. Zvedla se vlna solidarity, poskytovatelé a uživatelé internetu z celého světa nabídli Egyptu náhradní možnosti: vytáčené připojení (archaické, ale v tomto případě dokonale funkční), podpora internetu přes satelit a další varianty.

Po svém zareagoval Google. Hned během první demonstrace totiž zmizel jeden z jeho egyptských manažerů. To si internetový gigant nenechal líbit: přes víkend dokončil vývoj aplikace, která umožňuje posílat vzkazy na Twitter pomocí hlasu (voice2tweet). Funguje jednoduše, přesně tak, jak teď Egypťané potřebují: zavoláte na jednu z vyhrazených linek a nadiktujete vzkaz, který se objeví na vašem twitterovém účtu. Aplikace sama není nic úžasného, fascinující je rychlost, s jakou Google zareagoval.

Lokální hrdinové v globální vesnici

Už před dvěma lety to naznačila íránská („zelená“ nebo taky „twitterová“) revoluce: zpravodajské pokrytí katastrof, nepokojů, válek a všech bleskových událostí zvládnou nejlépe místní lidé. Klasická média pak mohou na tyto zdroje odkazovat, citovat zajímavé lokální autory a upozorňovat na ně. Stávají se tak médii v původním smyslu toho slova – spojují publikum s těmi, kdo se dění přímo účastní.

Média se tak přiblížila internetovým vyhledávačům. Z obrovského množství zdrojů vybírala ty, které naplňují jejich zpravodajská kritéria: zdají se důvěryhodné a přinášejí aktuální novinky. S podobným filtrem však pracuje i Google. Přidaná hodnota médií by měla být v ověřování zpráv. Ale v situacích, jako je tahle, na ni často rezignují. Raději uvádějí zprávy frází „zdá se, že…“.

Měla by se tedy v budoucnu hodnotit kvalita médií podobně jako u vyhledávače? Podle toho, že dokáže odfiltrovat špatné zprávy a dezinformace a do zpravodajství propustí jen ty spolehlivé? (Ano, i dnes se tohle kritérium používá, ale spíš mimochodem.) Během íránských protestů vláda zkrotila Twitter i tím, že na něj vypouštěla množství dezinformací, takže nikdo nevěděl, komu a čemu věřit. Zdá se, že Mubarak tuhle taktiku zatím neobjevil.

V každém případě se potvrzuje, co říkal mediální teoretik Marshall McLuhan už někdy v 60. letech 20. století: žijeme v globální vesnici a přes plot pozorujeme, co se děje u souseda na druhém konci světa. A po egyptských zkušenostech musíme dodat: běda tomu, kdo stáhne rolety! 

 

Autor je publicista, věnuje se sociálním sítím a internetu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte