Vznešená očista lidstva

Nová premiéra Divadla Komedie vzbudila „oživení v sále“ už samotnou volbou titulu. V rámci rakouské sezony totiž došlo na Poslední chvíle lidstva vídeňského novináře, esejisty, básníka a dramatika Karla Krause (1874–1936). Což je opus z kategorie literárních děl, o jejichž zásadním významu nikdo nepochybuje, jenže je taky skoro nikdo doopravdy nečte a nehraje.

Inscenátory odrazuje obrovský rozsah; sám Kraus ostatně uvedení nepředpokládal a předmluvu začal proslulou větou: „Provozování tohoto dramatu (…) je vyhrazeno pro divadlo na Marsu.“ Není to však jediná obtíž. Poslední chvíle lidstva v groteskní nadsázce evokují stav světa v průběhu první světové války a činí tak formou nepříliš dramatického sledu scén, nekonečných variací a citací z tisku, prokládaných dlouhými úvahami Optimisty a Škarohlída. Z tradičně divadelního hlediska to tedy není zrovna lákavý text.

Největší problém ale souvisí s tím, že hra vznikala už v průběhu války jako provokativně výsměšná reakce na dobovou propagandu a válečné nadšení. Z dnešního pohledu je odmítání války či výsměch nabubřelé bojechtivosti postojem natolik samozřejmým, že se zdá skoro zbytečné jej opakovat. O oslavě války coby krásné a vznešené očisty lidstva ani nemluvě. Skutečným kamenem…