Irka Claire Keeganová (1968) patří mezi autorky, které na český knižní trh uvedla Kniha Zlín. Před dvěma lety vydala její povídkovou knihu Modrá pole a nyní vychází samostatně novela Třetí světlo, jen o málo delší než nejrozsáhlejší povídka z předešlé knihy. To však není žádná diskvalifikace: v literatuře platí spíš vnitřní než vnější rozsah, spíš koncentrace než rozprostraněnost.
Rodiče odloží malé děvčátko k příbuzným na irský venkov. Děvčátko neví, jak dlouho tu má zůstat či zda se vůbec někdy vrátí domů. Situace je nejasná i pro čtenáře, neboť vypravěčem je přímo dívka. Co na několika prvních stranách vypadá jako stereotyp opuštěného dítěte, to Keeganová záhy obrací. Holčička se u svých příbuzných ocitá v láskyplnějším a tolerantnějším prostředí, než na jaké je zvyklá z domu. S úžasem a s jistým smutkem promíseným s radostí zjišťuje, že všude na světě se před spaním nemusí klečet a noční počurávání nezavdává důvod k výčitkám. A velmi ponenáhlu Keeganová odkrývá další fasety: příbuzným se kdysi utopil chlapeček, jejich péče o děvčátko je čímsi tragická. Když holčičku vezmou do města, známí se na ně dívají se smíšenými pocity.
Třetí světlo je působivé zhruba dvěma věcmi. Zaprvé tím, jak Keeganová evokuje vnímání a pocity malého dítěte. „Bojíš se tmy?“ ptá se holčičky její opatrovnice. „Chci jí říct, že se bojím, ale bojím se jí to říct,“…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
