0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura10. 4. 20114 minuty

Nový film Sofie Coppolové říká, že být hollywoodskou hvězdou není fajn

Sofia Coppolová novým filmem říká, že být hollywoodskou hvězdou není fajn

Kdo je Johnny Marco?“

Reklama

zazní uprostřed filmu Odnikud někam trapně vlezlá otázka na tiskové konferenci. Pro jejího adresáta, hollywoodskou hvězdu v podání Stephena Dorffa, je to ovšem klíčový problém k zamyšlení. S blížícími se čtyřmi křížky na krku vede bezstarostnou existenci v luxusních apartmánech, pracovní program mu organizují agenti a ženy mu padají k nohám. Není to tak špatná živnost. Ale režisérka Sofia Coppolová už úvodní sekvencí svého nového snímku, v níž Johnny túruje svoje černé ferrari do zblbnutí na asfaltovém oválu kdesi v poušti, doslovně naznačuje, že život jejího hrdiny se motá v nekonečných kruzích. Jeho bezcílnému přežívání ovšem dodá nový směr jedenáctiletá dcera Cleo (Elle Fanningová), o niž se musí několik dnů starat.

Hotel Life

Film je v mnoha aspektech docela osobní. Dceru Francise Forda Coppoly formovalo dětství ve filmařské rodině, takže cestování, bydlení v hotelech a zákulisí showbyznysu zná z vlastní zkušenosti už odmala. I konkrétní interiéry přepychového losangeleského hotelu pro hollywoodské prominenty Chateau Marmont, kde se odehrává podstatná část jejího čerstvého snímku, zná z vlastní zkušenosti moc dobře. Tuto honosnou bílou budovu, objevující se i na plakátu snímku, dokonce označila v jednom rozhovoru za „významný prvek, třetí hlavní postavu filmu“. Má tak zde podobnou funkci jako tokijský hotel Park Hyatt v jejím předchozím díle Ztraceno v překladu (2003) či komplex Versailles v Marii Antoinettě (2006). Představuje svět sám pro sebe, jehož obyvatelé žijí v odtrženosti od reálného světa, mají na dosah prakticky vše, na co si pomyslí, ale uspokojení, natož štěstí se nedostavuje.

Ale Odnikud někam není primárně ani kritika kultu celebrit, ani jejich obhajoba coby nešťastných nezakotvených chudáků, kterým není co závidět. Je to intimní generační příběh o nevyzrálém floutkovi, který se – slovy režisérky – z ničeho nic dostal do věku, kdy při návštěvě klubu začíná být mezi přítomnými nejstarší. Role obletovaného idolu mu dělá dobře, ale přítomnost zbožňující Cleo mu začíná našeptávat pravdu o sobě samém. Coppolová se tentokrát vyjadřuje k současnosti vážněji než jindy a pomalé tempo a promyšlené kompozice záběrů odkazují k evropským vzorům typu Michelangela Antonioniho. Režisérka v osobě Johnnyho vypichuje syndromy nemocné doby, jako jsou hédonismus, narcismus nebo neschopnost navazovat trvalé vztahy. Ale zároveň tu zbylo dost jemného humoru, něhy a empatie k oběma hlavním hrdinům.

Nenápadné drama

Fanoušci úspěšné melancholické komediální romance Ztraceno v překladu by se přesto měli připravit na výrazně náročnější divácký zážitek. Oba filmy mají sice podobnou zápletku, spočívající v postupném sbližování dvou lidí, které dává alespoň jednomu z nich sílu nahlédnout na svůj život z jiné perspektivy a pokusit se ho změnit. Ale Odnikud někam je formálně mnohem radikálnější: hodí diváka do příběhu bez expozice, neprozradí motivace ani minulost postav. Prvních dvacet minut se ve filmu sotva promluví. Kamera zabírá Johnnyho Marca v dlouhých záběrech a sleduje ho, jak si na schodech zlomí zápěstí, lelkuje po kavárnách, chodí na večírky, popojíždí se svým bourákem po kopcovitých serpentinách. Ukazuje prázdnotu jeho stereotypních činností a denních rituálů.

Nedostatek informací nutí diváka, aby se angažoval v domýšlení pohnutek Marcova chování a tím se do něj zároveň více vcítil. Momenty jeho tichého spříznění s Cleo patří k nejsilnějším právě proto, že jsou zcela nedramatické. Vnitřní proměna se totiž neodehrává ve velkých gestech jako v problematické závěrečné scéně, která prozrazuje víru Coppolové v to, že i největší klišé může fungovat jako existenciální metafora. Člověk se mění spíše v nenápadných situacích a vzpomínkách na ně: ve chvílích klidu na lehátku u bazénu, při obyčejné snídani připravené jedenáctiletou kuchařkou, při usínání na kanapi za brnkání příšerného kytaristy.

Syžet příběhu o slavné hvězdě, která měla všechno na světě, ale chyběla jí blízkost a sdílení, zní možná nejen cynikům trochu pateticky. Jenže síla filmu, jehož děj se dá shrnout do dvou vět, je v jeho naprosté nedějovosti a neokázalosti. Když se jednoduché pravdy odějí do zenového obalu, vznikne nenápadně silný film o pomíjivosti slávy a luxusu. Katarze není zadarmo. Divák si jenom stejně jako Johnny Marco musí najít potěšení v soustředění na právě probíhající okamžik. 


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].