Lhostejně postávající skupinky, jež pokuřují u vchodů do jednotlivých pavilonů, patří v areálu bohnické psychiatrické léčebny k běžným výjevům. Na tomto srocení poblíž zásobovací plošiny bývalé centrální kuchyně pražského ústavu však cosi působí nepatřičně. Vybledlá pruhovaná pyžama a sešmajdané papuče připomínají spíše nemocniční úbor z časů normalizace než současné oděvní zvyklosti těchto míst. Představivost kostýmního návrháře se v nich nezapřela.
Jsme totiž na vydařené premiéře minimalistické opery Philipa Glasse Les enfants terribles. Ta minulý týden zavedla soubor Národního divadla v rámci letošního Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru na unikátní místo, jehož tísnivost skvěle koresponduje s tragikou předváděného kusu.
Spojeni ve snech
Glass adaptoval román Jeana Cocteaua z roku 1929 Nezvedené děti coby operu pro tři klavíry a čtyři sólisty v roce 1996 a završil tak francouzskému básníkovi a dramatikovi věnovanou trilogii odstartovanou Orfeem a Kráskou a zvířetem. Surrealismem oslavovanou sílu imaginace v této knize Cocteau pojal oproti dobovým zvyklostem jako zhoubnou zátěž, která strhává hlavní hrdiny ke dnu a znemožňuje jim vést normální životy nebo navazovat vztahy.
Jedná se o příběh naprosté sourozenecké závislosti. Osiřelí a sotva dospělí Paul (Jiří Hájek) a Lise (Alžběta Poláčková) tráví své dny uzavření ve společném pokoji. On je mladší, nemocný a upoutaný na lůžko, ona se zase našla v opatrovnické roli. Jediné, co naplňuje jejich hodiny, je společné snění při výletech do fantaskního světa.
Atmosféra psychiatrické léčebny zde do děje proniká nejen prostřednictvím specifického místa inscenace. V operním žánru debutující režisérka Alice Nellis z ní ještě vytvořila osobitý komentář patologického vztahu obou ústředních postav. Pomyslné jeviště orámovala nemocničními lůžky, na něž usadila „pacienty“: do pyžam oblečené klávesisty, dirigenta a zakladatele souboru Agon Orchestra Petra Kofroně i nápovědu.
Prolínání reality s halucinacemi filmařce Nellis sedlo i díky tomu, že jí ve střízlivé formě dovolilo pracovat s předtočenými snovými sekvencemi. Inspirovala se přitom částečně i filmovou adaptací Nezvedených dětí z roku 1950 od Jeana-Pierra Melvilla. Působivé projekční plátno těchto vizí vytvořila z flekatého stropu a stěn čtrnáct let nepoužívané vývařovny, jež je dodnes nasáklá výpary z tisíců porcí omáček. Všechny tyto režisérské efekty však účelně slouží samotnému hudebnímu zážitku.
Láska, která usmrcuje
Ačkoli to na první poslech nemusí být zřejmé, Glassovy opery jsou k pěvcům nemilosrdné. Repetitivní minimalismus dovoluje skladateli úspornými prostředky budovat husté hororové napětí, což dobře vyniká v jeho dílech pro film jako Kundun,Hodiny nebo v experimentálním dokumentu Naqoyqatsi. Zpěváky ovšem tato strohost a zaostření na vnitřní tenzi příliš nevede, ba dokonce mate. Proto jsou Les enfants terribles velmi náročné na přípravu, nehledě na velké množství textu, který takřka doslova vychází z Cocteauovy literární předlohy. Jevištní podání tak má blíže k deklamaci než k rozehrání klasických operních rejstříků.
Oba sólisté se tohoto mimořádně obtížného úkolu zhostili se ctí a Alžběta Poláčková v roli Lise přímo září. Částečně je to dáno tím, že Alice Nellis ani tentokrát nezapřela svoji poněkud stereotypní reputaci „ženské režisérky“ a netradičně učinila ze starší sestry středobod příběhu. Cocteau i Melville pracovali s latentní homosexualitou a přímo fetišisticky se kochali pobledlou křehkou tváří andělského Paula, v němž viděli okouzlujícího, ale činů neschopného snílka toužícího po nenaplněné lásce. Nellis jsou tyto jejich sklony cizí a původní gay romanci tak proměnila v – pro sebe typickou – oslavu silného ženství. Příběh citlivě aktualizovala a všímá si v něm především rázné a rozporuplné Elizabeth, která si přeje zůstat s bratrem natolik, že tomuto plánu obětuje vyhlídky na samostatný život a nakonec jej svou láskou zadusí.
Les enfants terribles jsou tím šťastným případem na míru ušité inscenace, kdy do sebe jednotlivé divadelní složky ideálně zapadnou a na mimořádný zážitek je povýší trefná volba neobvyklého prostoru. Škoda tedy jen – už kvůli náročným přípravám – že se takto povedená opera dočkala v kuchyňském sálu bohnické léčebny pouhých pěti, dlouho dopředu beznadějně vyprodaných repríz.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
