Kultura Knihy

Moje cesta

Tony Blair dokazuje význam odvážných rozhodnutí

66_blair_R42_2011_s.jpg
66_blair_R42_2011_s.jpg

Takovou pozvánku do světa velké politiky jsme už dlouho nedostali, jestli vůbec někdy. I v Česku sice vycházejí překlady pamětí různých státníků (od Reagana po That­cherovou), ale kniha Tonyho Blaira patří k nejzajímavějším a přes některé výhrady i nejlépe napsaným. Zdejší čtenář navíc s překvapením ocení, že řada postřehů veterána britské politiky dokonale pasuje na mnohem menší české prostředí.

Dědictví Iráku

Když se Tony Blair objevil na politické scéně, působil jako zjevení. Mladý, charismatický, skvělý rétor plný neotřelých myšlenek a nápadů. Levice se nejen v Evropě v 90. letech nadechovala k obrovskému modernizačnímu vzepětí, jehož se Blair stal symbolem. A to mimochodem i v Česku. Podařilo se mu do té doby nebývalá věc – s labouristy vyhrál hned troje volby za sebou, ty první dokonce v rekordní výši.

Reklama
Reklama

Jako by se na vrchol dostalo dítě štěstěny, jehož nemohlo nic zastavit. Mohlo. Štěstěna se odvrátila v šestém roce Blairovy vlády, v březnu roku 2003, kdy spolu s Georgem W. Bushem stanul v čele tažení proti Husajnovu Iráku. Toto rozhodnutí, opřené o domněnku, že irácký diktátor disponuje zbraněmi hromadného ničení, jako by najednou zastínilo vše, co premiér dosud dokázal. Zbraně se nenašly a z miláčka světové politiky se stal ocejchovaný muž – usměvavého Blaira nahradil nedůvěryhodný B-liar (liar je anglicky lhář). S touhle nálepkou z politiky odešel. Až budoucnost ukáže, jestli se podaří toto nespravedlivé hodnocení změnit, každopádně paměti Tonyho Blaira tomu mohou částečně pomoci. Nejde o to, že by autor přinášel převratné informace, které by změnily učebnice historie. To se od subjektivních vzpomínek ani nečeká. Blair se jen snaží vyvrátit podezření, že jeho irácké kroky byly motivované osobními či válečnickými zájmy.

A v mnoha ohledech je přesvědčivý. Nesnaží se zpochybnit fakt, že hlavní argument pro zásah byl nepravdivý. Spíše otevřeně rozkrývá, v jaké situaci tehdy státníci byli a jakým rizikům museli čelit. Tajné služby i kontroloři přinášeli rozporuplné informace o tom, jestli Irák zbraně má, či nikoli. Každopádně se shodovali, že o to bude usilovat. „Po 11. září se uvažovalo následovně,“ píše Blair, „kdyby se tyto teroristické skupiny dostaly ke zbraním hromadného ničení, použily by je? Soudě podle 11. září, ano. Jak můžeme zabránit obchodování s nimi? Jak vyslat státům, které je vyvíjejí nebo by je mohly vyvíjet, dostatečně jasný a pronikavý signál, aby se jich vzdaly?“

Odpověď dnes známe a bývalý premiér dodává, že o Iráku rozhodly i jiné okolnosti než zprávy špionů. „Posuzování nebezpečí je částečně ovlivněno hodnocením režimu. Povaha Saddámova režimu proto zásadním způsobem ovlivnila náš pohled na možnost odhalení zbraní hromadného ničení v Iráku a s tím souvisejícího nebezpečí.“

Osamělý muž

Pasáže věnované válce s terorismem zabírají velkou část knihy, z pohledu českého čtenáře jsou ale zbývající kapitoly možná ještě zajímavější. Už rozjezd knihy si nezadá se začátkem kvalitního románu. Vidíme tu mladého politika, který vyhrál své první volby a kolem propuká naprosté šílenství. Lidé tleskají, volají, plácají ho po zádech, v něm samotném však naopak stále více roste sklíčenost a napětí. Cítí, že od tohoto okamžiku bude sám. Sám se svou odpovědností, která se nedá sdílet. Poslední slovo už bude mít vždy on. Má obavy, že si od něj lidé slibují víc, než může jeden politik dokázat.

Zřejmě nenajdeme mnoho politiků, kteří by v pamětech odhalovali své nedostatky. Nepřehání to ani Tony Blair. Přesto je jeho kniha živá a nabízí reálný obraz politiky. Najdeme tu vše: od intrik až po dlouhá a přímá vyjednávání. O úspěchu mohou rozhodovat takové detaily, jako je dobrá strava, která udrží člověka v kondici při náročném jednání, či zvolená barva košile – na modré je vidět, že se politik potí, na bílé nikoli.

Premiér, který si od prvních chvil uvědomuje osamělost, brzy zjistí, že nutnou podmínkou zodpovědné vlády je dobrý tým poradců – špičkových odborníků, kteří si vůči šéfovi neberou servítky. Jedním z největších rizik premiérského úřadu je totiž ztráta zdravého úsudku a paranoidní tendence nejlépe koriguje upřímná zpětná vazba. Když tento pohled použijeme na českou politiku, dostaneme odpověď na to, proč tolik předsedů vlád propadlo stihomamu – vybrali si špatný, totiž nekritický tým.

V knize jsou i dobře zvolená místa, která popis života premiérů zlidšťují. Například když Blair píše, že na interpelace (jež jsou oproti těm českým pro politiky očistcem) nosil pověrčivě deset let ty samé boty. Nebo když během víkendové návštěvy královny vyděsil panovnici, protože se chtěl uvelebit ve vzácném křesle po královně Viktorii, ve kterém od její doby nikdo neseděl.

Zvládnout reptání

Vůbec nejpřesvědčivější je Blair v úvahách o podobě moderní levice. Jeho reformy sice patří do 90. let, ale čtenáře pamětí často napadne, že českým sociálním demokratům by tato inspirace prospěla i dnes. Bývalý šéf zreformoval Labouristickou stranou jako nikdo předtím – už tím, že omezil vliv odborů na chod strany a obrátil pozornost od chudých i ke střední třídě. Pochopil totiž, že jeho strana nevyhrála volby už několik volebních období proto, že veřejnost ji vnímala jako protestní, a nikoli vládní stranu. Chtěl nabídnout takové řízení země, které nevyžene bohaté a chudé posune do střední třídy.

Vytušil zároveň, že jakmile lidé trochu zbohatnou, chtějí už o sobě rozhodovat sami a nenechat to na státu. Proto se snažil roli státu zmenšit a pustil například soukromý sektor do zdravotnictví. Stejně tak zavedl školné (na rozdíl od Česka jej k tomu silně přemlouvali rektoři), prosadil adresnější sociální systém, odmítal jít proti bohatým jen proto, že se to od levice očekávalo. Důvod, proč tolikrát vyhrál volby, byl ten, že jeho řešení fungovalo. Sám bývalý premiér to vysvětluje tímto přenositelným mottem: „Lidé počítají s tím, že vlády budou přijímat nepopulární rozhodnutí, počítají s tím, že budou reptat, a počítají i s tím, že se vedení státu přes jejich reptání přenese. Pokud ovšem přestaneme národ vést, změní se časem reptání ve výzvu k odchodu, protože lidé v hloubi duše vědí, že vláda je tu od toho, aby národ vedla.“

Ale abychom jen nechválili. Kniha by si zasloužila hodně proškrtat, na mnoha místech svých 683stránkových vzpomínek se Blair opakuje. Časem začne lézt na nervy i jeho permanentní rýpání do Gordona Browna. Jejich vzájemná řevnivost zjevně přerostla v obsesi volající po konzultaci s terapeutem. Ale i osobní antipatie jsou obrazem politiky. V případě pamětí Tonyho Blaira každopádně platí, že kdo chce politiku poznat důkladněji, lepší knihu v českých knihkupectvích momentálně nenajde.

 

Tony Blair: Moje cesta

Přeložil Tomáš Jeník, Práh, 683 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2263

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte