Na dostavbu Temelína bych si nevsadil

Česko odstartovalo tendr na dostavbu své jaderné elektrárny Temelín. O jak výjimečný projekt se vlastně v dnešním světě jedná?

To poznáme teprve podle toho, co se bude dít dál. V uplynulých letech se objevil relativně dlouhý seznam vyhlášených tendrů. Některé pokračují, poměrně velká část z nich ale byla zrušena. Naposledy třeba v Jihoafrické republice, kde byl tendr společnosti Eskomshozen ze stolu, když se ukázalo, že by této společnosti po vypsání tendru ratingové agentury okamžitě snížily hodnocení. To nechtěla firma riskovat, takže z toho vycouvala. Pak jsou tu situace, jako ta v Turecku, kde od soutěžících ve finále nabídek přišly prázdné obálky. Jediná skutečná nabídka byla od Rusů.

 
Co tedy udělali, vzali tu ruskou nabídku?

Stále s Rusy vyjednávají. Obecně se dnes ukazuje, že firmy nebudou schopné nahrazovat stárnoucí reaktory novými. Klíčová otázka tedy zní, zda je akceptovatelné prodlužování jejich provozní doby za hranici čtyřiceti let, nebo zda se bude pokles počtu jaderných bloků ve světě v příštích třech letech dramaticky zrychlovat.

 
Ve Spojených státech či Velké Británii ale přece naopak existují plány, jak roli jaderné energetiky po roce 2020 zásadně posílit.

Plány mě nezajímají. Americká vláda silně podporuje jadernou energetiku. Je to jasně řečené, srozumitelné a zahrnuje to všechny podstatné činitele od ministra energetiky Stevena Chu až po prezidenta. Když se ale podíváte na to, co se stalo od roku 2005, kdy byl schválen energetický zákon, situace vypadá jinak. V první fázi Kongres vyčlenil 18,5 miliardy dolarů jako záruku na půjčky pro stavby. Za šest let však Američané nebyli schopni ty peníze utratit. Je tam jen jediný konkrétní projekt, který požádal o záruku a získal osm miliard. Takže máme deset miliard čekajících v banku a žádné projekty.

 
Nikdo nechce stavět?

Není to prezident USA, kdo objednává atomové elektrárny, jsou to energetické firmy. A co ty firmy říkají? V květnu 2010, tedy ještě před Fukušimou, mi ukázal ředitel společnosti Exelon, největšího provozovatele atomových elektráren ve Spojených státech, dva grafy. Pocházejí z jejich interních analýz, ale nebyl to žádný únik informací. Ukázal je dobrovolně. Jsou to analýzy pro různé druhy energetických projektů. Porovnali v nich data z let 2008 a 2010 a můžete tam vidět, jak dramatická změna se v uplynulých dvou letech odehrála. Ta zpráva je jednoduchá: ani se zárukami na půjčky nebyla pro Exelon stavba nových jaderných elektráren výhodná.  

 
Co stojí za tou změnou?

V průběhu té doby se od obecně formulovaného projektu přešlo k detailní inženýrské práci. V roce 2008 to byl jen výhled a časový plán. Byla to podobná fáze, v jaké jste nyní vy v případě dostavby Temelína.

 
A když udělali tu detailní práci, tak zjistili, že náklady jsou výrazně vyšší, než se odhadovalo?

Mnohem vyšší. To se stalo i při stavbě jaderné elektrárny v Olkiluotu ve Finsku, kde museli velkou část projektu kvůli požadavkům na bezpečnost přepracovat.

Když se podíváte na situaci v Česku, jsou tu tři návrhy. Ten ruský nechme stranou, neočekávám, že by měl šanci. Pro Čechy by bylo z politických důvodů velmi obtížné vybrat Rusy.

 
To není tak jednoznačné, roli tu hrají i české firmy, které Rusy podporují. Třeba Škoda Jaderné strojírenství, která se tendru účastní po boku Rosatomu.

Dobrá, pojďme zahrnout i Rusy a počítejme se všemi třemi. Jde mi o to, kdo z účastníků nabízí projekty licencované pro Evropu. Ani jeden.Jde o technologie, které tu nikdy nebyly realizovány. Nabízejí reaktory, které jsou zatím jen ve fázi konstrukce. Vyprojektované, ale bez licence. Nikdo přitom neví, jak dlouhou dobu licenční proces zabere. Pokud však neuděláte detailní projekt, nevíte, kolik to bude stát.

 
Co by tedy měla udělat česká vláda, když skutečné náklady nelze odhadnout?

Velmi složitá otázka je, jak definovat pravidla tendru. Jak určíte způsob stanovení ceny, to je to nejdůležitější. Ve Finsku byla od začátku garantovaná fixní cena. Na to už ale stavitelé elektráren znovu nikdy nepřistoupí. V případě prodražení je to pak totiž stavitel, kdo musí platit obrovské sumy peněz navíc. Shodou okolností nedávno vystoupil francouzský poslanec pověřený ekonomikou jaderné energetiky s informací, že cena elektrárny Flamanville, kterou ve Francii staví firma Areva, se vyšplhá na 6,6 miliardy eur. Přitom původní odhad byl 2,5 miliardy a následná smluvní cena tři miliardy.

 
V Česku se přesto objevují nejrůznější odhady, na jakou cenu by se dostavba Temelína měla vyšplhat. Hovoří se dokonce o půl bilionu korun, tedy asi 20 miliardách eur. Lze upřesnit alespoň rámec, o kterém se bavíme?

V tuto chvíli nemáme ponětí o tom, co nakonec bude v tendru. Například v Číně byl naposledy ohlášen jaderný projekt pro dva nové reaktory v hodnotě přibližně osm miliard dolarů (tedy asi sto padesáti miliard korun). Ani tam však dnes není jasné, jak do toho všeho promluví otázka dodávky paliva a další věci.

Český komisař pro dostavbu Temelína Václav Bartuška avizoval, že pro tři finalisty, kteří jsou ve hře, to není otázka dobrého obchodu a zbohatnutí, ale otázka přežití. Jde o to, že na světě je v tuto chvíli tak málo tendrů, že je nemohou uživit. Je to pro Čechy dobré, nebo špatné?

Velmi špatné. Někdy mě tahle debata překvapuje, protože ve skutečnosti nemá být o číslech, která dodává stavitel. Je o skutečných nákladech projektu a ty mohou být dosti odlišné. Projekty ve Finsku či Francii mají čtyř- až pětileté zpoždění. A nejde jen o to, že je dnes dražší beton, jde o to, zda jste si půjčili peníze na čtyři roky, nebo na deset let. Pokud nevíte, jak dlouho bude stavba probíhat a jak se bude zpožďovat, nemůžete mít ponětí o celkových nákladech. Proto vždy odmítám diskusi na téma, jaký je odhad ceny. Je to jako kupovat zajíce v pytli. Především ale nevěřím, že projekt dospěje k cíli. Kdyby se někdo vsadil, že Česká republika dostavbu Temelína dokončí, pokud se první lžíce bagru vůbec kdy zaryje do hlíny (což se podle mě zatím nechystá), podle mě by prohrál.

 
Proč?

Projeví se podobný efekt jako ve Flamanville a finském Olkiluotu. Nezaplatíte to. A navíc: než stavba pokročí, budou se rozvíjet jiné technologie, třeba i výroba elektřiny z plynu. Turbíny jsou teď mnohem lepší, než byly před deseti lety. Konkurence nečeká.

 
Ale v Temelíně je to jen stavba dalších bloků. Veškerá infrastruktura tam už existuje.

Ve Flamanville i v Olkiluotu se také staví „jen“ třetí blok. Je to přesně stejná situace. O projektech „na zelené louce“ vůbec nemluvím. Ty ani nestojí za zmínku, veřejnost je nikde nepřijme.

 
Co si tedy myslíte o nové energetické koncepci představené ministerstvem průmyslu, která počítá s možností, že v Česku bude postaveno dokonce několik úplně nových jaderných elektráren?

Je to jen propaganda, podobně jako v jiných zemích. Když se ohlédnete do minulosti posledních čtyřiceti let, vidíte, že do konce 70. let dvacátého století existovalo ve světě velké množství projektů. Nejvíce se formálně stavělo 233 reaktorů současně, ale hodně projektů bylo nakonec zastaveno. V roce 2005 klesl počet reaktorů ve výstavbě na historické minimum. Dnes je ve světě ve fázi konstrukce 65 reaktorů, je ale důležité vědět, co to znamená. Když například plán na stavbu zůstává v seznamu přes dvacet let, trochu o něm začínáte pochybovat.

Závažné krizi přitom čelil jaderný průmysl už kolem roku 2000. Byl to čas fúzí, kdy se velké jaderné firmy spojovaly, japonská Toshiba pozřela americký Westinghouse a podobně. Po této konsolidaci na světě zůstala čtyři velká konsorcia, která staví jaderné elektrárny. Aby se z krize dostal, přišel jaderný průmysl s myšlenkou renesance: vyhlásil masivní propagandistickou kampaň, do které napumpoval stovky milionů dolarů. Je obrovská a trvá už deset let.

 
Může se investice do jaderné elektrárny za určitých okolností vyplatit? Třeba díky následné úspoře z emisních povolenek, kterých potřebují jaderné elektrárny jen minimum, nebo kvůli nízké výrobní ceně elektřiny?

Pokud budete jako Číňané platit dělníkům sto padesát eur na měsíc, oni budou pracovat se dvěma dny volna měsíčně, práce budou probíhat nepřetržitě sedm dní v týdnu a celý projekt bude placen ihned v hotovosti, pak se vyplatí. To si ale může dovolit skutečně jen Čína a nikdo jiný. Pokud ta otázka směřuje k tržní ekonomice, zapomeňte na výpočty, podle nichž by se stavba vyplatila díky vysoké ceně za uhlík. Konkurenční bezuhlíková technologie bude mít stejnou výhodu. Obnovitelné zdroje už teď v mnoha zemích balancují na samé hraně ziskovosti.

 
Zdá se, že tedy alespoň v rozvíjejících se zemích jako Čína, Indie či Rusko je jaderná energetika stále v kurzu.

Když si ty případy projdete po jednom, Čína je jedinou zemí, která v současné době staví velké množství reaktorů: sedm­advacet z těch pětašedesáti rozestavěných. Takže Čína představuje čtyřicet procent všeho, co se v jádru děje. V celkové čínské energetické strategii však atom hraje poměrně malou roli. Za jádro každoročně utrácejí deset až patnáct miliard dolarů. Jen na větrnou energetiku přitom vydávají dvakrát tolik, a když si vezmete obnovitelné zdroje jako celek, dostanete se přes padesát miliard. Jaderná energetika dnes zajišťuje pouze dvě procenta čínské spotřeby. Pokud se to zvýší na tři až čtyři procenta, což by znamenalo až šedesát nových elektráren, byl by to velmi spektakulární skok, ale pořád ten podíl v energetickém mixu zůstane malý. Máme tu navíc efekt Fukušimy, zpoždění staveb, stejně jako v řadě dalších zemí, a konkurenci nejen obnovitelných zdrojů, ale i decentralizovaných chytrých sítí.

Pokud jde o Indii či Rusko, vždy malují perfektní plány, ale realita je jiná. Stačí se podívat na vývoj plánů od roku 1995. Vůbec se nenaplňují, vždy to bylo přehnané. Otázka výhledu na rok 2020 je tak něco jako věštění z křišťálové koule.

Co je přijatelné riziko?

Vraťme se ještě do Česka. Jak byste tedy postupoval v situaci, kdy některé reaktory mají brzy dosloužit, spotřeba energie roste a politici se prostě musejí nějak rozhodnout?

Při svých přednáškách vždy říkám – tohle jsou čísla a na jejich základě můžeme diskutovat. Pokud s nimi nesouhlasíte, řekněte mi nejprve, se kterými a proč. Musíme se nejdřív na nějakých číslech shodnout, jinak nemá diskuse smysl. Podle mě jste to v Česku neudělali. Diskutujete o čemsi, co se vznáší v oblacích. Jedni vystřelí sumu 20 miliard eur a jiní zase vyprávějí o technologiích, aniž by přesně věděli, co je obsahem soutěže.

Nejdřív by měli politici definovat, čeho vlastně chtějí dosáhnout. Cílem přece není vyrábět kilowatthodiny, ale umožnit lidem přístup k cenově dostupné energii a všem službám, které s tím souvisejí – vytápění, vaření a podobně. Ve Francii někteří lidé říkají: podívejte, my máme díky jaderným elektrárnám levnější energii než naši sousedé. Skutečně, ceny elektřiny třeba v Paříži jsou relativně nízké. Znamená to ale, že tamní domácnosti platí nižší účty za elektřinu než domácnosti v Itálii, Británii nebo Německu? Vůbec ne. Mají totiž větší spotřebu. Protože se Francie těšila nadbytku levné energie, byli lidé vedeni k tomu, aby si pořídili přímotopy. Topí jimi dnes 30 procent domů. Výsledkem je, že čtyři až pět milionů domácností nemůže zaplatit účty za energie. Upadly do stavu, kterému se říká „palivová chudoba“, kdy se stávají závislými na sociálních dávkách. Ze statistik navíc vyplývá, že ve městech, jako je Paříž, umírá v zimě o 10 procent více lidí než v létě. Ne všichni samozřejmě umírají kvůli tomu, že jejich příbytek je nedostatečně vytápěn, někteří nicméně ano. Tak vypadá země laciné elektřiny. Česko by se tedy mělo zamyslet především nad tím, jak lidem zajistit cenově dostupné, ekologické a udržitelné energetické služby.

Vláda ale vcelku logicky argumentuje tím, že u nás není dost slunce, větru, energie řek a podobně, takže na obnovitelné zdroje nelze sázet. Kromě toho se odvolává na energetickou bezpečnost a riziko přílišné závislosti na ruském plynu.

Nejde o to chtít nahradit spalování hnědého uhlí fotovoltaikou. Požadovat něco takového by bylo hloupé. Stejně hloupé je ale stěžovat si, že slunce málo svítí a vítr dost nefouká. Protože to ve skutečnosti znamená, že slunce svítí a vítr vane. Kromě toho máte geotermální energii, biomasu a podobně. Záleží tedy na tom, co je výhodné v daném místě, jaký mix zvolit. Energetické služby také lépe zajistíte, pokud se rozhodnete pro trigeneraci, kde se v jednom domě současně produkuje teplo, v létě chlad a elektřina. Trigenerační jednotka může navíc vyrábět metan, který lze pouštět do existujících rozvodů zemního plynu. To jsou typické chytré strategie.

 
Jinými slovy hovoříte o decentralizaci energetiky.

Bez ní by tato nová řešení nefungovala. Musíte systém optimalizovat pro lokální podmínky, někde třeba není dost biomasy, slunce někdy nesvítí a podobně. Využívat větrnou energii může být někde velice ziskové a jinde nikoli. Ve světě rychle vznikají inovační systémy, které se s tím dokážou vyrovnat. Nevěřili byste, jak rychle to postupuje ve Spojených státech, aniž by se to přitom nějak odráželo ve federální politice. Je to věc na úrovni jednotlivých států, které hrají velkou roli v definování vlastní energetické politiky. Jde to i na nižší úroveň: univerzitní kampus provozovaný jako virtuální elektrárna a podobně. Existuje celá řada takových projektů.

V Česku se diskutuje také o jaderné elektrárně Dukovany, jejíž plánovaná životnost se blíží ke konci a která není vybavena sekundárním ochranným obalem reaktoru, kontejnmentem, jak je tomu zvykem v moderních západních elektrárnách. Jak rizikový takový provoz do budoucna může být?

Nejde jen o kontejnment, ale o celý koncept rizika jaderné energetiky. Společnost žije s určitou mírou rizika, ale celý koncept jejího určování ztratil v mých očích smysl po Černobylu a definitivně po Fukušimě. Japonci jsou nejlepšími experty na zemětřesení, králové předpovědí, analýz, technologií i konstrukce. A přesto to nezvládli. Nejde o to, že by podcenili nějaký detail – oni nezvládli prostě všechno: odhad velikosti vlny tsunami, záchranné strategie, všechno. Takže co říci o Dukovanech? Nevěřím, že je v tomto případě vše zvládnuté.

 
V Česku ale nehrozí silná zemětřesení a bezpečnostní standardy jsou především v Temelíně relativně vysoké.

To je způsob uvažování, jehož jsme byli svědky po Černobylu. Tehdy se říkalo: Pardon, my nemáme reaktor černobylského typu a mimochodem, naši inženýři jsou lepší než ti blázniví Rusové. Lekce z Černobylu pro nás není podstatná. Teď se tvrdí něco podobného v souvislosti s Fukušimou. Podle mne ta lekce ale podstatná je, musíme se po Fukušimě snažit snižovat míru rizika. Čtvrtý blok Fukušimy v době havárie nepracoval, ale obrovské potíže nastaly v bazénu s vyhořelým palivem u tohoto reaktoru, 135 tun vyhořelého paliva tam děsilo miliony lidí. Ve francouzském La Hague spočívá v bazénech deset tisíc tun. Měli bychom vyhořelé palivo z těchto nedostatečně chráněných nádrží odstranit, přemístit je. Pokud jde o Dukovany, česká společnost by se měla ptát, je-li elektrárna nepostradatelná, zda víme, jaká je míra rizika, a zda ji chceme akceptovat.

 
Černobyl způsobila sovětská lehkomyslnost a zastaralé technologie, Fukušimu neočekávaně silné zemětřesení. Co může být tím faktorem, který vyvolá katastrofu v české elektrárně?

Silný teroristický útok, například. Zatím k němu nedošlo, jenže lidé očekávají vždy jen to, co se už někdy stalo. Napadá mě analogie: Promýšleli jsme bezpečnost transportů plutonia a uvažovali jsme o scénáři, kdy se náklaďák s plutoniem srazí s kamionem vezoucím výbušniny, ropnou cisternou či něčím podobným. Pak jsme si ale řekli, že to není reálné. Srážka dvou nebezpečných nákladů – to je nepravděpodobné. Nakonec jsme se ale podívali do statistik a zjistili jsme, že k ní došlo čtyřikrát za posledních deset let.

 
Figuroval v ní vůz s plutoniem?

To ne, mám na mysli obecně srážku dvou nebezpečných nákladů. V celkovém objemu dopravy je přeprava plutonia bezvýznamná, na druhou stranu ale ve Francii jde o dvě cesty více než stokilogramového nákladu týdně, každá měří přes tisíc kilometrů. Takže riziko zanedbatelné není.

 
Co je vůbec největší jaderné nebezpečí na světě s výjimkou zbraní? Čeho se nejvíce obáváte?

Pro mě to jsou závody na přepracování jaderného paliva, kde se akumuluje nejvíce radioaktivních látek. Je to například právě závod v La Hague v Normandii. Deset tisíc tun vyhořelého paliva v tamních bazénech je ekvivalentem více než sta reaktorových jader. Palivo spočívá v zásadě pod širým nebem, ve vodě. Vytáhnete špunt, voda vyteče – a může dojít k samovznícení a uvolnění obrovského množství radioaktivních látek do ovzduší. To je tedy číslo jedna, nesmíme ale zapomínat, že bazény s vyhořelým palivem jsou i ve většině běžných jaderných elektráren světa. Jsou naplněny po okraj a leckde dochází k tomu, že se v nich palivo nově uspořádává tak, aby se ho tam vešlo ještě víc.

 
Někteří jaderní experti ovšem namítají, že Fukušima je paradoxně důkazem jisté bezpečnosti těchto nádrží. Z bazénu u jednoho z bloků voda patrně úplně vytekla, a přesto nedošlo, řekněme, k silnému zamoření Tokia.

Taková prohlášení pokládám za opravdu strašná. Sázejí totiž na jediný faktor a tím je okamžitý počet úmrtí. Je to nová, vyšší hladina nezodpovědnosti. Myslím, že vůbec netušíme, jaké budou skutečné následky Fukušimy. Komínový efekt byl ve srovnání s Černobylem menší, nestalo se to, že by velké množství radioaktivity vystoupalo do výše zhruba tří kilometrů jako tehdy, tentokrát to bylo spíš 300 metrů. Což je dobrá zpráva pro okolní země, ale velmi špatná zpráva pro Japonsko, protože radioaktivita zamořila hlavně okolí elektrárny. Část radioaktivity také skončila v oceánu a experti tvrdili, že se zamoření rozptýlí. Nestalo se to, silná kontaminace zůstává v oblasti o průměru nějakých 60 kilometrů relativně blízko pobřeží. Nikdo tedy neví, jaký bude mít tato katastrofa vliv na potravní řetězec na souši i v oceánu. Nevíme, kolik radioaktivity uniklo, ale i když vezmeme spodní odhady, tedy 10 procent množství uvolněného z černobylské elektrárny, a uvědomíme si, že se to nerozptýlilo do velkých oblastí, nepřekvapí nás, že třeba nějakých čtyřicet, šedesát kilometrů od elektrárny nacházíme zamoření, které výrazně přesahuje to, jež bylo v evakuované oblasti kolem Černobylu. Co si lidé vlastně představují? Že seškrábnou trochu kontaminované zeminy, povrchovou vrstvu, a tím se to vyřeší? Mnohým ještě nedošlo, že se do těchto míst obyvatelé nikdy nevrátí.

 
Ale pořád na těch místech žijí, evakuace proběhla jen v okruhu dvaceti kilometrů.

Nikoli, bylo evakuováno už mnohem více lidí. Radioaktivita neskončila v úhledném kruhu. Nezastavila se dvacet či třicet kilometrů od elektrárny. Objevuje se v určitých skvrnách, podle toho, jak foukal vítr. Říká se tomu také leopardí skvrny. Jsou rozmístěné všude možně a mohou být i poměrně daleko od Fukušimy. A tady se objevuje věc, kterou shledávám skutečně neuvěřitelnou. Není tam prováděno dostatečné měření, ve skutečnosti sami občané provádějí mnohem více měření než úřady. Zoufale potřebují systém laboratoří všude kolem, který by zajistil dost údajů. Garantovaná není bezpečnost potravin, bezpečnost materiálů, třeba kovů. Radioaktivní kovy se budou objevovat po celé zemi, stejně jako se objevuje radioaktivní jídlo. Zkrátka neprobíhá tam dostatek měření, nefunguje dostatek organizací, které by se tím zabývaly. Na to se však asi nelze připravit. Co by se stalo v Dukovanech po havárii? Jaké jsou přípravy na ni, jak je berou vážně?

 
Neznáme detaily, ale cvičení probíhají.

Jen říkám, že nikdo nemůže předstírat, že jaderná elektrárna je stoprocentně bezpečná. Kdo by to říkal, byl by ten nejnezodpovědnější člověk. Je to nemožné. Ve skutečnosti hovoříme o jisté frekvenci nehod, kterou akceptujeme. Jaká tedy je – jednou za padesát let, nebo jednou za deset? Chtěl bych to slyšet od operátorů jaderných elektráren. Je to pořád bráno jako spor mezi teoretiky, ale mnohem více by mě zajímali lidé, kteří elektrárny přímo řídí. Jaká je pro ně přijatelná míra rizika? Podle definice nějakou přijímat musejí. A pak jde o to, kolik máte reaktorů, a tedy jednotlivých rizik. Musíme počtem reaktorů tu míru znásobit. V jaderné energetice zatím došlo ke čtyřem velkým haváriím a měli bychom teď pochopitelně zahrnout i čtvrtý blok Fukušimy, problém bazénu s vyhořelým palivem. I z něj se uvolnilo velké množství radioaktivity.

Tlak z Německa

Německo a jeho odklon od jádra je zatím nejvýraznější reakcí na Fukušimu. Rozhodnutí bylo hodně překvapivé už jen v tom, jak rychle se Německo chce jaderné energetiky zbavit. Nebylo v tomto smyslu neuvážené a příliš emotivní?

Nemám rád termín emotivní, protože se používá v negativním významu, jako by emoce byly něčím špatným. To si nemyslím, emoce jsou něco krásného, důležitého a naštěstí je máme. Ale to německé rozhodnutí bylo přijato na podkladě poměrně široké debaty, která má kořeny už v dřívějších letech.

 
V řadě zemí jsou přesto experti i politici přesvědčeni, že jadernou energetikou si kupují čas do chvíle, kdy vstoupí do hry razantněji alternativní zdroje. Nemůže takové rázné rozhodnutí být v situaci, kdy srovnatelná náhrada není, nebezpečné?

Termín přemosťovací technologie se pro jadernou energetiku často používá. Konzervativní vláda v Německu si ho velmi oblíbila. Ve skutečnosti je údajné přemostění technologickou bariérou. Ta otázka by ale neměla být pokládána v tom smyslu, jak nahradit jednu kapacitu v síti jinou kapacitou. Jsou tu stále obrovské možnosti úspor energie, zmiňovaná proměna samotné sítě, která by byla ve využívání energie chytřejší. Pokud jste díky klasickým zdrojům energie ve fázi energetických přebytků, jako třeba dnes Česko, znamená to, že nikdy nebudete dělat v energetice politiku efektivity. Jste jednou ze zemí, které elektřinou a také teplem nejvíce plýtvají. Jde jen o to říct si, co je váš záměr. Pokud je to prodávání kilowatthodin a s nimi související zisk, dobrá. Kdo se tu pak bude snažit o proměnu samotné sítě? Není důvod. Musí se vytvořit důvod.

 
Už dnes se hovoří o tom, že tlak z Německa požadující odklon od jádra a větší příklon k obnovitelným zdrojům se bude přenášet i na Česko. Může to podle vás vyvolat nějaký efekt a co se bude dít v situaci, když ta doporučení budou Češi ignorovat?

Musím říct, že v Česku cítím zvláštně defenzivní atmosféru. Používáte termín „tlak z Německa“. Nemyslím si, že je to nutné vnímat takto. Je to mnohem víc o tom, jaké jsou související příležitosti pro to, aby z té proměny také Češi získali. Česká republika má například úžasnou skupinu inženýrů, považovaných za špičkové odborníky, a nemluvím jen o energetice, automobilismu nebo IT. Pro ně je to obrovská příležitost.

Mycle Schneider (52)

je nezávislý konzultant v otázkách jaderné energetiky a bezpečnosti. Mimo jiné je členem nezávislého Mezinárodního panelu pro štěpné materiály, který působí pod záštitou Princetonské univerzity. Schneider působil také jaké poradce německého a francouzského ministerstva životního prostředí, Evropské komise a Evropského parlamentu. Je hlavním autorem zprávy World Nuclear Industry Status Report 2010–2011, kterou vydal Worldwatch Institute (jde o zatím poslední z každoročních zpráv mapujících stav, problémy a vyhlídky jaderného průmyslu). Za své práce o problematice plutonia dostal v roce 1997 prestižní Cenu za správný život (Right Livelihood Award). Žije v Paříži.