Evropou otřásá krize eurozóny a přibývá politiků, kteří nahlas říkají, že Unie teď stojí na křižovatce. Buď půjde dál společně, nebo se jednotlivé státy vydají vlastní cestou – s nejistotou, co přijde poté. Spojené státy varují evropské spojence, že jejich neochota podílet se na bezpečnostních misích rozbíjí NATO a chystá Severoatlantické alianci „temnou budoucnost“. Arabskými zeměmi otřásají nebývalé občanské revolty a světoví lídři hledají odpověď, co s tím.
Všechny tyhle převratné události se bytostně dotýkají také Česka. Je členem NATO a leží na východním okraji Unie, kde by nejistota „vlastní cesty“ po eventuálním krachu spojené Evropy byla větší než jinde. Jak tedy čeští lídři z pražských paláců vidí naši pozici a bezpečnost v současném křehkém světě?
Kudy do opravny vrtulníků, prosím?
„Já nemám čas! Já nemám vůbec čas!“ Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (TOP 09) před vchodem do jednacího sálu sněmovny zatíná ruce v pěst a rozčileně gestikuluje. Sem přijel z porady na ministerstvu a po konci série dnešního hlasování ho čeká jednání ve vlastní straně. „Prostě nemám kdy něco vysvětlovat,“ odmítá novinářskou žádost o rozhovor k zahraniční politice.
Je to přitom právě nedostatečné vnášení témat do veřejného prostoru, jež notně přispívá k závěru, že se česká zahraniční politika v posledních měsících někam vytratila. Stačí chvíli pátrat po komentářích ministra k turbulencím v Evropě nebo k válce v Libyi v domácím tisku: poslední vyjádření k euru v březnu, k Libyi v dubnu. Schwarzenbergovi kolegové chlácholivě říkají, že „kníže toho má zkrátka moc“ – vede ministerstvo a vládní stranu. TOP 09 ale řídí hlavně její místopředseda Miroslav Kalousek, což otevřeně říká sám Karel Schwarzenberg, a především, ministrovo vytížení by nemělo být omluvenkou pro umrtvení zahraniční politiky. Šéfem diplomacie je dobrovolně.
Veřejné mlčení Schwarzenberga k zahraničním pohybům je však spíš symbolem než tvrdým faktem, protože ne vše se dostane na stránky novin. Bez pozornosti tisku tak prošla třeba zajímavá zpráva, že Karel Schwarzenberg míří coby druhý Východoevropan po polském ministru zahraničí Radosławu Sikorském do libyjského Benghází, kde se ustavila přechodná vláda vzbouřenců proti režimu Muammara Kaddáfího a Západ právě ji považuje za partnera.
Šéf Černínu se ztotožnil s tvrzením ministra obrany Alexandra Vondry, že Česko nemá finančně ani technicky na to, aby se zúčastnilo probíhající vojenské operace NATO v Libyi, nicméně alespoň nějaký český příspěvek by Schwarzenberg rád dal dohromady. Měly by jím být peníze na nákup léků a další rozvojovou pomoc obyvatelům Benghází, nabídka vyslat Čechy s transformační zkušeností do povstalecké administrativy a převoz několika vážně nemocných libyjských dětí na léčbu do českých nemocnic. Do Benghází jede Schwarzenberg domluvit detaily. „Úspěch akce NATO v Libyi to nezaručí,“ komentuje to činitel Severoatlantické aliance z centrály v Bruselu, který si nepřál být jmenován, „ale při neochotě většiny spojenců vstoupit do libyjské mise je i tohle vítaná pomoc.“
Ponor do dalších spojeneckých témat už nabízí daleko rozostřenější obraz. Proslulou ilustrací problémů začíná být naše postupně sílící „míjení“ s klíčovým spojencem – Amerikou. Karel Schwarzenberg při své nedávné cestě do USA tvrdil své kolegyni Hillary Clintonové, že bychom se „rádi účastnili na pozměněné podobě protiraketové obrany“, kterou Čechům nabídl Barack Obama. O pár dní později však bylo všechno jinak: ministr Vondra umístění nabízeného radarového centra včasného varování „s díky“ odmítl s tím, že česko-americká spolupráce se do budoucna soustředí na „konkrétní praktické kroky“, jako jsou třeba opravy dopravních helikoptér. Oba čeští ministři přitom ve svých prohlášeních nevidí rozpor – věci se prý jen časem „vyjasnily“. Tak či onak, výsledek je jeden: česká vláda neví, jak přesně by mělo vypadat jí deklarované strategické spojenectví s USA.
A tohle, tedy absence jakékoli strategie, platí bezezbytku zejména v případě nejbližšího a pro Česko životně důležitého prostoru – Evropy.
Je to stará píseň. Koalice Petra Nečase ve svém programovém prohlášení definovala, že její přístup k Unii bude čitelný a vstřícný, dosavadní realitou je ale pokračování odmítačské tradice vůči většině věcí, které přicházejí z Evropy. „Pohledem zvenčí jsou vaše zamítavé kroky především často nesrozumitelné,“ říká rakouská europoslankyně Ulrike Lunaceková, jež počínání sousední země sleduje, a uvádí příklad z března. Tehdy se Česko jako jedna ze čtyř zemí Unie nepřidalo k takzvanému Paktu pro euro, který obsahoval soubor politických doporučení členským státům, jak zabránit nové dluhové krizi podobné té řecké. „Od ostrovní Velké Británie, která se natrvalo vzdala eura, všichni očekávali, že se k paktu nepřidá,“ pokračuje europoslankyně. „V případě České republiky to ale srozumitelné nebylo. Pakt obsahoval teze o fiskální disciplíně, jaké prosazuje vaše vláda na domácí půdě. Nebyly v něm žádné tvrdé příkazy ani finanční náklady,“ dodává. Premiér Nečas však pakt označil za zajíce v pytli. „Proč tak ale nepřipadal ostatním třiadvaceti zemím?“ ptá se Lunaceková.
Podobných příkladů by se našlo víc. Česká vláda například nesouhlasí s možností omezení svobody pohybu uvnitř schengenského prostoru, jak to požadují Francie, Itálie nebo Dánsko. Stejné „ne“ ale říká i českému podílu – například finančnímu – na pomoci jihoevropským státům, které jsou první zastávkou přistěhovalců z Afriky. Bez zabezpečení jejich hranic se však svoboda uvnitř Schengenu neobejde.
Šéf české diplomacie si je úhybů ve zdejším přístupu k Unii vědom a na počátku vládního mandátu apeloval na předvídatelnost a racionalitu kroků Prahy vůči evropským partnerům. V poslední době ale povolil. „Prostě nejsem pánem této země,“ říká Schwarzenberg, který si na sklonku dne ve sněmovně nakonec našel čas na rozhovor, a pokračuje: „Názor na EU mají i premiér, ministr financí a další členové vlády. Často jsem s obhajobou Evropy jediný. To musím respektovat.“
Jenže není nějaký moment, kdy pokorný respekt k většinovému mínění ministrů musí ustoupit a kdy je z pozice šéfa zahraniční politiky nutno bouchnout do stolu a ukázat směr? „Žádné bouchání do stolu!“ zvyšuje hlas viditelně podrážděný Schwarzenberg. „Tahle vláda je i tak dost křehká a má před sebou úkol prosadit životně důležité reformy pro Českou republiku. Evropa přijde potom.“
Jenže tuhle luxusní výsadu, aby na něj Evropa „počkala“, Česko nedostane. Dostalo by ji, kdyby na kontinentu vládla idyla. Jenže EU je na tom momentálně přesně opačně. Řeckou dluhovou krizi se nedaří zastavit a na šikmé ploše se ocitly další státy. Mezi evropskými lídry přibývají rozdíly v názoru na to, jak věc řešit – zda dalšími půjčkami, nebo řízeným bankrotem Řecka – a nejen šéf Evropské centrální banky Trichet nebo lucemburský premiér Juncker proto veřejně varovali, že eurozóna a s ní celá Unie stojí na pokraji rozpadu.
Ten si není nutné představovat jako den, kdy EU dramaticky vyhlásí svůj vlastní pohřeb. Stačí zůstat v letošním červnu. Oznámení německé kancléřky vzdát se do roku 2022 jaderné energetiky, o kterém nebyla předem informována ani jaderná elektrárenská velmoc a tradiční spojenec Německa v Unii Fracie, se považuje se první vlaštovku počínající dezintegrace Evropy – protože Angela Merkelová tím mezi řádky sdělila, že společná energetická politika sedmadvacítky už pro Německo není volbou.
„Nejsem alarmista, který čeká rozpad Unie,“ říká Kai-Olaf Lang, specialista na Česko, Polsko a Slovensko z berlínského zahraničněpolitického institutu SWP. „Co ale vidím, je éra neprůhlednosti, v níž budou hrát prim zájmové koalice jednotlivých států, a ne to, co se řekne společně v Bruselu.“
Pro zemi velikosti, vlivu a zkušenosti Česka bude takový scénář představovat velkou zátěž rychle se zorientovat a rozhodnout, ke komu se připojit. „Bytostným zájmem české vlády by proto mělo být účastnit se všech zásadních integračních projektů včetně eura. Jedině tak bude mezi státy, které něco znamenají, a bude schopná ohlídat si strategické ekonomické zájmy a politické ambice – když si nějaké stanoví, což se dosud nestalo,“ vysvětluje Lang.
Efekt dobrovolného vydělování Prahy z hlavního evropského proudu ve chvíli, kdy se v Unii láme chléb, podle Langa žádné bezprostřední drama nepřinese: „Nikdo Česku nezastaví zboží na hranicích nebo nesebere evropské dotace, pravidla budou platit pro všechny. Ale budete bez významu. Nic neprosadíte. Budete pasivními příjemci rozhodnutí jiných.“
Jsme tu jen dva
V Česku samotném tahle vize nikoho nevzrušuje. Ministr zahraničí v poklidu opakuje, že nejdříve reformy, poté okolní svět. Těsně před víkendem neprošla na vládě koncepce zahraničí politiky Česka z pera Schwarzenbergova úřadu, protože ministru Vondrovi připadala „příliš unijně orientovaná“ a málo zaměřená na NATO. Chytřejší strategii vůči Evropě nenabízí ani opozice, protože slovy místopředsedy zahraničního výboru sněmovny Jana Hamáčka „my jsme na Evropu v ČSSD jen dva, nikoho jiného to nezajímá“.
Nicméně něco možná leží pod povrchem. Radek Špicar ze Škody Auto a zároveň zástupce Hospodářské komory ČR, který se minulý týden zúčastnil veřejné debaty s úsměvným názvem Tajemství českého úspěchu v EU, tvrdí, že českým firmám a hlavně exportérům mezi nimi vadí „neschopnost vlády říct, jaká bude její evropská politika, co budou priority, kdy přijmeme euro a zda v EU vůbec zůstaneme“. „Pro byznys to představuje velkou nejistotu a ztrátu investic v řádu miliard,“ říká Špicar a pokračuje: „Cítím z reakcí firem, že stejně jako se v jedné chvíli rozhodly samy bojovat proti korupci, chtějí podobně vstoupit do veřejného prostoru a tlačit na vládu, aby si udělala jasno v evropské politice. Jak, to se teprve ukáže.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
