Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Bitva o Karlův most

Praha odmítá vpustit do centra pouliční hudebníky

42A_jaros_varianta_R26_301.jpg
42A_jaros_varianta_R26_301.jpg

Jsem trochu nervózní. Nemám tu svoje bicí, ale jen chrastící vajíčka a triangl,“ svěřuje se devatenáctiletá studentka konzervatoře Zdislava. Za chvíli společně s kytaristou Tomášem na rohu Melantrichovy ulice a Havelského trhu v Praze otevře ručně psaný zpěvníček a položí ho na notový stojan. Turisté si dvojici fotí, někteří si pobrukují do rytmu a mladý Ital si na hit od Erose Ramazzottiho dokonce půjčuje kytaru. Po pěti písničkách padá do černého klobouku první dvacetikoruna a následují další. Nejen Zdislava a Tomáš, ale i dalších asi padesát skupinek pod taktovkou iniciativy BuskerVille minulé úterý rozezvučelo pražské centrum na protest proti zdejšímu přísnému omezování pouličního umění. A více než polovina z nich hrála na ulici vůbec poprvé. Ať už kolemjdoucí zůstali chvilku stát, nebo jen otočili hlavu, jedno z pohledu hudebníků nešlo ignorovat – všem se na obličeji rozzářil široký úsměv. Po tomto zážitku by se mladá dvojice ráda zaregistrovala mezi oficiální pražské hudebníky a čas mezi vlastními koncerty a přednáškovými sály občas strávila právě na ulici. Jenže touha udělat to legálně zůstává v Česku stále v říši snů.

 

Neviditelní si stěžují

42A_jaros_varianta_R26_2011_s.jpg
42A_jaros_varianta_R26_2011_s.jpg
V celém centru české metropole je podle rozhodnutí radních první městské části pouze osm oficiálních míst, kde hudebníci smějí hrát (například na Malém náměstí, v Nerudově a Celetné ulici, na Staroměstském nebo Hradčanském náměstí), a pět dalších na Karlově mostě. Získání povolení pro pouliční umělce se rovná byrokratické olympiádě, protože pouliční umělci musí o povolení na čtyři týdny žádat měsíc předem a k poplatku ve výši pěti set korun musí pro Ochranný svaz autorský přidat i seznam písní, které budou hrát. Správný busker, tedy pouliční umělec, který po celé Evropě běžně baví kolemjdoucí svými kousky, si ovšem z vybraných peněz platí cestu do dalšího města a nemůže čekat celý měsíc na razítko. Místní umělci navíc nemají nejmenší chuť hrát podle měsíc starého plánu. „Nikdo samozřejmě také dopředu neví, jaké bude počasí, což je důležité kvůli nástrojům,“ říká akordeonista Dalibor Zíta z iniciativy BuskerVille.

Pražští politici a úředníci však spontánní pouliční umění téměř vymýtili, když v roce 2000 v centru města hudbu plošně zakázali a vyhlásili jen seznam zmíněných osmi výjimek. Kolik lidí hraje načerno, nevíme, ale těm umělcům, kteří z principu zákaz nerespektují, ukončují vystoupení většinou po deseti minutách městští strážníci a vypisují pokutový blok na tisícikorunu s vysvětlením, že se jedná o nežádoucí žebrotu. „Žebrák chce vzbudit soucit, ale busker láká publikum. Sice tam máme klobouk na drobné, ale nikomu se nevnucujeme,“ zlobí se Dalibor Zíta. Umělecká lobby proto navrhuje jemnější regulace, jež hudebníci odkoukali na svých cestách po Evropě: někde stačí dojít na úřad, který vydává povolení ještě na tentýž den, jinde je umělec jednorázově registrovaný a může svůj nástroj vytáhnout kdykoli a třeba v Kodani mohou umělci hrát kdekoli, maximálně však jednu hodinu na jednom místě.

Návodů je spousta a například Robert Sedlák z nadace Partnerství by šel opačnou cestou – povolit hru na nástroj všude a pak regulovat ta místa, kde se objeví stížnosti. „Některá místa v centru měst jsou přeplněná a je nutné brát ohled na místní obyvatele. Dokážu si představit, že když slyšíte pod oknem každý den stejnou písničku, tak vás to obtěžuje. Hranice by měli určovat místní, protože turisté jsou na místě jen na pár minut.“

O uvolnění pravidel jedná už od března společně s iniciativou BuskerVille také pražský radní pro kulturu Lukáš Kaucký a radnice první městské části, jenže dohodu brzdí nejasnosti kolem výběru vhodných míst. Tamní obyvatelé a podnikatelé si prý stěžují na nepříjemný hluk. Jenže žádnou petici ani konkrétní seznamy nespokojených občanů radnice Prahy 1 nikdy nepředložila, takže nikdo neví, o jakou část starousedlíků se jedná.

„Poukaz na hluk je spíš dobrý nástroj na to, jak mohou politici získat popularitu,“ tvrdí šéfredaktor Malostranských novin Ondřej Höppner a připomíná, že bývalý starosta Prahy 1 Filip Dvořák před volbami osobně obcházel kluby a hospody, aby kontroloval zavírací hodiny (nakonec mu to nebylo nic platné a u voleb propadl).

I když místa k muzicírování vybírá rada Prahy 1, změnu může urychlit především pražský magistrát, který velí městské policii. A ta je dnes ve vyhánění muzikantů z centra nezvykle aktivní. „Policisté jen důsledně vymáhají vyhlášku, ve které není pouliční umění vůbec definováno. Musíme změnit vyhlášku,“ říká radní Kaucký a slibuje změny na konci roku. Proč ale trvá tak dlouho změnit pár slov ve vyhlášce, když je na první pohled vůle na všech stranách? „Jsou tu dvě skupiny, někdy na ulici sedí žebráci, často uživatelé drog a hrají třeba na flétnu. Ti vytváří špatný obraz a je těžké tyto skupiny oddělit,“ argumentuje Kaucký.

 

Jména nedáme

Největší boj je v Praze logicky o místo na Karlově mostě, které už léta spravuje Sdružení výtvarníků Karlova mostu a na byrokratické olympiádě by bezkonkurenčně dostalo zlatou medaili. Zájemci musí každý rok zahrát před tříčlennou výběrovou komisí (účast na výběrovém řízení stojí tisícovku), zaplatit 210 korun na metr čtvereční a den, občanskému sdružení navíc posílat pětistovku za čtvrtletí jako paušální poplatek. A dostat se do rozvrhu hodin i s povolením není jednoduché. I když licenci dnes vlastní asi čtyřicet uskupení, na mostě může hrát zároveň pouze pět hudebních produkcí, a to ještě maximálně tři hodiny v kuse.

„Jména vám neřekneme,“ odpovídá Roman Kotrč ze Sdružení výtvarníků Karlova mostu na otázku, kdo tvoří mocnou komisi, jež posuzuje kvalitu hudebníků, kteří budou vpuštěni na atraktivní most, zřejmě jediné místo v hlavním městě zaručující spolehlivý výdělek.

Během jednodenní akce petici pro více umění v ulicích podepsalo devět stovek Pražanů, kteří nechtějí na ulicích poslouchat pouze reprodukovanou hudbu z obchodů se suvenýry. Jejich podpisy zatím nemají hmatatelnou odezvu, ale naději na změnu přináší nová generace mladých hudebníků. Ti jsou prý ochotni demonstrovat tak dlouho, dokud si nebudou moci rozložit zpěvník a futrál v centru města legálně.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte