Výtvarník Vladimír Boudník kdysi roztloukal a všelijak drtil plech, aby ve finále získal magickou kombinaci náhodných puklin, rýh a skvrn. O magické náhodě obrazů geologa Ivana Doležala rozhoduje něco úplně jiného: stamiliony let a nezbadatelná tvořivost přírody. Doležalovy „geoobrazy“ vznikají přenesením vrstviček písku a kamení z lomů, jam či kdejakého náhodného výkopu – přesně tak, jak se vteřinu po vteřině postupně ukládaly. Jeho díla fungují nejen jako unikátní stopa dávno minulých dějů, ale i jako výtvor „svobodné duše“, což jim na stěně pokoje dodává zvláštní působivosti. A také si našly spoustu obdivovatelů a Ivan Doležal se jimi dokáže úspěšně uživit. Za osmnáct let trvání své netradiční živnosti jich už stihl prodat téměř tisícovku.
„Snažím se zdokumentovat to, co jednou zanikne a co už třeba nikdy neuvidíme. Lom se prostě jednou vytěží, jáma zasype a na moje obrazy se tak dá dívat jako na doklad pomíjivosti v čase a zároveň i jako na nefalšovanou divokou krásu,“ vysvětluje Doležal. Překvapivých pohledů do útrob země jsou spousty – jen si jich prostě nevšímáme. Ivan Doležal naopak objíždí pískovny, výkopy či zajímavé sesuvy půdy a dokáže tak popsat, kde se vzal třeba ve Střelči pod Troskami vhodný písek využívaný skláři. Nebo zaznamenat, že zrovna právě tudy kdysi tekla řeka. Také objevuje dokumenty o životě prvního člověka v podobě ohnišť či pohřebních míst odkrytých archeology. A v jistém slova smyslu nám podává zprávu o tom, jak si počínáme při zužitkovávání nerostného bohatství země.
Z pohledu Ivana Doležala to nutně nemusí být pochmurná zpráva o drancování planety. „Někdy se podaří sejmout úplný unikát: třeba nedotčenou původní vrstvu písku s krásně vetknutým vltavínem,“ raduje se geolog. A i když jsou právě slavné vltavíny dnes jeho hlavním odborným zájmem, dostal se k nim přes život na sídlišti. Jako šestiletého chlapce ho jednou uprostřed bloků na pražské Novodvorské ohromil nález krásně zbarveného kamínku. „I když se pak zjistilo, že nebyl nijak vzácný, přesto už mě sběratelské dobrodružství neopustilo,“ líčí. S geologickým kladívkem vyrážel víkend co víkend do terénu a – jak jinak – začal studovat geologii. Poslední ročník na vysoké škole oslavil v roce 1989 na Albertově a dveře se otevřely dokořán. V roce 1993 založil poradenskou geologickou firmu a pokoušel se prorazit v byznysu. „Jenže řada lomů či dolů tehdy zanikala, takže na uživení to moc nebylo,“ říká.
V té době ale dostal spásný nápad: na svých geologických cestách po Německu totiž narazil na výstavu magických výjevů – geoobrazů zachycujících skrytou tvář země – a jednoho dne se do nich prostě pustil. Hledání správného složení laku, který se na svislou plochu „terénního odkryvu“ nanáší (a po zaschnutí společně s gázou strhává několikacentimetrovou vrstvu písku, štěrku, kaolínu, cihlářské hlíny, rašeliny či uhlí), trvalo celý rok. „Jde o to sejmout i ten nejhrubší materiál při co nejmenším poškození. A to není žádná legrace. Někdy to trvá i celý týden,“ vysvětluje.
Pomalu se mu ale začalo dařit, a tak mohl v roce 1997 svá díla poprvé vystavit v Národním muzeu. Postupně se ocitla nejen ve sbírkách nejrůznějších muzeí jako třeba v Kadani, Ostravě či Brně, ale jako studijní materiál je používá i řada odborných škol. „Kupují si je ale i laici, třeba krajané z Austrálie jako památku rodné země,“ říká. Realita je však často prozaičtější: díky náročné výrobě nejsou obrazy úplně levné (jeden metr čtvereční stojí zhruba 25 tisíc korun) a největšími zákazníky jsou zdejší těžaři (například Severočeské doly či vodohospodáři z Vodních zdrojů Holešov). „Někteří zákazníci chtějí pomocí geoobrazů mapovat všechny dostupné poznatky o kraji, ve kterém žijí,“ vysvětluje. A v zorném úhlu odborného zkoumání se nese i budoucnost Ivana Doležala. „Rád bych založil interaktivní geocentrum, kde by si každý mohl udělat představu o tom, jak to pod našima nohama úžasně vypadá,“ naznačuje Ivan Doležal nejbližší plány.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
