Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika

Co udělají Němci

Jak dnes přemýšlí o evropské budoucnosti země, která v tomto dramatu hraje hlavní roli


Být nejsilnějším v partě, která spadla do problémů, nemusí být vždy příjemné. Všichni menší kamarádi od něj čekají rozřešení, přitom sami přesně nevědí, co by se vlastně mělo udělat. V roli toho „velkého“ je dnes Německo a jeho partou je celá Evropa, stojící tváří v tvář nejvážnější krizi v poválečných dějinách. Němci sice vážnost situace velmi dlouho podceňovali, ale kroky jejich vlády teď rozhodnou, v jaké podobě – a jestli vůbec – bude projekt společné evropské měny a celé Evropské unie pokračovat. Ať už se Evropa postupně rozpadne, zastaví integraci nebo se vydá na cestě k politické unii, budou učebnice dějepisu tuto výhybku vysvětlovat hlavně chováním Německa. A především jeho současné kancléřky Angely Merkelové.

 

Má vůbec kompas?

Ekonomové a sociologové navrhují různá velkolepá řešení, rozhodnout o nich ale musí žena, která se velmi nerada pohybuje v neznámém terénu. „Merkelová je přesný opak utopistky. Sama se kdysi srovnala s kormidelníkem lodi, který řídí jen tam, kam dohlédne. Nechce se vydat do neznámé mlhy,“ popisuje kancléřku do telefonu přední německý politolog a její životopisec Gerd Langguth.

Tato pragmatická – a až dosud velmi úspěšná – strategie dnes vyvolává pochybnosti, jestli „kormidelník“ náhodou neztratil kompas a směr své plavby.

Při čtení komentářů předních světových listů se skutečně zdá, že Angela Merkelová svůj úkol záchrany Evropy příliš nezvládá. Podle kritiků nemá vizi, je pomalá a příliš opatrnická. Toto hodnocení v minulých týdnech ještě podtrhly legendy německé politiky v čele s Helmutem Kohlem.

24AAAAA_R38_2011_s.jpg
24AAAAA_R38_2011_s.jpg
Ten si postěžoval, že se Německo pod vedením Merkelové stalo „naprosto nečitelným státem“. Od chvíle, kdy kancléř­­ka Merkelová vloni na jaře prohlásila, že Řecko od Němců nedostane ani cent pomoci, se neustále vracejí pochybnosti o tom, jestli má dnešní německá elita vůbec zájem udržet dílo, které bylo základem politiky kancléřů Adenauera, Brandta, Schmidta a Kohla: společnou Evropu.

„Je Evropankou z rozumu, ne Evropankou z vášně, jako byl Kohl,“ potvrzuje zprávy o generační proměně německé politiky již citovaný Gerd Langguth. „Ale žije přece v jiné době. Německý rozpočet je napjatý, a proto nemůže rozepisovat šeky, jako to dělal Kohl. Také nemá tak nadané partnery, které měl Kohl v tehdejších předácích Francie, Španělska a Evropské komise, tedy v Mitterrandovi, Gonzalesovi a Delorsovi,“ říká politolog, který v optimistické době na přelomu osmdesátých a devadesátých let pracoval jako šéf zastoupení Evropské komise v Německu. Vystudovaná fyzička prý navíc nedomýšlí komplikované historické a společenské procesy tak jako její humanitně vzdělaní předchůdci. Langguth ale hned dodává uklidňující slova, která pochybovači ze zahraničních médií z Německa slýchají stále dokola: „Merkelová bude dělat všechno pro to, aby rozpadu eurozóny zabránila.“

24B_R38_2011_s.jpg
24B_R38_2011_s.jpg
Jenže potíž tkví v tom, že nikdo přesně neví, co ty potřebné kroky vlastně jsou. Improvizaci, jež nyní drží euro v chodu, ilustruje výpověď, kterou dal předminulý týden nejvýše postavený Němec ve finančním světě – hlavní ekonom Evropské centrální banky (ECB) Jürgen Stark. Jeho svědomí bankéře bylo silnější než touha zůstat na mocném postu. Nemohl se dívat na to, jak ECB dělá něco, co centrálním bankám podle jeho názoru nepřísluší – nakupuje miliardy státních dluhopisů jihoevropských zemí s cílem zabránit šíření krize eurozóny do Itálie a Španělska. Odporuje to všem pravdám, jimiž se zvláště úspěšní němečtí centrální bankéři po desítky let řídili (například, že jejich úkolem je hlídat inflaci, stabilitu měny, a nikoli – jako v současné situaci – nahrazovat politiky a „tisknout“ peníze). Jürgen Stark se nechtěl podílet na této neozkoušené metodě s nepředvídatelným výsledkem. Nesoulad v nejvyšších patrech ECB ale jen dokazuje, že osvědčené postupy v této napjaté chvíli neplatí a musí se sahat k praxí i akademickou teorií neprověřeným receptům.

Právě Němci, kteří byli v minulých letech hospodářsky neobyčejně úspěšní, se této improvizaci nejvíce brání. Drží se stále stejných cílů: chtějí určitě udržet euro, ale současně zabránit tomu, aby Evropa převzala odpovědnost za dluhy jednotlivých zemí; jejich cílem jsou stabilní rozpočty bez větších přesunů peněz z bohatých do chudých států. Vývoj v minulém roce však naznačuje, že tyto cíle možná nejsou slučitelné.

Ani znalci poměrů dnes nevědí, jak Angela Merkelová činí svá rozhodnutí. Obklopuje ji úzký kruh poradců, kteří jsou prý proevropští a současně technokratičtí. Přístup do této skupiny ovšem rozhodně nemají uznávané německé zahraničněpolitické think tanky, které vypracovávají expertizy pro parlament a ministerstvo zahraničí. A z rozhovorů s berlínskými odborníky na evropskou politiku je zřejmé, že i pro ně je současné uvažování kancléřky poněkud skryto v mlze.

 

Důvody k rozvaze

Když je Merkelová tak přesvědčenou Evropankou, proč ji různí intelektuálové i politici označují za hrobařku eura? A jako italský ministr financí dodávají mrazivé varování, že se „při potopení Titaniku nezachránili ani pasažéři z první třídy“? Naráží tím na fakt, že německé firmy profitují z exportu do Evropy a konec eura by podlomil i jejich úspěch.  

Hlavní výtka míří na to, že Merkelová mohla šíření krize už loni zastavit – kdyby po vypuknutí první řecké krize zaranžovala působivé vystoupení, v němž by investorům i spekulantům sebevědomě sdělila, že pro záchranu eura udělá cokoli a zaručí se za řecké dluhy. Zastánci tohoto názoru se domnívají, že by v takovém případě investoři nezačali pochybovat o svých pohledávkách v dalších ohrožených zemích eurozóny. Neustálé vyčkávání a další a další dílčí záchranné kroky trhy dále znejistily. Důvěru ztratili i další politici, novináři a voliči – Merkelová totiž nakonec vyjednala kroky (vyšší záruky pro Řecko a další ohrožené státy, permanentní záchranné deštníky), jež nejprve jednoznačně odmítala.

Dnes možná kancléřka činí další velkou chybu. Vylučuje totiž zavedení společných evropských dluhopisů, které jsou podle řady hlasů jedinou vcelku jistou záchranou eura. Evropa jako celek by ručila za dluhopisy jednotlivých států; v důsledku by ohrožené ekonomiky za své dluhy platily mnohem nižší úroky než dnes, protože by je jistily i silné severoevropské země. Němci by ale ze stejné logiky za své půjčky platili vyšší úroky než dnes, podle různých propočtů tamních ekonomických institutů by je to stálo 15 až 25 miliard eur ročně.

Opatrná Merkelová se nechce tomuto velkolepému projektu upsat. A je skutečně možné, že pragmatismus, neustálé vyjednávání konsenzu, se kterým kancléřka bodovala především v čele velké koalice se sociálními demokraty, teď narazily na své hranice. O její středopravicové vládě se v Německu už začíná psát jako o té nejhorší od vzniku republiky v roce 1949 a jedním z nejslabších článků je právě neschopnost šéfky svůj tým vést. Podobné vůdčí schopnosti, které jsou v rozporu s jejím charakterem, teď od ní očekává celá Evropa.

„Má neuvěřitelně dobré nervy. Ten tlak na ni vůbec nedoléhá,“ říká citovaný životopisec Langguth. „Nedávno jí navíc zemřel otec, ale ona přesto působí stále v klidu.“ Tato poznámka připomíná, že v současné situaci je možný i přesně opačný pohled, který Merkelovou vnímá jako pokerovou hráčku, která se snaží nezmatkovat i ve velmi napjaté situaci a která prostě odmítá zoufale odkývat všechny velkolepě znějící návrhy na záchranu Evropy.

Překvapivého zastání se předminulý týden kancléřka například dočkala z anglosaského ekonomického tisku. „Evropa by měla být vděčná, že má tak rozvážnou vůdkyni. Byli to vizionáři, kdo nechali dalším generacím zmatek, který teď musíme řešit,“ napsal vlivný komentátor Gideon Rachman. A přidal pár důvodů, proč Merkelová navzdory kritikům dělá správné kroky. Zvláště tři stojí za zmínku: radikální řešení by mohlo způsobit ještě větší krizi; ani německá ekonomika není nekonečně silná a kancléřka musí brát ohled na její limity; eurobondy dnes navrhují lidé, kteří se už tolikrát zmýlili a i teď zastírají, že nikdo neví, co je vlastně správné řešení.

 

Velcí proti malým

Oproti savcům má německá ekonomika jednu výhodu: nemá jednu, ale dvě páteře. Tou první jsou globální exportní firmy počínaje automobilkami, konče strojírenskými podniky. Tyto koncerny se organizují ve Spolkovém svazu německého průmyslu (BDI).

Druhá páteř je více skrytá pod povrchem. Ne každý ví, že jí německá ekonomika disponuje a že je pro její úspěch úplně stejně důležitá jako slavné značky. Tvoří ji malé články často rodinných, ale velmi progresivních firem, obvykle s méně než dvaceti zaměstnanci. Němci jim říkají „Mittelstand“, střední stav. Firem je tolik, že se organizují v řadě zájmových sdružení, například v Německém středostavovském svazu (DMB).

Oba tyto sektory mají velký vliv na praktickou politiku a přicházejí teď se svou představou řešení krize Evropy. Jejich představy jsou naprosto odlišné a odrážejí tak názorový zmatek, v němž musí Angela Merkelová činit svá rozhodnutí.

„Další kurýrování symptomů neslibuje udržitelný úspěch. Evropa musí udělat velký skok vpřed směrem k větší stabilizaci,“ tak zní jedna z odvážných dvanácti tezí k budoucnosti Evropy, které předminulý týden představil BDI. A další zní ještě více vizionářsky. BDI navrhuje přepracování evropských smluv, vidí politickou unii jako dlouhodobý cíl, který by politici měli již nyní ohlásit a občanům jasněji vysvětlovat jeho smysl. Předpokládané obrovské náklady mnohem užšího propojení EU považují německé firmy za vysokou, ale nezbytnou a navíc návratnou investici do budoucnosti. Jen tak prý může Evropa udržet svoji hospodářskou pozici. Současně němečtí průmyslníci navrhují vznik jakéhosi Evropského měnového fondu, který by pomáhal ohroženým ekonomikám – nejvíce hlasů by v něm měla země, která nejvíce přispěje na jeho činnost, tedy Německo. Stát, který by pomoc musel přijímat, by po dobu čerpání ztratil své hlasovací právo ve fondu.

GRAF_D_v_ra-v-euro_s.jpg
GRAF_D_v_ra-v-euro_s.jpg
BDI argumentuje tím, že žádná jiná ekonomika není tak zapojená do mezinárodního obchodu jako ta jejich. Přes 60 procent německého exportu stále směřuje do Evropské unie, přes 40 procent do zemí eurozóny, z deseti hlavních obchodních partnerů jich devět leží v Evropě. „Německý průmysl proto má velký zájem na udržení eura i na zachování a dalším rozvoji Evropské unie,“ zní jeden z předpokladů citovaných tezí, o nichž budou velké firmy přesvědčovat i politiky.

„Německý profit z eura se nejprve musí podložit fakty,“ oponuje těmto smělým vizím Marc S. Tenbieg z Německého středostavovského svazu. „Země stále více profituje spíš ze světového obchodu se vzdálenějšími regiony, na úkor Evropy.“ Zatímco BDI zastupuje firmy s celoevropským zastoupením, hájí DMB zájmy regionálních, čistě německých firem. „Děláme si proto větší starosti, že se německé závazky při záchraně eura odrazí ve vyšších daních pro podniky a vůbec ve snížení konkurenceschopnosti Německa,“ říká Tenbieg.

Jádro problému pořád vidí v tom, že Řekové – a nejen oni – falšovali své statistiky a špatně hospodařili. Řešením, se kterým pojede tento týden lobbovat za šéfem parlamentní frakce vládní CDU, pak má být vznik unijního jádra. „Evropská myšlenka je jednou z nejlepších myšlenek, které jsme tu měli. Jenže se pak přijímaly nové a nové státy, které nehrály podle společných pravidel,“ říká Tenbieg, „proto by měla vzniknout skupina zemí, které půjdou ostatním dobrým příkladem a v integraci nejdál.“ Řecku podle něj nezbude nic jiného než se vrátit ke své měně, k drach­­mě. A to i za cenu toho, že tento krok podle Tenbiega možná povede ke krizi, jakou současná generace Evropanů ještě nezažila. Potřebu politické unie, společných evropských dluhopisů a co nejpočetnější měnové unie tento zástupce německého středního stavu nesdílí.

 

Kdo zná temný scénář?

Citované dva názory jsou jen sondou do velmi komplikované, nepřehledné diskuse, v níž němečtí politici rozhodují o budoucnosti našeho kontinentu. Během minulých týdnů tento chaos ještě narostl.

Opozice navrhuje eurobondy a rychlou cestu k politické unii, nedávný rozsudek Ústavního soudu podle řady právníků této variantě zabránil. Více než dvacet vládních poslanců zřejmě v parlamentu nepodpoří současné záchranné mechanismy, které Angela Merkelová vyjednala v červenci (budou ale s největší pravděpodobností schváleny díky hlasům opozice). Přitom ani tyto kroky (navýšení záruk pro ohrožené ekonomiky, zřízení permanentního záchranného mechanismu) nejspíše nebudou pro zabránění rozpadu eura dostatečné.

Spory o budoucnost Řecka probíhají i mezi politiky vládní CDU a v nuancích se liší i dva nejdůležitější hráči – Merkelová a její ministr financí WolfgangSchäuble. Stále častěji nálada jiskří i mezi Merkelovou a jejím menším koaličním partnerem liberální FDP, který je ke všem záchranným balíčkům odmítavý. Přední ekonomické instituty vydávají naprosto rozdílné, často protichůdné analýzy a návrhy – jeden by Řecko v měnové unii udržel za každou cenu, jiný by ho vyloučil co nejdříve.

Debata se ale vyvíjí. Texty o Evropské unii jsou v hlavních médiích považovány za součást domácí, nikoli zahraniční politiky. Stále více se přitom prosazuje názor, že čelíme krizi poháněné finančními trhy a jejich nervozitou, kterou zastaví jedině rozhodný krok směrem k větší integraci. Jen se ještě otevřeně nepřiznává nejtemnější odstín současné situace: fakt, že nikdo neví, jak vlastně existenční problémy s eurem a Evropou vyřešit. Ani jak je dostat alespoň pod kontrolu.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1284
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte