Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Legenda mistra Jana

Před 600 lety, 6. července 1415, v Kostnici zemřel Jan Hus

Král Zikmund (Kronika U. Richentala)
Král Zikmund (Kronika U. Richentala) • Autor: repro Národní knihovna České republiky

01 obalka velka
01 obalka velka • Autor: Respekt
Před 600 lety, 6. července 1415, v Kostnici zemřel Jan Hus. V aktuálním dvojčísle Respektu k výročí přinášíme text Co Čech, to husita vyprávějící o tom, jak se z jeho upálení zrodila revoluce, která obrátila dosavadní řád vzhůru nohama, vyděsila celou Evropu a navždy změnila české dějiny. Zde k výročí odemykáme text o tom, jak si odkaz Jana Husa po svém přetvářely minulé generace. A otevíráme také rozhovor s husovským znalcem, historikem Františkem Šmahelem. Nese titulek Neposlušný heretik

 

Reklama
Reklama

Výročí upálení Jana Husa je pro dnešní Čechy především vítanou příležitostí, jak si prodloužit víkend. V minulosti počátek léta takhle klidný nebýval. Emoce spojené s Husem a husitstvím dlouhá staletí hýbaly českou společností a řada generací si dávný odkaz přetvořila po svém. Tenhle druhý život husitství nabízí svědectví o nás samých, které je ještě zajímavější než divoké události 15. století.

Tajemník československého prezidenta už dlouho neviděl svého šéfa v tak dobrém rozmaru. Je pondělí, 6. července 1925, den upálení mistra Jana Husa se poprvé v dějinách slaví coby státní svátek a Praha je ve svátečním. Ráno otevřela jen pekařství, aby obyvatele nasytila teplými rohlíky, v 9 hodin už jsou ale všechny rolety způsobně stažené, protože jednota živnostníků doporučila kupcům uctít památku velkého Čecha pracovním klidem. Sokl pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí se ztrácí pod záplavou věnců a vlčích máků, sokolové, legionáři a řezníci tu drží čestnou stráž. Cestu na Pražský hrad lemují červenobílé prapory a i v sídle prezidenta dnes místo československé zástavy výjimečně zavlál prapor s husitským kalichem. „Nezvykle úchvatný byl pohled na toto moře hlav z radnice,“ referovaly nazítří Národní listy. „Muži i ženy, staří i mladí, inteligent, dělník, voják – všichni svorně vedle sebe, s týmiž pocity v duších, s jedinou myšlenkou. Jak krásná, jak vzácná to chvíle!“

54_tema01_jaros_varianta_R26_2011.jpg
54_tema01_jaros_varianta_R26_2011.jpg

V jedenáct dopoledne vystupuje na balkon Staroměstské radnice prezident Tomáš Garrique Masaryk, kyne pětadvaceti tisícům občanů a zdraví přítomné členy vlády. Do hlavy mu nevidíme, ale není zas tak těžké si představit, jak se cítí. Deset let poté, kdy se podařilo na nejvýznamnějším náměstí v zemi postavit pomník legendárního mučedníka, ale habsburská monarchie neumožnila oslavy, sedm let po založení republiky, při němž prezident pronesl památnou větu „Tábor je náš program“, se letos slaví den upálení mistra Jana poprvé doopravdy. Ovace na zaplněném náměstí neberou konce. V očích TGM se lesknou slzy.


Oslavující Češi tehdy netušili, že prezidentova výtečná nálada ono červencové pondělí nepramení pouze z dojetí. Po celý den dostává Masaryk od ministra zahraničí Edvarda Beneše telefonické zprávy o tom, jak se vyvíjí roztržka, která do análů první republiky později vejde jako tzv. Marmaggiho aféra. Nápad zařadit den smrti jednoho z největších kacířů katolických dějin mezi státní svátky se totiž už několik měsíců hrubě nelíbí Svatému stolci, který odmítá slevit z názoru, že Jan Hus kázal nebezpečné teologické bludy. Ve Vatikánu i v Praze probíhají nepříliš přátelská vyjednávání o tom, jak zájmy Říma a Prahy sladit. Papežovi vyslanci trvají na tom, že československá vláda se přinejmenším nesmí Husových oslav zúčastnit oficiálně, naši diplomaté se církevní představitele snaží neúspěšně přesvědčit o tom, že mistr Jan je pro Čechy národním hrdinou, a ne heretikem.

54_tema02_jaros_R26_2011_s.jpg
54_tema02_jaros_R26_2011_s.jpg
Rodí se krkolomný kompromis, podle nějž ministři sice mohou na radnici přijít, ale pouze „sami za sebe“. Veškeré naděje, že Vatikán oslavy strpí, nakonec pohřbí právě prezident Masaryk: husitský prapor, který nechá v den výročí vlát nad Pražským hradem, znamená pro Svatý stolec nepřijatelnou provokaci. Papežský nuncius Francesco Marmaggi dostává z Říma příkaz sbalit kufry a večerním vlakem odjíždí z kalichy vyzdobené Prahy domů. „Bohužel nebylo vyhnutí,“ loučí se na peroně s doprovodem roztrpčených českých katolických hodnostářů.

Vrcholí tak jedna z největších diplomatických roztržek první republiky. Do Prahy se papežův velvyslanec nevrátí dlouhé tři roky, ministr zahraničí Beneš trpí pocitem selhání, zemi čeká vlna protestů katolíků i ostré mediální útoky na ně. Vládní koalice se málem rozpadne kvůli hrozícímu odchodu lidovců, aféra připraví o křeslo jednoho ministra. Na zámku v Lánech, kam se navečer 6. července odebere k odpočinku prezident Masaryk, však panuje velmi povznesená atmosféra. „President je v bujaré, bojovné náladě, zjevně rozhodnut probojovat věc do konce,“ poznamenal si tehdy do bloku Masarykův tajemník František Kučera. „Po večeři hrál na klavír a zpíval slovanské písničky, i cake-walk zatančil. Na konci zazpíval Kdo jste boží bojovníci.“

Mistr Klaus a ryšavý Kalousek

Z lehátka u vody, kde většina Čechů – dá-li počasí – pravděpodobně prožije letošní svátek mistra Jana Husa, působí Marmaggiho aféra jako příběh z jiné planety. Proč takové emoce? Od chvíle, kdy se na půdě pražské univerzity rozmohlo volání po reformě zkažené církve a charismatický kazatel, žádající návrat k apoštolské chudobě a zneplatnění svátostí poskytnutých hříšnými kněžími, byl upálen coby kacíř, uplynulo přece už skoro šest století. Jenže následná, vojensky úspěšná revoluce Husových stoupenců tehdy otřásla křesťanskou Evropou natolik, že se nedala jen tak zapomenout. Češi, plenící okolní země a žádající sto let před Martinem Lutherem – často fanatickým způsobem – radikální změny v uspořádání církve i společnosti, zkrátka i po ukončení válek zůstali v očích ostatních Evropanů národem nevyzpytatelných husitů.

Marmaggiho aféra a odkaz 15. století rozdělovaly i českou společnost – osmdesát let po Masarykovi však stačilo na to, aby husitské téma z horké národnostní a náboženské brambory vychladlo na teplotu, která už nikoho nezvedá ze židle, natož z diplomatického úřadu. Sekularizace společnosti i ochota náboženských představitelů k dialogu udělaly své. „To je jeden z největších úspěchů, který se křesťanským církvím podařil po roce 1989,“ říká historik Jaroslav Šebek. „Hus už dneska zemi nerozděluje.“ Svou roli v tom sehrál samozřejmě i fakt, že blahobytných a klidných dvacet let v postmoderní době značně oslabilo náboj jakýchkoli historických reminiscencí – porevoluční Češi jsou schopní vášnivých sporů maximálně v případě povahy komunismu nebo oprávněnosti odsunu Němců.

54_tema10_R26_2011_s.jpg
54_tema10_R26_2011_s.jpg
I dnes lze samozřejmě ve veřejném prostoru zaslechnout aktualizace husovské rebelie. Německá kancléřka Angela Merkelová během českého předsednictví přirovnala Čechy kvůli odbojnému postoji k Unii k husitům, což se velmi zalíbilo ministru Alexandru Vondrovi. Prezident Klaus tehdy naopak v duchu tradice národnostní řevnivosti 19. století připomněl, že to byli Francouzi – aktuálně kritizující české předsednictví –, kdo na kostnickém koncilu žádal pro Husa přísný trest. Ve sborníku oslavných textů vydaných k prezidentovým nynějším sedmdesátinám pak jeden z jeho německých přátel rovnou píše, že Klaus je Husem 21. století. Něco podobného si o sobě myslí i čeští odboroví předáci, kteří při nedávné stávce přirovnali své jednání s ministrem Kalouskem k návštěvě proradného krále Zikmunda.

Těch pár příkladů ale vcelku výstižně ukazuje, že v dnešní době působí husitské odkazy především trapně. S Husem se v devadesátých letech srovnali čeští katolíci, práce ekumenické husovské komise sice neskončila kacířovou rehabilitací Vatikánem, jak někteří doufali, ale rozpory už nikdo moc neprožívá: na závěr bádání pozval papež Jan Pavel II. členy komise do Říma, kde opatrně vyjádřil i politování nad Husovým skonem.

Mučedníkův odkaz tedy vychladl, ale kdo ví, zda natrvalo. „Ono to přijde, počkejte za čtyři roky, takovou příležitost si politici nenechají ujít,“ myslí si historik a specialista na husitské dějiny z Centra medievistických studií Akademie věd ČR Robert Novotný. Šestisté výročí zapálení hranice na kostnickém koncilu může probudit staré vášně. A podle historiků je důležité se v nich vyznat. Právě proto začíná v těchto dnech pracovat druhá husovská komise, opět složená z nejvyšších představitelů katolíků, evangelíků i československých husitů a navrch s řadou historiků a teologů. „Dnes nás čeká jiný úkol než v devadesátých letech,“ vysvětluje jeden z jejích členů, historik Jaroslav Šebek. „Udělat inventuru. Hus a husitství se v minulosti stali obětí různých ideologií, podstata se ztrácela pod nánosy účelových, politických interpretací. Tahle komise by měla téma očistit, ukázat, čím může být aktuální pro dnešek.“

54_tema04_R26_2011_s.jpg
54_tema04_R26_2011_s.jpg
S blížícím se výročím se tak můžeme těšit na množství výstav, textů a konferencí. Kromě očištěného Husa přitom nezaškodí prozkoumat ani ty odstraněné „nánosy“ – což je ostatně trendem husitologů v posledních dvaceti letech. Způsob, jakým se Husa a husitů zmocňovali jejich pozdější vykladači, je totiž sám o sobě vynikajícím zrcadlem, v němž se můžeme o české společnosti mnoho dozvědět. Malý národ potřeboval velký mýtus o sobě samém a notně přikrášlená a podle potřeby ohýbaná představa husitství se jako motor pro boj za vlastní nezávislost hodila nejlépe. Jako každá účelová propaganda si ovšem vybral svou cenu.

Spořádaní katolíci

Ještě na začátku 19. století by si nezúčastněný pozorovatel rozhodně nevsadil, že se právě symbol hořícího kněze a odkaz bojovníků, kteří se pokusili naplnit jeho vizi pomocí sudlic a palcátů, stane tím, co Čechy bude přivádět do transu. K náboženským myšlenkám husitů se ještě na začátku 17. století hlásila významná část tuzemců. Jenže Bílá hora a násilná rekatolizace českých zemí pod vládou Habsburků husitskou tradici dokonale vymazaly.

V monarchii se jen občas vzpomínalo na vojenské úspěchy Jana Žižky, jehož odkaz jindy obezřetní Habsburkové nechali pragmaticky žít mezi českými vojáky sloužícími císaři, aby povzbudili jejich bojový elán za napoleonských válek. Husitství připomínali také osvícenští intelektuálové v době josefínské, ale výhradně coby čas demokratických reforem společnosti, náboženský fanatismus, který husity spojoval, byl moderním vyznavačům rozumu zcela cizí. V první polovině 19. století jsou zkrátka Češi spořádaní katolíci žijící v poklidné éře biedermeieru, jež nemá radikalismus v lásce.

Zlom přichází v polovině století a postaral se o něj prakticky jediný člověk. „Palackému se podařil čin, který v evropských dějinách 19. století nenachází analogii,“ píše ve své knize Lipanské ozvěny přední český specialista na husitské dějiny Petr Čornej. „Pro své pojetí minulosti a zvláště husitství dokázal získat převážnou část národa, jehož příslušníci byli z 95 procent matrikovými katolíky. Pohled na české dějiny se v širokých vrstvách společnosti od základu změnil.“

Palackého monumentální dílo Dějiny národa českého nejen založilo moderní českou historiografii, ale hlavně načrtlo základní ideové hodnocení českých dějin, které záhy adoptuje národní obrození a na jeho půdorysu vytvoří představu moderního národa a později i samostatný stát. Českými dějinami prochází svár pokrokových sil demokracie s konzervativní tradicí. Husitství, doba rebelie proti římské církvi a německým sousedům, se pak v Palackého interpretaci stává zlatou érou, která nabízí přímou inspiraci stále nespokojenějším českým vlastencům. „Husitství nabízelo všechny komponenty, které tehdejší společnost pro svůj emancipační boj potřebovala,“ vysvětluje historik Novotný.  „Bylo protiněmecké, protiklerikální a protišlechtické.“ Probuzená česká elita našla svůj ústřední mýtus a zbývalo ho přivést k životu.

Praví synové

„Občané! Bratři!“ hřímá řečník a dvanáct tisíc lidí shromážděných na Lipské hoře ani nedutá. Mladočeský politik Josef Barák dorazil do Lipan v elegantním kočáře v čele procesí pěších poutníků a dvou stovek povozů. „Když v 15. věku nesnesitelná nadvláda Říma černé perutě své rozprostírala nad veškerým téměř člověčenstvem, když žezlo měla poroba duševní a lidstvo otrocky sklánělo šíji svou pod jhem tím, hle tuť národ český to byl, jenž první ničiti počal vládu temnoty,“ pokračuje Barák a projev končí výzvou, která rozpoutá mezi přítomnými vlnu nadšení. „Činy musíme světu ukázati, že jsme pravými syny rekovných otců, činy musíme oslavovat památku našeho Prokopa!“

Shromáždění v květnu roku 1870 na místě památné bitvy u Lipan si dalo za cíl stavbu mohyly vojevůdce, který tenkrát v poli padl na straně radikálních husitů. Bylo jedním z mnoha tehdejších „táborů lidu“ – masových procesí, jež Češi v duchu husitských předků začali pořádat na památných místech. Jak se Palackého myšlenek ujímali radikálnější mladočeši typu Baráka, bratří Grégrů nebo Jana Nerudy, politizace historie posilovala. Ostré historické aktualizace namířené proti Němcům, katolické církvi a nově i šlechtě sice probouzely masy, ale obraz husitství také stále více vzdalovaly historické realitě.

Antiklerikální rétorika ráda zapomínala, že Hus se do posledního vydechnutí cítil jako katolický kněz a ani Žižkovi rekové rozhodně nepomýšleli na vystoupení z římské církve, bez níž středověký člověk na spásu ani nepomýšlel. Husitství bylo ve své době širokým hnutím, které oslovovalo všechny společenské vrstvy, čeští národovci 19. století se ale ztotožňovali hlavně s husitskými radikály, což obnášelo další ústupky střízlivému pojetí dějin. Kritika husitství se stala společenským tabu, porušovaným ještě za první republiky jen výjimečně, například v díle Josefa Pekaře. Negativní stránky dávné rebelie jako plenění a vypalování klášterů, pobíjení mnichů, ničení památek, ignorance dobových válečných kodexů radikály, kteří nebrali zajatce a vraždili nepřítele do posledního muže, zkrátka musely ustoupit ve prospěch aktuálního politického boje.

Téma husitství získalo obrovský emocionální náboj. Když se například v roce 1889 jednalo o zřízení pamětní desky mistra Jana Husa na Národním divadle, ohradil se proti nápadu tehdejší poslanec Karel Schwarzenberg (prapředek dnešního ministra zahraničí) s námitkou, že husité byli vrazi a žháři. Strhl se obrovský poprask, kterému paradoxně vděčíme za Husův pomník: na truc proti zpátečnickým názorům katolického šlechtice organizátoři opustili myšlenku pouhé desky a nasadili si vyšší laťku.

Tahle rozepře ukazuje obě stránky druhé husitské revoluce 19. století. Jednostranně podávaný mýtus adoptovaný i Tomášem Garriquem Masarykem sice dával Čechům pevnou historickou identitu a napájel naši touhu po samostatnosti, na druhou stranu společnost rozdělil – ostatně stejně jako kdysi vyznavači kalicha. Rozkol, v jehož středu hoří kostnická hranice, se už v demokratické společnosti nezacelil. Dokud nepřevzali moc komunisté a Češi nezačali mít docela jiné starosti.

Kdo umí slavit

„Tys nikdy neměl nic než toho svýho Husa,“ popichuje stará žena svého manžela, „dyť i mě sis vzal, že jsem z Husince.“ V oknech malebného domku v Husinci chladnou čerstvé povidlové buchty, opečovaná zahrádka vypadá jak z pohádky a pan Vladimír Valíček bere návštěvu do letního altánku, který před pár lety vlastnoručně zbudoval. Má tu pár rozečtených knih, i když většina jeho obsáhlé husitské knihovny zůstala v domě.

54_tema05_R26_2011_s.jpg
54_tema05_R26_2011_s.jpg
Pan Valíček je jen o rok mladší než Masarykova první republika a člověk nemusí být velký nostalgik, aby v jeho přítomnosti pocítil neodolatelný půvab starého světa. Ve svých dvaadevadesáti letech se štíhlý muž drží zpříma jako mladík, srší elánem a chutí do života a se svou ženou po pětašedesáti letech společného života stále působí jako zamilovaný pár. A ještě v jednom ohledu představuje pan Valíček zcela unikátní živočišný druh.

Většině dnešních Čechů husitství znechutili komunisté, kteří udělali z husitů v padesátých letech předchůdce revolučního marxistického hnutí. Ani většina žijících pamětníků první republiky už starým odkazem obvykle nehoří – spontánní masové oslavy Husa a husitství, které Masarykova republika podědila po obrozencích a které tak rozčilovaly Vatikán, na konci dvacátých let poněkud vyčichly a zejména levicová mládež je považovala za protivný folklor obstarožních vlastenců. Když v roce 1926 například po sněhové vánici spadlo totálně zchátralé Maroldovo panoráma Bitvy u Lipan, básník Jaroslav Seifert neskrýval radost nad tím, že odpudivý kýč konečně dostal, co zasloužil.

Pan Valíček ale vyrostl v Táboře – Žižkově městě, kde nadšený husitský étos přežíval ještě dlouho poté, co uvadly slavnosti v Lipanech nebo poutní výpravy do Kostnice. „Bylo to krásné a my jsme byli opravdu šťastní,“ vzpomíná na dětství ve sboru tehdy ještě mladé československé (později husitské) církve, která vznikla jako český trucpodnik vůči katolíkům. „Chodili jsme na výlety na památná místa, kterých bylo všude kolem plno. Každý rok 6. července pak vyjeli večer táborští rybáři na rybník Jordán, udělali z lodí kruh a zapálili lampiony. Uprostřed stál na vodě vor a na něm se zapálila hranice,“ dodává spokojeně starý muž, který se po válce stal farářem husitské církve a vášnivým amatérským badatelem. „No řekněte, umí dneska lidé takhle slavit?“ Na penzi se pak se ženou přestěhovali do Husince, tradovaného Husova rodiště, kde pan Valíček píše historické seriály do místních novin.

Legenda je volná

Muž, okouzlený v mládí světelnou hrou lampionů nad Jordánem, pochopitelně tolik neprožíval stinné stránky husitského příběhu. Odstranění šlechty z veřejného života, jež oslabilo vojenské a diplomatické schopnosti nového státu, nepřátelský vztah k německé menšině, vytrvalé spory mezi většinou společnosti a pravověrnými katolíky, kteří republiku nepřijali za svou a zejména po Mnichovu inklinovali k fašizujícím názorům.

Mimochodem, jaký přešlap může způsobit spoléhání na historické mýty, ukázal právě rok 1938. „Lidé, kteří se účastnili demonstrace 22. září po pádu Hodžovy vlády, vzpomínají, jaké naděje vzbuzoval generál Jan Syrový, po němž chtěli, aby vedl národ do války,“ vysvětluje historik Jaroslav Šebek volbu premiéra, za jehož vlády došlo k připojení Sudet k Hitlerovu Německu. „Jednooký vojevůdce a hrdina od Zborova jim prostě připomínal Žižku. Ukázal se neschopný ve všech směrech.“

Pokud dodnes někoho překvapuje, jak snadno se Češi po mnichovské dohodě vzdali demokratických zásad, neškodí připomenout, že stejně snadno opustili i husitský mýtus. Byl vnímán jako součást politiky, která selhala. Z rozhlasu mizí chorál Kdož sú boží bojovníci a nahrazuje jej Svatováclavský chorál, nový ministerský předseda Rudolf Beran prohlašuje, že v nové republice „náboženské hodnoty budou střežit život“. Katoličtí autoři naplno kritizují husitství, a protože odvržená legenda je na chvíli volná, během války se jí zmocní komunisté. Vytlačí nepohodlné náboženské obsahy a po únoru 1948 pak představí husity jako své revoluční předchůdce. „Marxističtí ideologové to udělali velmi šikovně,“ líčí historik Robert Novotný, „nepřepsali ten husitský odkaz úplně, naopak použili prvorepublikovou tradici, kterou měli lidé ještě v živé paměti, a naroubovali na ni vlastní propagandu.“

Pokud by člověk chtěl představit český příběh husitského mýtu v až bizarní zkratce, nenajde lepší příklad, než byl projekt pomníku Jan Žižky na pražském Žižkově. Ohlášen byl na manifestaci 25. srpna 1884, kde defiloval historický průvod ozbrojených husitů a hruď tisíců Pražanů zdobil nápis „Slovem k národu, mečem na vraha!“. Řečnil tu Eduard Grégr, který přišel s odvážnou teorií, že kdyby kdysi slepý vojevůdce nezvítězil v bitvě na tomto návrší, český národ by byl Němci vyhlazen. Mladočeský politik pak na stejném místě hovořil i přesně o třicet let později, zapomněl ovšem zmínit, že Žižkův národ zatím nebyl schopen sehnat na pomník peníze, takže na vrchu stála jen dočasná divadelní atrapa, kterou ke škodolibé radosti pražských Němců zničila vichřice.

V roce 1920 se na stejném místě sešel prezident Masaryk se žižkovským starostou a konečně poklepali na základní kámen. První republika se ovšem nesla ve znamení nekonečných tahanic a soudních pří o podobu pomníku – zápolilo se například o to, jakého koně má mít husitský rek pod sedlem. Pomník vojevůdce pak nakonec po 66 letech od ohlášení odhaloval v roce 1950 generál Alexej Čepička, který Žižku s gustem přirovnával ke Stalinovi a Gottwaldovi.

Požehnaná zrada

„Od konce šedesátých let tlak na marxistický výklad dějin ustával, což znamená, že se dalo svobodněji bádat,“ říká historik Novotný. Po opadnutí stalinistického zájmu o husitství se historikům přestala plést do práce společenská a politická objednávka a vzniká mnoho prací českých i zahraničních expertů, které husitství ukazují jako mnohem různorodější, zajímavější a ne vždy jen pozitivní fenomén.

54_tema03_R26_2011_s.jpg
54_tema03_R26_2011_s.jpg
Až v devadesátých letech 20. století se ale začala v historickém mainstreamu prosazovat nová interpretace jednoho z ústředních bodů husitského mýtu, události považované po staletí za neuralgickou tragédii českých dějin – bitvy u Lipan. Řež, v níž se umírnění čeští husitští šlechtici z pragmatických důvodů spojili s  katolickou armádou a společně porazili radikální polní vojska táborů a sirotků, byla od časů Palackého považována za zradu, memento nesvornosti národa, zkrátka nešťastný konec revoluce, který nastoupil pomalou cestu rozpouštění Čechů v německém živlu.

Dnes mezi historiky převažuje pohled jiný: po patnácti letech krvavých vyčerpávajících válek se z ozbrojených sedláků stali nevyzpytatelní žoldnéři, kteří odmítali jednat o kompromisech, protože pokračování války jim skýtalo obživu. Porazit polní vojska a usednout k jednacímu stolu s císařem bylo v bytostném zájmu všech ostatních.

Změna pohledu na Lipany se zdá být ideální příležitostí pro oblíbené kavárenské debaty, kolik toho v nás zbylo z husitských reků. Jejich odkaz dnes rezonuje zejména mezi euroskeptiky a není tak těžké zahlédnout v českých dějinách konfrontační linku vedoucí od radikálů 15. století přes mladočechy, nacionalisty první republiky až po dnešní odpůrce evropské integrace. Spor, silové řešení a bezhlavě prosazovaná ideologie, nebo spolupráce, hledání kompromisu a mírového řešení v kontextu možného – to jsou dvě možné stránky lipanského mýtu. Češi si dlouho trvali na té první, dnešní změna pohledu nám rozhodně může prospět.

Ostatně došel k ní i pamětník masarykovských časů Vladimír Valíček, i když o tom nemluví moc rád. „Já říkám, že není co opravovat. To, co mě učili moji vlastenečtí učitelé, stále platí,“ vysvětluje nejprve s úsměvem starý muž. I ve svých dvaadevadesáti letech ale farář na penzi pravidelně jezdívá do prachatického knihkupectví a přečte veškeré novinky o husitství, takže nakonec se ukáže coby znalec hodný 21. století. „Ano, já vím, ty Lipany. Ono se o tom nerado mluví,“ pokyvuje hlavou pan Valíček. „My jsme tehdy u nás v církvi neměli historika Pekaře, který o nich psal jinak, moc v lásce. Ale dneska se ukazuje, že mu musíme dát za pravdu. Lipany byly pro zemi svým způsobem požehnáním.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1493
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte